Rakouské Alpy – oblast Lechtal, okolí Stanzachu: Pleisspitze, Namloser Wetterspitze, ale také Bavorské moře a Bodamské jezero

Vysokohorská a poznávací turistika
19. – 25. června 2016

V pořadí třetí zájezd s cestovkou JEKA a KČT Tesla Jihlava opět připadl na druhou polovinu června, i letos jsme téměř ve stejné sestavě mířili do Lechtalu, tentokrát do vesnice Stanzach, kde má JEKA několik ubytovacích domů, ten náš se jmenoval Heim Krone.

Jako pokaždé jsme cestu do Alp využili pro odpočinkový den – naši čtenáři si jistě vzpomenou, že v sobotu 18. června se konal Osmý hvězdicový výstup na Čeřínek, jehož jsme spolupořadateli – rádi jsme si po včerejším zápřahu během cesty autobusem pohověli. Navíc byl přesně ten den, kdy se dobře pospává a netečně hledí z okna – pršelo, byla zima, prostě nečas, na rozdíl od včerejška, kdy turisty putující k Čeřínku provázelo zářivé počasí.

V duchu jsem si několikrát přehrála časně ranní scénku s taxikářem, který nás měl z Bedřichova dopravit do centra Jihlavy. Přijel nenaladěn a když uviděl čtyři pasažéry a kupu batožiny, které má vézt pouhé tři kilometry, vzkypěla v něm krev a nevybíravými slovy ohodnotil kvalitu rita s dodatkem, že budeme „dýl nakládat než pojedeme“… Se situací si s šarmem jí vlastním poradila Naše Věra – pohovořila s chlapíkem a mezitím co Mirek s Pavlem nakládali zavazadla a já koukala, jak to dopadne, rozebrala ho tak, že s úsměvem sedl za volant a po chvilce se s námi srdečně loučil… 🙂

V silném dešti se nám v Prien am Chiemsee, asi 70 km za Salzburgem, nechtělo moc vystupovat z autobusu, ale nabídka doplout lodí na ostrov Herreninsel v Chiemsee nás nenechala sedět. Cesta z parkoviště do přístavu nebyla příjemná, ale při asi dvacetiminutové plavbě Bavorským mořem se déšť zmírnil a na ostrově už byly jen slabé občasné přeháňky.

Dominantní stavbou ostrova je zámek, který nechal v letech 1878–1886 postavit bavorský král Ludvík II. (1845–1886) podle vzoru Versailles.

Z výše uvedených dat je jasné, že si přepychu, který na něj v zámku čekal, příliš neužil – v literatuře se uvádí šest či devět dní…

Po Ludvíkově smrti stavební činnost ustala, dodnes je asi padesát pokojů nedokončených…

Bavorský král Ludvík II. z rodu Wittelsbachů byl snílek odtržený od reality, vládnutí ho nebavilo, nade vše miloval umění – o jeho životě jsem psala ve článku Lechtalské a Allgäuské Alpy – při loňském pobytu jsme totiž navštívili jeho zámky Neuschwanstein a Linderhof, takže návštěva Herrenchiemsee byla logickým pokračováním. V roce 2009 na cyklodovolené v Eggstättu u Chiemsee jsme zdejší oblast důkladně procestovali a samozřejmě tento i vedlejší ostrov Fraueninsel zahrnuli do svého programu.

Na prohlídku interiérů jsme neměli čas, jejich nádheru reprezentoval královský páv zlatem a drahými kameny oděný, s pávicí oddaně k němu vzhlížející…

Původně sídlil na ostrově Herreninsel mužský klášter, na vedlejším ostrově Fraueninsel byl v 8. století založen ženský benediktinský klášter, který dosud slouží.

Nemohli jsme vynechat krásou a historií opředený ostrovní kostel Panny Marie, z něhož se už dlouho před rokem 800 šířilo křesťanství do východní Evropy:

Z Prien zbýval už jen nepodstatný úsek cesty do Stanzachu, malé horské, původně dřevorubecké obce ve výšce 936 metrů nad mořem, ležící na křižovatce Namloského a Lechtalského údolí, která bude od dnešního večera 19. června 2016 pro příštích pár dní naším domovem.

Velkou část noci pršelo a ráno 20. června měla Míla Bradová se štábem těžké rozhodování, kterou trasu svým kolegům dneska doporučit – roli hrálo více hledisek. Ačkoliv nebylo zatím nad čím jásat, co se týká počasí, předpověď pro dnešní den vyhlížela dobře, a tak Miluška na sebe vzala riskantní rozhodnutí vydat se na horu Pleisspitze (2 109 m n.m.) dosažitelnou ze Stanzachu – směrovník pravil, že za čtyři a půl hodiny bychom mohli být na vrcholu.

