Výšlap po naučné stezce ze Stonařova na zámeček Aleje
Čtvrtek 31. prosince 2015
Řadu let jsme podnikali silvestrovský výstup na Javořici – bylo na čase udělat změnu. V minulých dvou letech získala značnou popularitu akce pořadatelů z obcí ležících poblíž polesí a zámečku Aleje na Stonařovsku – rozhodli jsme projít novou naučnou stezku s názvem Údolím Jihlávky na Aleje, otevřenou v květnu 2015, a zároveň využít možnosti prohlédnout si běžně nepřístupný interiér zámečku, vlastně myslivny, vystavěné na začátku 19. století majitelem brtnického panství knížetem Eduardem Collaltem.
Před desátou jsme přijeli linkovým autobusem do Stonařova a zastavili se před kostelem sv. Václava u prvního panelu naučné stezky, která měří 10 kilometrů. Na ceduli jsme se dočetli, že nynější městys Stonařov vznikl kolem poloviny 13. století, kostel byl tehdy románský, během staletí pak několikrát přestavovaný, dnešní podobu dostal při celkové rekonstrukci v roce 1804.
Hřbitovní kaple byla v roce 1662 zasvěcena Nejsvětější Trojici, její podzemí se využívalo jako kostnice. Při opravách v roce 1962 objevili památkáři pod vrstvami omítky původní freskovou výzdobu. O stonařovských historických památkách, také o zdejším rytíři Rollandovi jsem psala v roce 2009.
Jednotícím prvkem naučné stezky je říční koryto řeky Jihlávky, na trase nalezneme devět panelů, které se věnují nejen historii, ale i přírodě a klimatickým poměrům.
Na mapce je vidět zajímavá lokalita U Tří hrází – v roce 2009 tam vznikly tři průtočné rybníky a dvě tůně pro přirozenou reprodukci obojživelníků.
Při obnovování rybníků se našly pozůstatky osídlení ze 13.–14. století – v těchto místech stávala vesnice Zhořec – na začátku 16. století se její obyvatelé kvůli změněným ekonomickým poměrům přestěhovali do nedalekého Stonařova a prostor opuštěné vsi byl zaplaven vodou z Jihlávky. V průběhu dalších staletí se rybníky vytratily a byly zrenovovány až před několika lety. Bývalé osídlení připomíná jen nedaleká samota zvaná Zhořec.
V lese poblíž stezky jsme objevili starý kámen, možná hranice nějakého katastru – ale nic bližšího o něm nevím, snad jen letopočet 1787 čtu správně…
Blížili jsme se na srazové místo u zámečku Aleje a potkávali souputníky, kteří přicházeli do cíle po všech sedmi cestách, „alejích“, vybudovaných v lesích současně se zámečkem tak, aby z každé z nich byla viditelná věžička budovy.
Pět alejí dostalo názvy podle vesnic, se kterými spojují myslivnu, v níž se konaly schůze panstva a poslední leče: Stonařovská, Brtničanská, Opatovská, Kněžická a Jestřebská, další jsou Zelená a Tabulní.
Dvakrát jsme na Alejích kontrolovali cykloznačení, vždycky tu panovala romantická lesní tišina – ne tak dneska – uviděli jsme několik stánků s občerstvením, opodál hořel oheň pro ohřátí, ale také k opečení klobásky – ze všech cest přicházela procesí, některá i s obecními prapory.
Ve frontě před vstupními dveřmi jsme čekali několik minut, nežli jsme mohli vejít na prohlídku – ačkoliv místnosti jsou jen spoře zařízeny nábytkem, je zajímavé shlédnout v prvním patře středový oválný sál osvětlený skleněnými lustry, ze kterého bylo možné vstoupit do menších místností obklopujících jádro budovy.
O zdejším polesí v nedávné minulosti i o historických událostech na panství a v přináležejících lesích nám vyprávěl bývalý fořt.
Jeden z nejstarších evropských šlechtických rodů di Collalto et San Salvatore získal brtnické panství výhodnou koupí od císaře Ferdinanda II. v roce 1623 – po Bílé hoře bylo dosavadním vlastníkům Valdštejnům zkonfiskováno. Collaltové zůstali na Brtnici až do roku 1945, kdy jim byl majetek zabaven.
ze zmíněných osad však historické prameny ze 16. století hovoří jako o zaniklých – pokračuje text na panelu 🙂
Měli jsme možnost projít všechny místnosti, jen nástřešní altán zůstal z důvodů bezpečnostních uzavřen. Na travnatém prostranství jsme natrefili spoustu známých, popovídali, pokoukali, ocenili nové upomínkové razítko
a vydali se na zpáteční cestu do Stonařova, odkud nám nabídli odvoz naši přátelé, kteří přijeli autem.
Všimli jsme si, že kámen s pamětní deskou instalovaný na prostranství poblíž silnice v roce 2008 při příležitosti 200. výročí pádu meteoritického deště, chybí – rozhlédli jsme se a zjistili, že dostal jiné, klidnější a důstojnější místo mezi kostelem a obecním úřadem.
Trocha historie:
Za jasné oblohy krátce před šestou hodinou ranní se v neděli 22. května 1808 objevil na nebi ohnivý kužel, ozvala se ohlušující rána, pak dunění, svist a vzápětí se na krajinu snesla hustá mlha – celý jev trval asi osm minut a z nebes během té doby spadlo asi 200 až 300 kusů kamenů. Déšť meteoritů sledovalo poměrně velké množství svědků, kteří šli do kostela. Je jasné, že tato událost tehdy vzbudila velký zájem veřejnosti, vznikly o ní i kramářské písně. Stonařovské meteority jsou v mnoha muzeích po celém světě – i v jihlavském muzeu na jeden z nich můžete popatřiti. 🙂
A tímto povídáním o události vymykající se normálu končí článek o posledním výletě v roce 2015 – ať nám to šlape i v příštím roce!