Rouchovanská pětadvacítka

40. ročník dálkového pochodu krajem Vítězslava Nezvala
23. dubna 2016

Už bylo na čase, abychom konečně poznali část Přírodního parku Rokytná v okolí Rouchovan na Třebíčsku – skvělá příležitost nastala ve dni, kdy místní organizátoři pořádali tradiční pochod. Předem zveřejněné propozice jsme si upravili tak, abychom v jednom dni poznali co možná nejvíce a prohlédli si i to, co je zdejším všední a není zařazeno do trasy.

Dopravní spojení není špatné – není totiž žádné! Vydali jsme se s Jitkou a Honzou Korbelovými autem, před devátou nás u místní sokolovny vybavili pořadatelé mapkami

a my se vydali nejprve údolím říčky, vlastně potoka Rouchovanka, až k jejímu ústí do řeky Rokytné a pak se drželi značení. Trochu jsme mátli ostatní účastníky akce tím, že jsme šli proti směru daných tras. 🙂

Přírodní park Rokytná není třeba představovat – milovníci turistiky, zvláště pak ti, kteří se nebojí „kozích“ stezek a mají rádi samotu, klid a romantiku, o něm dobře vědí. Tuto část, do níž patří i Rouchovanka, kdysi nazývaná Mocla, charakterizují hluboká skalnatá údolí – stezky s ostrými zákruty kolem vody se střídají s pěšinkami v nivních lukách, kde jsou v každé roční době k nalezení vzácné kytky. Množství vodních mlýnů ukazuje na ryze zemědělský kraj, kterým i dnes celé území zůstává, odmyslíme-li si blízké Dukovany… Přírodní park Rokytná, který je součástí Jevišovické pahorkatiny, byl zřízen v roce 1978 na území okresů Znojmo a Třebíč.

Prohlédnete-li si mapku našeho pěšího výletu, neudiví vás superlativy, které se jistě v dalším textu vyskytnou.

Dočetla jsem se, že celý tok Rouchovanky až k jejímu splynutí s Rokytnou je asi 8,5 kilometru dlouhý, kde ale pramení, jsem nenašla – a divím se tomu – tak krásné údolí s mlýny (některé jsou však už jen vzdálenou vzpomínkou na bývalou existenci) se jen tak nevidí!

Tady jsme se potkali s turisty z Třebíče, kteří si také udělali výběrovou trasu a chtěli vidět během jediného dne všechno… 🙂

Asi po pěti kilometrech jsme došli na křižovatku, kde bylo záhodno lesní cestou odbočit po žluté značce vpravo k soutoku obou výše jmenovaných hlavních hrdinek dnešního dne a pokračovat údolím Rokytné. To bychom ale neviděli dolmen u Rešic. Takže jsme se vydali vlevo a číhali na příležitost, kdy zalesněná a skalnatá strmá stráň po naší pravé ruce ukáže trochu vlídnější tvář a umožní výstup na svůj hřbet. Šetřili jsme čas a nechtěli masiv obcházet, po chvíli se nám podařilo najít příhodné místo – během několika minut jsme ušetřili velkou zacházku tím, že jsme příkrou strání vystoupali na hranu plošiny spadající do údolí, a přesně podle mapy našli to opuštěné místo, kam se kdysi chodíval kochat krásnou vyhlídkou mladý muž Leo Goldschmidt, syn majitele Tavíkovického velkostatku.
13. června 1927 při cestě ze Znojma do Tavíkovic havaroval se svým automobilem a zahynul. Na jeho památku nechal otec vybudovat unikátní, rozměrný kamenný památník – po téměř stu letech je ale okolí zarostlé a vyhlídka není možná. Přesto na každého příchozího působí zvláštní, trochu tíživá atmosféra opuštěného místa.

Leo Goldschmidt byl oběť jedné z prvních autohavárií s následkem smrti v Československé republice – od té doby jsou auta vybavena klaksonem.

V kameni je vytesáno: LEO 5.XI.1904 – 13.VI.1927.