Trochu nás potrápily další směrovky, na nichž byl uveden název Bleispitze, ale ukázalo se, že oba názvy (Bůh ví proč) používají. Stále jsme stoupali – dneska jsme museli zdolat skoro 1 200 metrů převýšení (a stejný sestup, což je pro většinu zúčastněných kolen horší varianta 🙂 ) – Alpy nám však vrchovatou měrou oplácely námahu – výhledy byly pohádkové, a stále krásnější, neboť počasí se opravdu zlepšovalo tak, že večer se nám vůbec nechtělo domů – doloženo na fotografiích…

Prvním záchytným a odpočinkovým bodem byla lovecká chata Pleishütte (1 690 m), u níž jsme se konečně odpoutali od běžného života a s čistou hlavou se naplno začali věnovat vysokohorské turistice – nic jiného nám ani nezbývalo – čekalo nás ještě přes 400 metrů stoupání na poměrně krátkém úseku. 🙂

Místy se mi srázy zdály hooodně srázné a cestičky dosti úzké – ale ty výhledy…

Stanzach už byl hluboko pod námi:

Na vrcholku se převalovaly mlhy, přesto však nám hora dopřála kruhového výhledu.

Přátelsky a rozjařeně jsme poklábosili, ale víme, že radovat se můžeme, až budeme všichni v pořádku dole. 🙂

Samostatné téma tvoří alpské kytičky – každý turista potvrdí, že není možné projít kolem nich bez povšimnutí, i když velkou konkurencí jsou jim okolní vrcholy… Těch dřípatek, petrklíčů, silenek, hořců a hořečků, pomněnek, lomikamenů, trávniček a orlíčků, alpských kopretinek, pěnišníků, mochen a kamzičníků 🙂 co jsme dneska (i v dalších dnech) viděli – a to jmenuji jen ty, které znám – podívejte se na některé:

Sestoupili jsme k Pleishütte, údolí leželo ještě skoro 700 metrů pod námi.

Podívejte se na jednoduchou mapku:

V podvečerním slunci, které zlatilo okolní vrcholky, se nám nechtělo domů…

Na ubytovnu, kde na nás čekala dobrá večeře (ražniči a brambory) připravená našimi kolegy, jsme šli jako domů – část zdejší krajiny jsme totiž prošli vlastníma nohama, nabízenou krásu uschovali do mysli na horší časy a tím se sem vlastně začlenili…

V úterý 21. června byl naplánován výlet do Kostnice u Bodamského jezera – připadalo mi vhodnější zpracovat den nabitý historií a kulturou, samozřejmě i fotkami, jako samostatnou kapitolu – nabyté informace jsou ve článku Kostnice – Konstanz. Sem vkládám jen leták z Husova domu, který zve na prohlídku expozice z roku 2014, vytvořené při příležitosti 600. výročí upálení (1415) Mistra Jana během kostnického koncilu (1414–1418) svolaného císařem Zikmundem k vyřešení papežského schizmatu a nepořádků v církvi.

Ráno i večer po příjezdu z Kostnice (kolem 20 hod.) jsme měli službu v kuchyni – výtečné klobásky s pikantní omáčkou, dušený květák (polotovar do mrazáku uskladnili provianťáci z JEKY) a brambory se nám společně s několika páry ochotných rukou podařilo pro 35 trpělivých strávníků upravit tak brzy, jak to jen šlo… 🙂

Ve středu 22. června 2016 nastoupila nová stravovací četa – letos s námi totiž bohužel nebyli Jitka s Liborem, takže jsme se o „kuchyň“ museli postarat svépomocí.

Odpočinutí a s dravou chutí kráčet po alpských pěšinách vzhůru na vrcholky hor a ke slunci 🙂 jsme vystoupili z autobusu asi dva kilometry před Namlosem a podle směrovky, na níž jsme neviděli žádné nesplnitelné cíle, stoupali tichým údolím (1178 m) k vesnici na pastvinách jménem Fallerschein (≈ 1 300 m n.m.).

Fallerschein Almdorf má v současnosti pár desítek dřevěných srubů, kapličku a její obyvatelé se už neživí jen chovem a pasením stád dobytka jako dřív, ale kvetou tu, a daří se jim výtečně, agroturistika a pohostinství.

