Toulky Horehroním, ale také Chopok, Klenovský Vepor i Rudná magistrála – 1. část

Turisticky vydatný týden prožitý na Slovensku při výpravě se Spolkem přátel hor
2. – 10. července 2016
1. část od soboty 2. 7. do středy 6. 7. 2016

Autobus s pětatřiceti účastníky akce, kterou pro milovníky hor zorganizoval Milan Marko jako vzpomínkovou na legendární Toulky Slovenskem konané v letech 1976 až 1992, dorazil v sobotu 2. července kolem páté hodiny odpolední do Brezna, kde bylo zajištěné ubytování a stravování v internátě Střední školy techniky a služeb. Jen asi deset turistů z naší skupiny byli přímí účastníci některého (či několika) z 16. ročníků, při nichž tehdy poznávali nejméně známá pohoří Slovenska, nosili si vše potřebné na zádech a většinou spali na karimatkách, leckdy i v nejzapadlejších turisticky neznámých koutech. My jsme s nimi tehdy nebyli, ale místa, která zařadil Milan do programu, jsme v osmdesátých letech pilně a rádi navštěvovali, takže jsme byli vděční, že si je můžeme zopakovat s partou lidí naladěných na stejnou vlnu.

Seriál turistických pochodů, které Milan naplánoval na několik příštích let, začal letos v samém středu Slovenska, na Horehroní, ohraničeném na severu hřebenem Nízkých Tater, na jihu Muráňskou planinou, Veporskými vrchy a Poľanou – už z pouhého výčtu se turistům sbíhají sliny… a to jsem se ještě nezmínila o Slovenském ráji, Lesnickém skanzenu ve Vydrovské dolině a Černohronské železnici…

Prohlídkou nádraží a muzea v Černém Balogu, centru Černohronské lesní železnice, vlastně začínala neděle 3. července – od roku 1992 se díky dobrovolníkům podařilo postupně obnovit skoro 20 km dlouhou trať, která slouží nikoliv jako dříve ke svážení dřeva, ale pro potěšení turistů. Provoz lesní železnice s rozchodem 760 mm byl zahájen v roce 1908 a síť, jejíž větve vedly do většiny dolin Černého Hronu, se v dobách největšího rozkvětu rozrostla na 132 km. Roku 1982 byl však její provoz na zbývajících 36 kilometrech, tehdy už poslední lesní železnice na Slovensku, rozhodnutím vlády ukončen.

Jízda vláčkem s dřevěnými vagonky je atraktivní nejen proto, že trať vede krásnou krajinou, ale projede s cestujícími i pod tribunou na fotbalovém hřišti, kde možná právě probíhá utkání… Z Černého Balogu jezdí vláček do Chvatimechu, na druhou stranu až do Dobroče a turisté se úzkokolejkou dostanou také do Lesnického skanzenu ve Vydrovské dolině.

My jsme ale měli v plánu turistiku, žádné výlety vláčkem. Předpověď počasí pro dopoledne nebyla dobrá, ale během dne se mělo počasí zlepšovat – proto rozhodl Milan, že výšlap po Rudné magistrále bude pro dnešek ta nejlepší volba.
Z Černého Balogu

nás autobus zavezl po jediné silničce, která spojuje Horehroní s Hriňovou, tedy Detvou, do sedla Tlstý Javor (1 015 m), odkud jsme se vydali na trasu po červeně značené turistické cestě  hlavním hřebenem Veporských vrchů. Ještě předtím jsme se zastavili na lesním hřbitově, kde je pochováno 34 padlých ve Slovenském národním povstání.

Počasí nebylo zářivé, ale rozkvetlé louky působily vesele a moře okolních lesů s desítkami odstínů barev nedávalo očím jinou možnost nežli koupat se v něm a rekreovat. Výhledy z nezalesněné části hřebene nám, dosud nepřivyklým těmto snovým končinám, braly dech: na severu temné pásmo Nízkých Tater a dolin Veporských vrchů, západně se rýsoval Hrb (prý geografický střed Slovenska) a Lubietovský Vepor, a na jihu, skoro na dosah ruky, magická Poľana. Poľana je terénní zbytek obrovské sopky o průměru asi 30 km; od roku 1990 je zařazena mezi nejcennější biosférické rezervace planety – obrovský lesní komplex leží na západním okraji Slovenského rudohoří.

Mapka trasy po Rudné magistrále:

Podmračená obloha se vyčistila kratičkým deštěm a dál se chovala podle předpovědi – tedy v náš prospěch.

V sedle Hronček (650 m) jsme si sedli a posvačili 🙂

a vydali se s Milanem a jeho neúnavnou dceruškou Dášou po zeleně značené cestě k prameni Kyslá voda, který si pamatoval z mládí – nevím, zdali jsme našli ten pravý, ale zacházka byla nejméně třikrát delší nežli slibovaný kilometr 🙂

a navíc jsme vstoupili do cesty jednomu ze vznešených domorodců:

Nastal čas prohlédnout si a popovídat o jedné z větví úzkokolejky, která vedla Kamenistou dolinou ústící v těchto místech, kde stávalo malé nádražíčko – dnes patří objekt Slovenským lesům.

