Velikonoční neděle v Arnoleckých horách

Po zelené turistické značce z Řehořova k prameni Balinky a přes nejvyšší vrch Arnoleckých hor Havlinu na Dědkovskou horu a do Měřína
Probouzející se přírodou Vysočiny s přáteli – 27. března 2016

Jen náhodou připadl termín tohoto výletu znovu na velikonoční neděli jako loni – tehdy jsme šli sami dva, letos se přidali Jitka a Honza Korbelovi a Iva Svobodová s fenkou Adinou. Trasa byla naprosto stejná, proto těm čtenářům, které zajímá její podrobný popis a pozoruhodnosti na ní (evropské rozvodí Labe – Dunaj, prameny Šlapanky a Balinky, atraktivní vrchy Arnoleckých hor) nabízím odkaz na článek Po hřebeni Arnoleckých hor 2015, kde je i mapa trasy – dnes se zmíněných témat dotknu jen okrajově. 🙂

Už krátce po šesté hodině jsme museli opustit domov a vykročit do velmi chladného rána (kolem 0°C) – navíc v noci proběhla změna času, takže vlastně bylo pět… Nevědět, že trasa je zážitková, asi bychom hodně váhali…
Do Řehořova jsme dojeli autobusem – před vesnicí, která leží na svahu kopce 645 metrů vysokého se nám otevřelo panorama protějších Arnoleckých hor s Havlinou a Dědkovskou horou – ten obrázek důvěrně znám, v dětství se mi tak důkladně zapsal do paměti, že výraz „krásná a přívětivá krajina“ rovná se lesnaté vysočinské kopce, na úbočích s vesničkami obklopenými pruhy polí, vedle nichž jako paměť minulých dob stojí osamělé stromy s mohutnými korunami…
Seběhli jsme do „dolního konce“ vsi

a začali stoupat po evropském rozvodí na Kopeček (627 m), z něj dolů do nadějovské kotliny k rybníkům právě nasvíceným ostrým ranním sluncem

a znovu vzhůru na Kopaniny, pak od rozcestí Velký Ochoz do Stáje – tam už jsme z 27 kilometrové cesty ukrojili rovnou třetinu. Cesta byla dosti členitá a vítr nás nešetřil. Na náhorním plató u Stáje, nežli jsme zabočili na zalesněný hřeben Arnoleckých hor, jsme si, vítr-nevítr, vychutnali jeden z okouzlujících výhledů na Řehořovskou pahorkatinu.

Jak slunce stoupalo, les krásněl, čím dál častěji jsme překračovali stružky a pramínky tekoucí po svazích dolů k Arnolci, aby, až přijde čas, posílily Balinku, jejíž pramen opouští nitro Havliny skoro v sedmi stech metrech nad mořem.

V lesní tišině u pramene řeky bylo milé odpočinutí, avšak pánem našeho času bylo dopravní spojení – tedy chutě vzhůru na nejvyšší vrch nejnižších hor v ČR 🙂 , pak otevřenou planinou, kde nám vítr skoro vyhlásil válku, k silnici vedoucí ke Kyjovu, vesnici na svahu kopce Kyjov (703 m), který obsadil druhou výškovou příčku na mapě Arnoleckých hor.

Tříkilometrový úsek ke směrovníku s názvem Nad Kyjovem, by byl dost otravný, nebýt toho, že ten asfaltový suchopár vyvažují jedinečné výhledy na Řehořovskou pahorkatinu, která byla dnes naším výchozím bodem.

U směrovníku se setkává zeleně značená trasa se žlutou, přicházející od rozhledny Rosička na Žďársku – prohlédneme-li si pozorně mapu KČT, jistě oceníme, jak důmyslně je systém značených cest sestaven – propojuje jednotlivá místa tak, aby se turisté pohodlně orientovali a bez bloudění dosáhli zamýšleného cíle.

Přibližně čtyři kilometry, během nichž jsme se zastavili u Dědkovy studánky, která po letošní zimě chudé na sníh žíznila po vodě, zbývaly na Dědkovskou horu (694 m), nejvýraznější a nejelegantnější z okolních kříbů, jak jsou oblé, zalesněné kopce v tomto kraji nazývány.