Jak by ne – okolí je překrásné, pohled na upolínové loučky nepopsatelný…

Od začátku doliny nás po levé ruce provázela dravá horská bystřina, tu hluboko pod námi, pak zas skoro na dosah – teď najednou se nám postavila do cesty: bylo třeba přejít na druhý břeh.

S pomocí přátel jsem po chvilce spolu s ostatními kráčela vzhůru jakoby nic – ukázalo se však, že to byla jen generálka – představení nazvané Vody šumí po skalinách mělo během dne několik repríz vtipně vložených jako moment překvapení – mé výstupy byly zajisté tragikomické a obávám se, že pro diváky-souputníky to byla veselohra pokleslé úrovně… 🙂
Osvěžme se raději kytičkami:

Zařadím fotografii, která dokladuje jedno z mých exhibičních vystoupení – za vydatné pomoci přítomných džentlmenů jsem několikeré přechody dravých a zákeřných potoků zvládla suchou nohou, jen s notně pošramoceným sebevědomím:

Věrna svému heslu Lacino mě nedostanou 🙂 sveřepě jsem odmítala myslet na věk a nekrotila touhu, která duši svírá 🙂

Tahle osmičlenná skupinka plus fotograf Mirek zůstala z 18 turistů, kteří se dnes vydali po červené značce do sedla pod Namloser Wetterspitze (2 554 m n.m.) – skupina A, vlčáci, byla dobrou půlhodinu vpředu, někteří rozumní turisté se vrátili do lůna civilizace. 🙂

Na jednoduché mapce je naše trasa:

Zatím jsme ale dosud nebyli ani v sedle Putzenjoch (2 050 m n.m.), ovšem počasí bylo přímo ukázkové, loučky plné květů, okolní hory jak z kalendáře.

V sedle byly dvě možnosti – na Grubigjoch (2.185 m) buď značenou cestou po úpatí Wetterspitze či přes její vrcholek. Neschopnost odehnat utkvělou myšlenku o poslední příležitosti a potlačit tu věčně sžíravou touhu nás hnala 800 výškových metrů vzhůru. Zamávali jsme třem, kteří se vydali schůdnější cestou, a serpentinami, většinou s drsným štěrkem, se vydali po strmém svahu, ale nikoliv nebezpečným terénem, k vrcholu té osamělé hory.
Podívejte se na obrázky z cesty:

V posledním úseku výstupu byl skalnatý, příkrý terén, v němž bylo třeba větší obezřetnosti.

Bez přehánění – tak fantastický kruhový výhled se podaří jen párkrát za život…

Sestup po bočním hřebeni byl náročný (podobné mi v mládí nedělaly žádný problém, naopak) – uzounká pěšinka na vrcholu masivu, po obou stranách mnohasetmetrové propasti – bála jsem se! Je ale samozřejmé, že žádný v této situaci nebyl zvědavý na mé pocity – Mirek však při mně věrně stál, v případě potřeby vlídným slovem či podáním ruky pomohl – závěrem prohlásil, že si nepamatuje, že bych kdy tolikrát děkovala… No nešť… Platili jsme za štědré dary obdržené v minulých hodinách.

Grubig Kopf byl šťastně za námi, ale čekala nás ještě dlouhá cesta – sestup 1 400 metrů nelze bez následků uspěchat. Zpětný pohled na Wetterspitze byl ohromující – ze strany od Namlosu je to veliká a náročná hora.

Statečně jsme ťapali dolů a najednou…

Konečně byla na dohled křižovatka ve výšce 1831 metrů, kde jsme museli odbočit vlevo, zbývalo posledních šest kilometrů do Namlosu ležícího ve výšce 1 225 metrů, tedy o šest set metrů níž. Nikdo z nás nečekal, že sestup bude tak úmorný, a to jsme ještě nevěděli, že v závěrečném úseku trasy nedávno řádila povodeň a vichřice – cesta neexistovala, byla zavalená kamennou sutí, proto strážci národního parku vybudovali provizorní stezku vysoko ve svahu (zaplať pámbů za ni!).
V Namlosu nás měl vyzvednout autobus, ale dlouho už bylo jasné, že domluvenou hodinu nestihneme, zavolat se však nedalo, nebyl signál… Když jsme v šest večer byli dobré dvě a půl hodiny od Namlosu, nenaladění, že nemůžeme dát ostatním o sobě vědět, řekl najednou Petr z Vizovic, který se k nám na Wetterspitze přidal (jako fotograf si užíval a opustil rychlonožky ve skupině A): „Vážení, právě mi přišla na mobil hláška, že dámské žabky jsou teď k mání pouze za 199 Kč – to je báječná příležitost, nemyslíte?“ Úlevně jsme se rozchechtali – znamenalo to, že jeho mobil je opět mobilní – pak už jsme v klidu, že naši starostliví kolegové o nás mají zprávu, klopýtali dolů, víc necestou nežli cestou – té bylo opravdu minimum, okolí však pohádkové, včetně fialově zářící vstavačové loučky!

