Z Řehořova přes Panský kopec a zámeček Waldsteinovo Zátiší do Dolní Smrčné

Vycházka zapomenutým koutem Vysočiny, kam jen zřídka zavítají turisté
28. května 2016

Trasu, kterou nabídl pro turistický výšlap Ing. František Smejkal z KČT Čeřínek Jihlava, málokterý z 15 účastníků v úplnosti znal – se zájmem jsme v Řehořově, kde vycházka u autobusové zastávky začínala, vyslechli denní program a těšili se na výhledy a zajímavé informace. Vydali jsme se, trochu nepřesně řečeno, jižním směrem k 645 metrů vysokému Řehořovskému vrchu, poblíž něhož stojí zdaleka viditelná barokní kaplička sv. Antonína. Nežli jsme k ní došli, cesta nás vedla kolem bělostných Božích muk, postavených v roce 1689 jako poděkování za odvrácení moru.

Boží muka mají lichoběžníkový půdorys a asymetrickou zděnou střechu s kovovým křížkem na vrcholku – ve všech čtyřech stranách jsou výklenky – z dětství si pamatuji, že v nich stávaly sošky, svaté obrázky či malé dřevěné křížky.

Asi po třech stech metrech mírného stoupání jsme došli ke kapličce, odkud je překrásný kruhový rozhled.

Dneska jsme sice kvůli počasí nemohli využít všech možností, které toto nádherné výhledové stanoviště za dobré viditelnosti skýtá, přesto však pohled směrem severním, k linii evropského rozvodí, nabídl zalesněný Kopeček (627 m n.m.), jednu z dálky viditelných dominant Řehořovské pahorkatiny. Pro tuto plochou vrchovinu jsou charakteristické dlouhé hřbety oddělené podélnými sníženinami – nadmořská výška kolem 600 metrů je příčinou, že roční průměrná teplota v okolí Řehořova je 6°C (pro srovnání: v blízké Jihlavě 7°C).

Arnolecké hory stály na obzoru jako tmavá hradba, z níž vyčníval barevný stožár vysílače na jejich nejvyšším vrcholu Havlině (706 m n.m.), pohledná a elegantní Dědkovská hora (694 m n.m.) se samozřejmě nechala, jako vždycky, obdivovat…
(O Arnoleckých horách, evropském rozvodí a místních vodních tocích se dočtete ve článcích Po hřebeni Arnoleckých hor a Velikonoční neděle v Arnoleckých horách)
Směrem západním byl jasně viditelný Pahorek (607 m n.m.), jižně jsme jen tušili kopce svírající asi čtyři kilometry vzdálenou Kamenici, k níž Řehořov od konce minulého století administrativně patří.

Kaplička, zdaleka viditelná, sloužila dávným formanům k　orientaci, ve všech ročních dobách bývala pevným bodem v　krajině – bohužel v létě 2010 přilákala její měděná střecha zloděje, který ji serval a poškodil při tom i obvodové zdi, škoda byla vyčíslena na 100 000 Kč. Dnes kryje tuto kulturní památku stylová šindelová střecha, která prý při správné údržbě vydrží stejně dlouho jako měděná a navíc je nezajímavá pro lupiče.

Po zeleně značené turistické cestě jsme se vydali ke Kameničce, která je též místní částí městyse Kamenice. Tudy jsme v　roce 2008 vedli účastníky vycházky nazvané Řehořovský okruh – ve článku, který následně vznikl, je dostatek historických a přírodních zajímavostí.

Před Kameničkou jsme opustili značenou pěší trasu a vydali se směrem k zalesněnému Panskému kopci (667 m n.m.) – lesní cesty nás po několika kilometrech dovedly k vile ztracené v lesích mezi Svatoslaví a Radošovem – bývalý lovecký zámeček postavili v polovině 19. století členové rozvětveného rodu Waldsteinů, kterým patřilo okolní panství. Půvabný letohrádek se zpočátku nazýval Waldsteinruh, později Waldsteinovo Zátiší, dnes se o něm zpravidla mluví jako o Zátiší.

Prý se stavělo v místech, kde od 14. století bývala tvrz. Šest nádherných douglasek tisolistých soutěží s vilou o pozornost příchozích – stromy působí nadpozemsky vznešeně.

Budova byla po válce vyvlastněna a pár let využívána jako dětské letovisko, pak přešla do majetku Závodů Gustava Klimenta v Třebíči (dříve BOPO) a sloužila jako rekreační středisko, které navštěvovaly i komunistické špičky státu. Původní architektura vily byla zcela změněna socialistickými přestavbami ze 70. a 80. let 20. století.
Na začátku devadesátých let byl zámeček v restitucích vrácen jednomu z potomků hrabat z Waldsteina, Hermenegildu Jirečkovi, který se snaží dát stavbu do původního stavu – nejen, že opravy organizuje, i sám leccos zvládne – celý život totiž pracoval jako automechanik.

V bezvětří, které panovalo, stály mohutné stromy bez pohnutí – ještě teď, když po čase píšu článek o našem putování, cítím teplou kořennou vůni, kterou vydechovaly…

Z textu tabulek na směrovníku u silnice je patrné, kde se nacházíme

– kousek jsme se drželi modré značky, pak nás František Smejkal vedl asi 8 kilometrů neznačenými cestami tak, abychom si užívali výhledů z plochých vrcholů zdejších kopců.

Na následující mapce jsem zaznamenala, kudy vedla vycházka:

Když jsme z Horní Smrčné sestoupili po prudkém svahu kopce do údolí k řece Jihlavě, kde v obci Dolní Smrčné je vlaková zastávka, byli jsme po 20 ušlapaných kilometrech v cíli – vlak k Jihlavě jel o druhé hodině odpolední.