Turisté vyznačili z Rešic zelenou značkou přístup k dolmenu – a to je z mnoha důvodů dobře…

Pohodlnou cestou jsme sestoupili po zeleně značené cestě do údolí Rokytné na žlutou značku, po lávce se vrátili na levý břeh a pokračovali proti proudu řeky.

Na razítkové kontrole jsme se sešli s pořadateli, dokonce i se zakladateli Rouchovanské 25 – hned „zatepla“ jsme se jim svěřili s okouzlením zdejší krajinou a dobrým výběrem nabízených tras – je jasné, že to rádi slyšeli. 🙂

U Bendova mlýna jsme po mostě přešli na pravý břeh

a užili si kilometry výhledů na hladinu Rokytné – tu z přívětivé pěšinky lesní tišinou, jinde ze suťoviska, které stezce nenechalo téměř žádný prostor, často vedle skal valících se až k vodě – přelézali jsme kameny porostlé mechem, stoupali vysoko nad řeku či kráčeli těsně u vody nebo loukami, na kterých staré dřevěné sruby táborníků prozrazovaly, že v sezoně tu po léta bývá živo…
Stezka v hlubokém, stísněném údolí se klikatila u paty či na srázech hřebene s hezkým názvem Klobouček.

Řeka Rokytná pramení u Chlístova v okrese Třebíč – na jejím až marnotratně krásném středním toku vznikl přírodní park – po 88 kilometrech prosperující vlastní produkce ústí Rokytná u Ivančic do řeky Jihlavy.

Na Výrovu skálu ostře a odmítavě trčící ze svahu se prý dá vystoupit – o to jsme se ale nepokoušeli. 🙂

U Tavíkovického mostu čekali na pochodníky pořadatelé, do příslušné kolonky vtiskli kontrolní razítko, nabídli nápoje i vlídné slovo a sdělili s pýchou, že na trasy se vydalo 311 turistů.

Puzeni zvědavostí popatřiti na zámek v Tavíkovicích, jehož posledním vlastníkem byl velkostatkář Robert Goldschmidt, otec nešťastně zemřelého Lea, a také na zdejší nový výstavný kostel, odbočili jsme ze žlutě značené stezky a vydali se za poznáním.

Na informační tabuli jsme se dočetli, že počátky obce (v současnosti ≈ 600 obyvatel) určili historikové do 11. století, na místě zámku staletí stávala tvrz. Ta byla přestavěna na zámek – naposledy čtyřkřídlou jednopatrovou budovu přebudoval v novorenesančním slohu na začátku minulého století zmíněný majitel Goldschmidt, zřídil i park a rybník. Rodina přišla o majetek v roce 1945, v zámku pak bývala učňovská škola, teď tu sídlí domov důchodců.

Projekt i návrh interiéru kostela Panny Marie matky jednoty křesťanů zpracoval Ing. arch. Jiří Mojžíš.

Po prohlídce pamětihodností obce jsme se vrátili zpět na žlutou trasu podél Rokytné, abychom putovali od mlýna k mlýnu…

U Vilímova mlýna, kde je rekreační středisko a farma s chovem koní, ale hlavně most, po kterém se lze dostat na druhý břeh a zamířit do Rouchovan (další možnost by byla až po pěti kilometrech u Kašparova mlýna), jsme se rozhodli, že pro dnešek už jsme syti „kozích“ stezek a chceme kráčeti pohodovou lesní cestou vstříc civilizaci.

Na mapce je zákres naší trasy do cíle – je fakt, že nám v určení správného směru postupu hodně pomáhal Honzův „chytrý telefon“ 🙂

Krajinou, která se stále starala o nový přísun výhledů a nenechala nás vydechnout, jsme po několika kilometrech doputovali do cíle, pořadateli stanoveného u penzionu Lihovar v Rouchovanech (městečko má asi 1 100 obyvatel).

Dostali jsme diplom, občerstvili se a odpočinuli si.