Teď pravděpodobně přijde vhod prohlídka oblasti, ve které jsme strávili celý den – výřez z mapy:

Směrovník v Namlosu potvrdil, že trasa byla opravdu z kategorie obtížných. 🙂

Pro názornost jsem na wikipedii našla obrázek Wetterspitze jak jsme ji nemohli vyfotit – z protějšího hřebene:

Shledání s ostatními kolem deváté večerní po náročné, ale nezapomenutelně krásné horské túře bylo vřelé, čekající špagety s omáčkou a sýrem už míň…

Čtvrtek 23. června 2016 byl sluníčkový – odpočinkový a poznávací – den jsme strávili v přírodním parku Reutte, považovaném za „bránu k Tyrolsku“. Údolí vytvořené řekou Lech spěje v okolí města ke svému závěru, okolní horské masivy jsou (na pohled) spíše krotké, i když Lech je ve sloganech označován jako poslední divoká řeka Evropy.

Velkým turistickým tahákem je od roku 2014 nejdelší závěsný most v Evropě nazvaný „highline179“, který spojuje romantickou zříceninu Ehrenberg s pevností Fort Claudia. Elegantní most dlouhý 403 metrů přechází ve výšce 114 a půl metru nad průsmykem, jímž vede silnice B179 – odtud název. Most drží čtyři závěsná lana o průměru 60 mm, jeho váha je 70 tun, šířka cesty pro pěší činí 120 cm, zatížení mostu: maximálně 500 osob. Tolik technické údaje získané na místě samém.

Vstup na visutý most je zpoplatněn (7 €) – na rozdíl od loňské, pro nás premiérové procházky po 200 metrů dlouhém mostě, jen o málo menší výšky u Holzgau im Lechtal (viz článek o pobytu v Lechtalu z roku 2015).

Nejpřehlednější info o zdejších historických i technických objektech je na následujícím propagačním letáku, který jsem oskenovala:

Procházka po mostě a vyhlídka z něj je atraktivní a splňuje očekávání slibovaná reklamou – i když musím přiznat, že most poloviční délky u Holzgau nás loni uchvátil, a na to prvotní okouzlení se nezapomíná…

Asi čtvrthodinku trval výstup na kopec Falkenberg – v polovině 17. století bylo záhodno zesílit opevnění hradu Ehrenberg, a proto byl protější vrch vybrán k postavení rozsáhlé pevnosti. Pojmenována byla po tehdejší vládkyni země, vdově po arcivévodovi Leopoldu V. Claudii de Medici. Následně byla zřízena další opevnění na vedlejším kopci Schloßkopf. V posledních desetiletích se věnuje velká péče zachování podobných objektů a ty se stávají vděčným cílem turistů.

Po mostě jsme přešli vzdušnou cestou nad frekventovanou silnicí ke hrádku postaveném pány z Innsbrucku na konci 13. století jako lovecký – scházeli se tu s přáteli, protože už v té době dobře rozpoznali vhodnost tohoto kraje pro lov i rekreaci. Při nájezdech cizích válečníků do země vyvstala nutnost hrádek opevnit, později zabránit přístupu vetřelců obranným systémem i na vedlejších kopcích.

Ještě nezbytná mapka:

Autobus nás dovezl do jihozápadní části Reutte, do čtvrti Höfen na úpatí hory Hahnenkamm, odkud jsme lanovkou postavenou už v roce 1957 vyjeli na kopec do výšky 1 730 m n.m., z něhož jsme se podle informací na ceduli umístěné u horní stanice lanovky mohli vydat po některé z panoramatických cest, které slouží různě zdatným návštěvníkům tak, aby si všichni mohli podle svých schopností vybrat. (Měli tu i chodník pro bosou turistiku a jedna z účastnic našeho zájezdu, která ji příležitostně provozuje, si trasu moc pochvalovala. 🙂 )
Když jsme se dost vynadívali z terasy místní restaurace, rozhodli jsme se pro cestu k vrcholovým partiím Hahnenkammu (1 938 m n.m.) a stále okouzleně koukali do údolí, kde leží Reutte, na věnec hor uzavírající obzor, ale atrakcí číslo jedna byla samozřejmě zasněžená Zugspitze.