Slavnostní nedělní oběd byl naplánován právě na tomto tajemném a historicky významném místě – klobásky opečené na ohni, který jsme si za dohledu dřevěného stádečka rozdělali, chutnaly výborně. Byli jsme tam v té chvíli sami, ale to neznamená, že by místo bylo opuštěné – lidé na tuto zdaleka viditelnou horu tvaru pyramidy odedávna chodili za magickými náboženskými obřady – snad tu stávala i socha pohanského bůžka. Také v současnosti se vydávají farníci z okolních obcí prosit a děkovat za úrodu na Dědkovskou horu – dvě zdejší církevní pouti jsou hojně navštěvované. Na vrcholu upoutá příchozí osmimetrový dřevěný kříž, desky s desaterem Božích přikázání a text písně La Salettské – nikomu neuškodí, osvěží-li si v paměti deset zásadních pravidel pro život.

Nejen církevní poutníci však navštěvují Dědkovskou horu – letos se konal už 25., velmi populární Novoroční výstup, který pořádá Klub českých turistů Měřín – dojít na silvestra nočním lesem bez úhony na vrchol a oslavit na něm příchod nového roku považuji za dobrý turistický výkon!

Ve skříňce naleznou turisté nejen pamětní knihu a vrcholové razítko, ale i sirky a podobné maličkosti, které vandrovní lid ocení.
Ještě připomínka pro všetečné – kdysi se tu těžilo stříbro a pověst praví, že v útrobách hory je stříbrný poklad dosud uschován…

Na konci přestávky, kterou jsme si vyměřili pro pobyt na Dědkovské hoře, se vynořil z hloubi lesa náš přítel Jarda Sysel, měřínský rodák, turista a milovník zdejší přírody – věděl, že se sem chystáme a přišel nás nejen doprovodit, ale i upozornit na některé zajímavosti tohoto kraje. V jeho společnosti jsme absolvovali poslední úsek přes Blízkov do Měřína značený žlutou barvou.

V Blízkově na pečlivě upravené návsi Mirek pořídil památeční foto:

Cestou po nezáživné silnici z Blízkova do Měřína nám Jarda vyprávěl o přípravách nové Naučné stezky, která bude návštěvníky informovat o historii, přírodě a o všem, co významného se v Měříně událo… Už teď se těšíme, až nás pozve na slavnostní otevření… 🙂

Kam jinam bychom v Měříně zamířili nežli do samého historického centra, kterým je kostel sv. Jana Křtitele s jednou z nejkrásnějších uměleckých památek v širém okolí, románským ústupkovým portálem?!

Kostel postavili mniši třebíčského kláštera sv. Benedikta po roce 1298, kdy bylo v Měříně zřízeno proboštství. Vlastně od základů přestavěli původní kostelík a novému dali v hlavních rysech dnešní podobu; malý klášter, v němž v Měříně žili, zničil v roce 1470 uherský král Matyáš Korvín. Měřínské panství vlastnili různí majitelé – z těch, kteří se významně zapsali do historie, jmenujme rod Chroustenských z Malovar, ti však po Bílé hoře o své majetky přišli a konfiskáty prodal v roce 1623 císař Ferdinand II. lombardskému šlechtickému rodu Collalto et San Salvatore, kterému patřil Měřín až do roku 1918.

Kostel sv. Jana Křtitele byl několikrát přestavován a opravován, zvláště po požárech (1768, 1810), a přitom byl objeven zazděný portál datovaný asi do roku 1240, velmi příbuzný s tím zmíněným třebíčským.

Jarda nás upozornil na další zajímavost u kostela – pranýř, z něhož je ale zachován jen schodek s výklenky pro nohy provinilce, další kámen hanby prý býval na rohu staré radnice.

Poblíž nelze přehlédnout kamenná boží muka z roku 1860 – cítíme, jak nás mocné siločáry tohoto historického prostoru neodbytně vtahují do svého středu…

Nejstarší událost, kterou lze vystopovat v dějinách Měřína a uvést datum, je asi ta z roku 1197: na kopci nad tehdejší osadou stála proti sobě vojska přemyslovských knížat, svářících se o pražský trůn – starší Vladislav Jindřich ustoupil a nabídl bratrovi, že zůstane na knížectví moravském, Přemysl ať vládne z Prahy. Na památku tohoto smíru dostala obec jméno Mirin, což značilo mír či smír; vrch, kde bylo domluveno rozdělení území, v hrubých rysech dosud platné, nese stále název Králův kopec.

Náš čas se naplnil, skoro prázdný autobus přijel přesně v 15:48 – jistě uvěříte, že po 27 kilometrech jsme se rádi posadili. 🙂

Možná přijde vhod článek Měřínská padesátka a oblastní cyklosraz 2015, ve kterém jsou další informace o Měříně a okolí.

Na naší zahradě se jaro zatím zcela zabydlelo – kytky-parádnice se v odpoledním sálavém slunci nakrucovaly až dojemně: