Moravský Krumlov, klášter v Dolních Kounicích, kostel v Řeznovicích

Poznávací výlet s U3V
Středa 8. června 2016

Krajina kolem Moravského Krumlova, zvláště okolí řek Rokytné a Jihlavy, byla cílem „školního“ výletu, který pro nás připravil PaedDr. František Smrčka. Pečlivě promyšlený program zahrnoval atraktivní turistické objekty, ale i procházku po naučné stezce a objevitelskou exkurzi v nepříliš známé kulturní památce.

První zastavení v krásném slunečném dni nás zavedlo na kopec nad Moravským Krumlovem k poutní kapli sv. Floriána vysvěcené roku 1697.

Návrší zvané Floriánek je oblíbeným cílem vycházek – na konci devadesátých let minulého století byla dokončena nákladná rekonstrukce objektu – po protivenstvích, kterými během staletí prošel, teď zase září jasnými barvami.
Jako ke každé podobné církevní stavbě, váže se i k této kapli dojemná pověst o jejím vzniku: nechal ji zbudovat kníže Antonín Florián z Lichtensteina jako poděkování za záchranu života – za bouře se mu splašili koně a jako zázrakem se zastavili na okraji srázu…

Kroniky však praví, že po velkém požáru Moravského Krumlova v roce 1690 si občané zvolili za patrona a ochránce města sv. Floriána a vystavěli nad městem kapli. (O sv. Floriánovi, který pocházel z území dnešního Rakouska, se dočtete ve článku Rakouské Alpy v okolí Schladmingu.)

V roce 1809 se v okolí Moravského Krumlova utábořila napoleonská vojska a kaple sloužila jako stáj pro koně, pak za pruských válek vojáci nejen ničili, ale přinesli do kraje také choleru. Poslední devastace se udála v polovině 20. století – byly zničeny i varhany a Gutweinův oltářní obraz sv. Floriána; v roce 1994 byl kostel dokonce vykraden.

Měli jsme možnost podívat se do interiéru – krumlovský farář kapli po předchozí domluvě otevřel – akademický malíř Vladimír Netolička, účastník výletu, nám podal zasvěcený výklad – jakoby plynule pokračoval v kapitole z dějin umění, které během roku na VŠP v Jihlavě přednáší…

Pro naprostou většinu z nás to byla první návštěva kaple, která je dominantou Moravského Krumlova.

Druhým nepřehlédnutelným turistickým cílem ve městě, které obloukem obtéká řeka Rokytná, je nádherný renesanční zámek, jehož historie se začala odvíjet už v polovině 12. století – tehdy pravděpodobně páni z Obřan postavili hrad, kolem něhož vznikla osada nazvaná podle tvaru řeky (krumm=křivý).
Majitelé panství se střídali, až v polovině 16. století nechali páni z Lipé přestavět hrad na zámek – podle plánů italského stavitele Leonarda Gara de Bisono vzniklo reprezentativní renesanční sídlo, dokončené roku 1562.

Tři podlaží unikátních zámeckých arkád dosahují do výše přes 16 metrů, na pilířích a stěnách je reliéfní výzdoba – erby pánů z Lipé a rodů s nimi spřízněných dodnes překvapují svou propracovaností, v arkádách se střídá toskánský, jónský a korintský sloh – lehce se vznášejí nad uzavřeným dvorem, do něhož shlíží jen slunce shora…

Ze slavných osob, které zámek navštívily, je třeba zmínit se o téměř dvouletém pobytu významného lékaře, alchymisty a cestovatele Paracelsa (1493–1541), povolaného sem v roce 1536, aby léčil Jana z Lipé – podagru zámeckého pána sice nevyléčil, ale napsal tu jeden ze svazků svého díla zabývajícího se lékařskou chemií. O Paracelsovi kolují až neuvěřitelné historky, faktem ale zůstává, že jeho metody byly na svou dobu průkopnické – nemoci prý klasifikoval podle příčin a projevů, což tehdy nebylo vůbec samozřejmé.

Na konci 16. století byla výstavba všech zámeckých budov ukončena – a za pár desetiletí bylo všechno jinak: po bitvě na Bílé hoře propadl majetek pánů z Lipé císařské koruně a Ferdinand II. prodal zámek Lichtensteinům, město pak utrpělo značné škody ve válkách se Švédy i s Napoleonem. Také na konci II. světové války bylo při bombardování Rudou armádou zničeno 340 domů a řada historických památek…

Po válce byl zámek znárodněn a býval v něm internát, od devadesátých let se zase majitelé střídají, což zámku (a tedy ani městu) neprospívá. I slavná Muchova Slovanská epopej umístěná v bývalém rytířském sále zámku přesídlila v roce 2012 do Prahy…

S obdivným pohledem k poutní kapli na vrchu Floriánek opouštíme Moravský Krumlov

a míříme do jeho místní části Rokytná, odkud se vydáme po modře značené turistické trase, která nám umožní projít úsekem naučné stezky Krumlovsko-rokytenské slepence. Řeka Rokytná, jejíž tok nebyl v této oblasti nikdy upravován, a proto si zachovala přirozené meandry, vymodelovala údolí, které bylo pro svou jedinečnost vyhlášeno Národní přírodní rezervací. Vzniklo ideální prostředí pro mnoho druhů živočichů – dočetla jsem se, že v norách na břehu řeky hnízdí ledňáček říční…

Ani historie nepřijde v této krajině zkrátka: už z poloviny 11. století, tedy z doby, kdy český kníže Břetislav I. (†1055) budoval na Moravě hradiska, aby posílil státní organizaci, pochází hradiště Rokytná, které archeologové objevili na ostrohu nad řekou – vzalo za své v polovině 12. století při válkách českých a moravských knížat (a pak začala éra krumlovského hradu).

Jen kousek za vesnicí je odbočka z modré značky – stezka dovede zvědavé poutníky k patě vodopádu, který není ani zdaleka mohutný, ale se svými dvěma stupni a celkem 15 metry výšky kaňonu je neopominutelný – i když jeho vody mizí v útrobách země…

Příjemně jsme se prošli a po několika kilometrech se také osvěžili nápoji v budkovické hospůdce.

Podívejte se na mapku oblasti, kterou jsme zatím navštívili:

Autobus nás dovezl do nedalekých Dolních Kounic, kde jsme si v doprovodu průvodkyně prohlédli zříceniny kláštera Rosa coeli. Klášter vybudovaný v roce 1183 byl zasvěcen Panně Marii, která bývá též nazývána Růže nebeská (Rosa coeli) – odtud název konventu.

S výběrem místa pro klášter v údolí na pravém břehu řeky Jihlavy a s jeho vnitřním uspořádáním radil stavebníkovi Vilémovi z Kounic opat želivského premonstrátského kláštera Gotšalk.

Do dřevěných budov (kamenné byly pak budovány postupně) se nastěhovaly jeptišky z kláštera v Louňovicích v Čechách – podle kroniky opata kláštera v Milevsku Jarlocha je Rosa coeli nejstarší ženský klášter na Moravě a řadí se k nejvýznamnějším církevním stavbám vrcholné gotiky – jeho počátky i dějiny jsou úzce spjaty s městem.

Klášter byl na tak vysoké ekonomické úrovni, že si mohl dovolit z vlastních prostředků vybudovat na návrší nad konventem gotický hrad na svou obranu – byl dostavěn přibližně v roce 1330. (Objekt byl později přebudován na zámek a v současnosti je veřejnosti přístupný.)

Na konci 14. století se uskutečnila rozsáhlá gotická přestavba, jejíž výsledky vidíme v obrysech dodnes. Za husitských válek byl klášter vypálen, následně opraven, ale na počátku 16. století nastal úpadek – tehdejší probošt Göschl přestoupil na luteránskou víru, oženil se s jeptiškou, ignoroval církevní autority a choval se zpupně a pohoršlivě, nakonec zemřel v olomouckém vězení. I za nového probošta vedly jeptišky podle mínění místních obyvatel neřestný život, proto klášter přepadli a chrám zpustošili. Na začátku 18. století se pokusili premonstráti o obnovu objektu – po téměř dokončené rekonstrukci však velký požár zničil nové střechy a přestavba ustala. V roce 1808 prodali premonstráti poničený areál do světských rukou – dnes procházíme romantickými ruinami a naše představivost pracuje na plné obrátky…

Uprostřed rajského dvora je zasypaná studna – průvodkyně nám sdělila, že podle legendy prý ústí do tajných podzemních chodeb.

Ohromný dojem udělaly na nás podzemní prostory kláštera – sklepení s původními klenbami jsou přímo nabita středověkou atmosférou.

Průvodkyně si dala opravdu záležet – zavedla nás do všech přístupných míst a zajímavě povídala – téměř dvouhodinový pobyt v magickém místě si každý účastník prožil v duchu po svém.

Z náměstí v Dolních Kounicích jsme odjeli k poslední „štaci“ na naší poznávací cestě.

A nebylo to zastavení ledajaké – románský kostel sv. Petra a Pavla v Řeznovicích byl založen údělným knížetem Konrádem II. Otou z dynastie Přemyslovců na strategicky výhodném místě nad řekou Jihlavou ve 2. polovině 12. století. Dočetla jsem se, že od vzniku kostela se tu konají pravidelné bohoslužby, proto je považován ze nejstarší funkční kostel na Moravě.

Na první pohled zaujme osmiboká zvonice s jehlanovitou střechou na věži, ve které jsou tři zvony, nejstarší je datován rokem 1483.

Ve čtvercové lodi (o hraně přes 5 metrů), z níž vystupuje trojice apsid, upoutají příchozí zbytky gotických maleb a renesanční náhrobky.

Jednotlivá slohová období se tu prolínají nenásilně, je poznat, že kostel je zabydlen a průběžně používán – prohlížíme si záhadný kumánský kámen a templářský kříž,

o nichž jsem se dočetla tyto informace: podobnými kameny měla snad kdysi být pokryta podlaha kostela – sloužily jako desky nad hroby pokřtěných kumánských bojovníků padlých ve službě v uherském vojsku. Tajemné písmo, podobné ujgurskému, které prý někdy užívali i Mongolové, rozluštil v roce 1952 orientalista Pavel Poucha – nápis znamená „Markus“, což má být jméno pohřbeného.
Templářský kříž vytesaný v kameni prý pochází z doby kolem roku 1300, kdy kostel náležel řádu templářů, sídlících na nedalekém Templštejně.
Na samém počátku minulého století byla instalovaná na zeď chrámové lodi dřevěná křížová cesta:

Církevní stavba v Řeznovicích (jsou součástí asi 5 kilometrů vzdálených Ivančic) je tak výjimečná, že byla prohlášena kulturní památkou. Kostel obehnaný kamennou zídkou i jeho bezprostřední okolí, kde býval až do konce 18. století hřbitov, jsou pečlivě upravené – závěrečná část dnešního výletu byla skutečně „třešinka na dortu“…

Podívejte se na mapku míst, která jsme při „školním“ výletě navštívili:

Nakonec obligátní foto účastníků zájezdu  🙂