Hahnenkamm je ideálním prostorem pro rogalisty a podobné vzduchoplavce. Při chůzi po stezkách na úbočí hory každou chvíli zakryl slunce stín obrovského barevného ptáka nevysoko nad našimi hlavami, doprovázený charakteristickým šuměním či tichým svistem.

Orientační mapka:

Protože nám vedoucí zájezdu vyřídila Lechtalskou kartu, byly obě lanovky zdarma, stejně tak jízda Postbusem do Stanzachu, což je nesmírná výhoda.

Na večeři jsme podle plánovaného jídelního lístku připravili vepřové maso, dušené fazolové lusky a brambory – jídla tohoto typu mám ráda, takže spokojenost. Taky společenský večer se báječně vydařil. Zítra poslední aktivní horský den…

V pátek 24. 6. 2016 jsme všichni rádi souhlasili s tím, že se Postbusem podíváme na druhý konec údolí do Lechu a Warthu, což je dobrá hodina jízdy, a při jízdách lanovkami využijeme Lechtalskou kartu. K výletům na vyhlídkové kopce byly dobré předpoklady – modré nebe slibovalo stabilitu a v době, kdy jsme v Lechu přicházeli k lanovce na Rüfikopf, už na něm zářilo velkorysé slunce. I loni jsme vyjeli na horní stanici do výšky 2 350 metrů (900 metrů převýšení), abychom se pokochali výhledy na Boží svět. Takže jsme věděli, do čeho jdeme a tím víc se těšili.

Sytě modrá obloha si pro zvýšení efektu a naprosté podmanění fotografů přizvala na pomoc oblaka všech tvarů a charakterů – krok s ní držela temena i úpatí okolních hor, pozadu nezůstávala rozmanitá květena…

Ve srovnání s loňskem je tu štědřejší sněhová nadílka a nám vůbec nevadí, že musíme mrazivým kobercem projít.

Vše, o čem jsem si myslela, že je na Rüfikopf zajímavé, jsem napsala do loňského článku, proto teď jen popisky fotografií (a taky už je toho čtení dost 🙂 ).

V Lechu (1 447 m n.m.) jsme hledali lanovku na Oberlech, ze které jsme se loni po přestupu dostali na Petersboden do výšky 2 000 metrů a ze svahů Allgäuských Alp se dívali na hřebeny Lechtalských. Nenašli jsme ji, jen oznámení, že je v rekonstrukci. Odjeli jsme tedy Postbusem do blízkého městečka Warth (1 495 m) a tamní lanovkou na Steffisalpe do výšky 1 884 metrů.

U horní stanice lanovky jsme si vybrali nenáročnou okružní pěší túru tak, abychom stihli poslední odjezd do Warthu v 16 hodin, relaxovali jsme a vychutnávali poslední hodiny pobytu v horách. A že bylo nač se dívat…

Pro pořádek ještě mapku místa

a nakonec

Při hodinové jízdě Postbusem do Stanzachu jsme si odpočinuli a pak křepce naběhli do kuchyně připravit poslední večeři 🙂 : kuřecí plátek s rýží.

Ústředním tématem rozesmátého večera bylo „odhalování andělů“ – stejný rituál jako loni. 🙂 Vyprávěly se „veselé historky z turistiky“, došlo dokonce na oslavnou poezii – Mirek jako značkař byl hrdinou ódy, v níž jeho „andělka“ glorifikovala všechny značkaře… 🙂
Večer byl stejně pohodový jako v této sestavě účastníků a vedení vždycky bývá – je radost býti malými kolečky v tom soukolí…

V sobotu 25. června 2016 jsme odjížděli v 8:45, předtím ale poklidili dům a absolvovali focení – znáte to: nikdo se nechce fotit, ale všichni po příjezdu domů shánějí společný obrázek na památku… 🙂

Večer a velkou část noci vydatně pršelo, ráno však bylo horsky čerstvé a vznešené vrcholky ubíhající za okny autobusu se nechaly blahosklonně obdivovat – věděly, že se při první vhodné příležitosti vrátíme…
Zazvonil zvonec…a alpské pohádky je konec!

Související články:
Lechtalské a Allgäuské Alpy – ale i Zugspitze, a také Neuschwanstein a Wieskirche,

Rakouské Alpy v okolí Schladmingu – Dachstein, Planai, ale i Riesachsee, Hallstatt, Salzburg a Pruggern 2014,

Turistika v Alpách – Schafberg, Adamekhütte,

Rakousko – okolí Hallstattu, Tauplitzalm, Ramsau am Dachstein 2010.