Zůstalo nám dost času k návštěvě dalších plánovaných míst – nejprve necelé tři kilometry vzdálených Šemíkovic, dnes městské části Rouchovan – ta maličká obec je vlastně původcem názvu pochodu: básník Vítězslav Nezval (1900–1958) bydlel od roku 1903 v Šemíkovicích, které se tehdy nazývaly Šamikovice, jeho otec tam byl učitelem. Rodina bydlela ve škole – od roku 1906 pozoroval budoucí básník po pět let, jak se každé ráno otec změnil v jeho učitele…
Po dokončení obecné školy odešel Nezval do Třebíče na gymnázium a začal stoupat na básnický Olymp… Sám Nezval, už jako slavný básník napsal, že ze Šamikovic pocházejí všechny jeho básnické přírodní motivy… Na své dětství a mládí v malé vesničce nikdy nezapomněl…

Vy, kteří pomíjíte zvukomalebné Nezvalovy básně a nejihnete nad jeho dokonalou češtinou, vzpomeňte, dříve než odsoudíte jeho komunistické smýšlení, že svou přímluvou zachránil P. Jakuba Demla před kriminálem, že se pokoušel pomoci i básníku Janu Zahradníčkovi, když ho semlela komunistická mašinérie…

Na přední stranu diplomu umístili pořadatelé text Vítězslava Nezvala:
„Někdy se stalo, že vítr zavál z Rouchovan do Šamikovic hlasy kostelních zvonů, a když jsem je zaslechl na šamikovské silnici, dálo se ve mně něco neznámého jako při nějakém nečekaném spojení dvou akordů z různých tónin, při spojení libozvučném, a přece plném bolestné rozkoše.“ V. Nezval, Z mého života

Cestou domů byla příležitost stavit se ve Valči a aspoň zvenčí si prohlídnout před několika lety zrekonstruovaný zámek a okolí.

První zmínka o osadě je z konce 13. století, zámek postavil Smil Osovský z Doubravice počátkem16. století na místě dřívější tvrze. Majitelé se během staletí střídali, posledním vlastníkům, rodině Malíkových, byl majetek vyvlastněn v roce 1953 – nemovitost prošla všemi u nás obvyklými fázemi společného soc-hospodaření až k devastaci. V restitucích byl zničený zámek vrácen, ale majitelé neměli finanční prostředky na opravu, proto ho prodali Ing. Valovi. Ten uskutečnil rozsáhlou rekonstrukci zámku i okolních historických budov, parku i dvou rybníků – v červnu 2013 byl areál otevřen a slouží jako luxusní wellness hotel a kongresové centrum.

Jako důkaz uvedených skutečností zařazuji foto luxusních automobilů, jejichž majitelé měli tuto sobotu ve Valči dostaveníčko.

V roce 2015 získala zdařilá rekonstrukce ocenění Prestižní stavba Kraje Vysočina.
Kdo nemá finance na nákladné ubytování, může se zúčastnit prohlídek zámeckých budov, které majitel umožňuje.

Pokračovali jsme směrem k Třebíči a ještě na dohled červeným střechám zámku nás zaujal křížový kámen u silnice – pátrala jsem po jeho osudu, ale asi jsem nebyla dost usilovná – výsledek žádný… 🙂

Dalších pár kilometrů – odbočka vlevo a zanedlouho vjíždíme na náves v Dolních Vilémovicích – na mírném kopečku krásně opravené stavení, které vypadá, že si jeho obyvatelé jen na chvíli odskočili… Stojíme před rodným domem Jana Kubiše, jednoho z parašutistů, kteří 27. května 1942 provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.

Atentátníci byli s pomocí zrady vypátráni, nikdo z nich nepřežil. Následně Němci v odvetě vyvraždili několik tisíc Čechů, vypálili Lidice a Ležáky. A do domku na návsi se jeho obyvatelé také nevrátili – čtrnáct příbuzných Jana Kubiše zaplatilo jeho čin životem, čtyřiatřicetkrát prohledávalo gestapo celou vesnici, do konce války lidé nevěděli, zda je nestihne osud pro výstrahu vypálených vsí – rány jsou dosud nezhojené…

Autory pomníku jsou Bohumíra Smolejová a Stanislav Müller – právě ti, kteří v Kožichovicích na Třebíčsku vytvořili bystu zakladatele alpského lyžování Matyáše Žďárského. V domě je expozice mapující život Jana Kubiše.

Na jeden výlet až příliš témat k přemýšlení…