Šumava – chata KČT v Prášilech 2016

Čtyřdenní lyžařský pobyt, který se přes letošní zimu chudou na sníh vydařil
28. 1. – 31. 1. 2016

Odjezd naší skupiny předcházely zvěsti, že po výborných, až ideálních sněhových podmínkách, kterých si na Šumavě užili naši třebíčští kolegové v minulém týdnu, začíná sníh tát a valem mizí, protože přišlo značné oteplení.

Na Pláně pod Churáňovem jsme ve čtvrtek 28. ledna 2016 přijeli po desáté – a opravdu, žádná sláva, sníh byl mokrý a bylo ho málo, přesto někteří nadšenci šupli na lyže a zkusili to. V Modravě, kam směřoval náš tradiční běžkařský výlet prvního dne, pak uváděli, že stopa nebyla až tak zlá. My jsme z autobusu vystoupili na Kvildě a jeli do Horské Kvildy, pak známou cestou na Filipovu Huť a do Modravy – sníh byl v těchto vyšších polohách ucházející a my jsme si zalyžovali k plné spokojenosti.

Když jsme v 17 hodin odjížděli z Modravy, pršelo. Na chatě v Prášilech bylo příjemně teplo a milo.

Na pátek 29. ledna 2016 pršelo část noci, k ránu začalo mrznout – všichni běžkaři z naší skupiny samozřejmě vyjeli do stopy. 🙂 My jsme se s Mirkem vydali sami – po červeně značené cestě jsme jeli na běžkách, ale v některých úsecích i šli, k Prášilskému jezeru – chtěli jsme tuto lokalitu spatřit v zimě a byla k tomu dobrá příležitost, když letos nebyla taková úroda sněhu.

Museli jsme překonat asi dvousetmetrové převýšení, ale výhledy cestou byly docela dobré – mrzlo a slunce se nenechalo pobízet při své pouti oblohou.

Několik údajů o jezeře, které je na infotabuli uvedeno jako „svědek dob ledových“ – leží ve výšce 1080 metrů nad mořem, jeho obvod má 700 metrů, plocha 3,7 hektaru, hloubka 15 metrů. Kolem jezera je devítimetrový balvanitý val, nad hladinou strmí 150 metrů vysoká zalesněná stěna, na níž jsou patrné následky vichřice.

Na české části Šumavy se z dob zalednění dochovalo pět ledovcových jezer, jejich karové stěny, čelní a boční morény. Kromě Prášilského jsou to jezera Plešné, Laka, Černé a Čertovo – každé z nich má pro návštěvníky svůj temný, divoký půvab, pro přírodovědce jsou stále zdrojem poznání a vědeckého výzkumu – ve vrstvách jejich sedimentů je možné odhadnout přibližný vývoj šumavských lesů, ze složení vod usuzovat na čistotu ovzduší.

Stáli jsme a hleděli na tajemný kout Šumavy – krása se potkávala s věčností…

Jako každého příchozího, i nás zaujal kamenný památník na břehu – na mramorové desce je jméno Ottokar Kareis a latinský nápis.

Pídila jsem se po příběhu, tady je: V červenci 1927 našel v hlubinách jezera smrt student, původem z Chebu, zajímající se o mineralogii – s plnými kapsami kamenů zřejmě sklouzl ze srázu. Rodiče nechali postavit památník, který se v dobrém stavu uchoval dodnes.

Není divu, že místo s tak jedinečnou atmosférou je dějištěm pověstí – jedna z nich je obzvláště jímavá: dcera chudého dřevaře měla se synem bohatého pražského obchodníka holčičku, ale svatba se kvůli rozdílnému původu nesměla konat – všichni tři se tedy utopili v jezeře, nedlouho potom i dívčin otec, který tragédii neunesl. Nešťastnice se prý podnes zjevuje v podobě Jezerní panny…

Kromě nás však nebylo v dohledu ni živáčka ni vodního přeludu, tak jsme se odebrali k Liščím dírám a pak známou cestou do Prášil. A pak se to stalo: poprvé jsem se na chatě KČT dostala ke čtení – vždycky předtím jsem byla ráda, že jsem celá… 🙂 Osudy Františka Xavera Halase jsou knížka strhující – četla jsem i celý druhý den…
Byla jsem nadšená a Mirek taky – vyjel si s přáteli na více než třicet kilometrů dlouhou trasu, nemusel mi cestou dělat pečovatele a ohlížet se, zdali uvisím… 🙂

Jejich trasa v sobotu 30. ledna 2016: Špičácké sedlo – Hofmanky – Prameniště Řezné – Nový Brunst – Gerlova Huť – Rudská křižovatka – kaple na Hůrce – jezero Laka – Zlatý stoleček – Ždánidla – Gsenget – Frantův most – Prášily = 31 km
Všechny tyto názvy a informace o nich se v minulých článcích už objevily, zařadím proto dvě mapky trasy a potom fotky, které Mirek „při opušťáku“ pořídil – myslím, že postačí komentář na obrázcích.

Večer dobré jídlo, dobré pití, povídání o zážitcích z výletu… a obavy z počasí posledního dne vyhrazeného běžkování v šumavských stopách.

Neděle 31. ledna vstala uplakaná a mlhavá, nebyla s ní řeč. Přesto pár odvážlivců vystoupilo na Modravě, aby absolvovalo trasu obvyklou v předcházejících letech – přes Černou horu do Kvildy, odkud tradičně odjíždíme domů. Sněhu bylo ve vyšších partiích dost, ale byl mokrý a lepivý, počasí odpudivé – vločky promáčeného sněhu chvílemi plácaly mlhou beze vší elegance (a zodpovědnosti)… Ano, tušíte správně, Mirek a Míla s Pavlem byli mezi těmi urputnými – z Modravy jeli na Ztracený, na Ptačí nádrž, u rozcestníku Černá hora, kde se tradičně fotíme, prý nebylo vidět na špičky běžek, rychle sjeli dolů k pramenům Vltavy a frčeli do Kvildy. Škrabka na lyže měla při tom „výletu“ cenu zlata, nebo přesněji vynikající čokolády… 🙂 Nadřeli se bez odměny.

Já jsem vsadila na mnohem opatrnější přístup k trávení několika vyměřených hodin – na Íčku v Kvildě bylo příjemně a měli tam zásobu zajímavých filmů o šumavské přírodě a historii, a taky trpělivost se zvídavými návštěvníky – spolu s kamarádem Václavem jsme shlédli během dopoledne řadu zajímavých filmových dokumentů a přesunuli se do nedalekého muzea, které jsme navštívili už v létě 2013 – nová expozice o letecké tragédii na Štědrý den roku 1937 poblíž Zhůří, jejíž místo na Huťské hoře jsme navštívili, nás přitáhla tak, že se času do odjezdu autobusu skoro nedostalo… (více ve článku Borová Lada 2013)

Letošní povídání je velmi stručné – má-li někdo zájem dozvědět se, jak to bylo loni, může kliknout na článek Šumava – chata KČT v Prášilech 2015, kde najde i odkazy na předchozí zimní šumavské výlety.