Kamenistým potokem ve stejnojmenné dolině se splavovalo dřevo a vody z nádrže napájené říčkou Hronček tomu pomáhaly. Už v roce 1871 stávala na Hrončeku dřevěná hráz, po deseti letech vybudovali kamennou – nádrž (Tajch) se plnila 36 hodin,vypouštěla 8 hodin. Objekt zrekonstruovaný na začátku 21. století Lesy SR je součástí zmiňovaného Lesnického skanzenu ve Vydrovské dolině.

Z blízkého rozcestí to bylo ještě 6 km (z toho dobrá polovina do nepříjemného kopce) na Tri Vody (720 m), kde na nás čekal autobus. V této lokalitě oplývající dostatkem dřeva a vody, byla na konci 18. století vybudovaná vysoká pec na úpravu železné rudy, která se našla v okolí.

Lovecká chata, vybudovaná na poľaně Tri Vody patří do katastru obce Osrblie (rodiště herce Ladislava Chudíka).

Rekapitulace: Černý Balog; Tlstý javor ČTZ – Obrubovanec – Zákľuky – Hronček ZTZ – pramen Kyslá voda, zpět na ČTZ – Na Štompe – Tri Vody = 28,5 km; převýšení 540 m, sestup 840 m

Večer patřil historkám z někdejšího putování Slovenskem a písničkám při kytaře.

V pondělí 4. července nám Milan po důkladném prostudování předpovědi počasí navrhl cestu lanovkou na Chopok, hřebenovku ke Kotliskám a sestup přes Skalku do Črmné. S tím jsme rádi souhlasili. 🙂  Autobus nás dovezl na Srdiečko (1 213 m), lanovka na Kosodrevinu překonala během pár minut jízdy na asi kilometrové vzdálenosti převýšení 276 metrů a ještě jsme si bezpracně užili nádherných výhledů.

Kabinová lanovka na Chopok, na kterou jsme přestoupili, byla uvedená do provozu v prosinci 2012 – bleskově překoná na vzdálenosti necelého jeden a půl kilometru převýšení 516 metrů a ve výšce přibližně 2 000 metrů vás vyplivne do moderního objektu, ze kterého se vymotáte ven – a konečně je dění závislé jen na naší vůli. 🙂

Vystoupat na kamennou vrcholovou pyramidu druhé nejvyšší hory Nízkých Tater (nedaleký Ďumbier je o 20 metrů vyšší) je otázkou chvíle, kruhový rozhled z výšky 2 024 metrů za velmi příznivých podmínek je opravdovou turistickou lahůdkou – navíc nám Milan přesně popsal vrcholy, upozornil na stříbrnou hladinu Liptovské Mary, a taky nás památečně vyfotil. 🙂

Skvělé, až neuvěřitelně nádherné výhledy nás provázely celou cestu po hřebeni – Milan zas a znova ukazoval a jmenoval, co laskavá příroda až marnotratně nabízela, a my radostně přikyvovali a snažili se uložit do paměti obrázky těch čarovných vrcholů hor během života navštívených: Fatra, Choč, Rozsutec, Babí hora, Červené vrchy, Roháče, Vysoké Tatry, Klenovský Vepor a další…

Když jsme se dost pokochali výhledem z Kotlisek (1 937 m), opustili jsme hlavní hřeben a vydali se po žlutě značené stezce k jeho bočnímu výběžku s oblým, výhledovým vrcholem Skalka (1 980 m), na který jsme však museli absolvovat strmý, ale nedlouhý výstup.

Kamenité svahy horského masivu porostlé trávou na vrstvě hlinité půdy jsou přesně to, co má rád vzácný hořec tečkovaný, který tu své mohutné stvoly ozdobené žlutými květy vystavoval na odiv kolemjdoucím.

Mimořádně krásné chráněné rostlině se daří v místech s dlouho přetrvávající sněhovou pokrývkou – a tu jí tyto srázy vystavené mrazivým větrům dopřávají.

A od tohoto momentu začal úmorný sestup – je jasné, že výškový rozdíl překonaný autobusem a lanovkou je teď záležitostí našich kolen. 🙁  K Žiarské hoľe (1 841 m) sestup stále šel,

užívali jsme si výhledů a kytiček, které nejsou dole k vidění,

ještě po svahu rozlehlé Žiarské hoľe s roztroušenými skalkami směrem k Bosorkám se sestupovalo rychle a dobře, i když jsme museli dávat bedlivý pozor na značky (zdaleka nebyly tak pečlivě umístěné jako na hlavním hřebeni) – vyšlapaných chodníčků bylo mnoho, takže jimi jsme se řídit nemohli.

Vše fungovalo do doby, nežli se chodník zanořil do kosodřeviny, mnohem vyšší než urostlý člověk (což potom já), takže jsme se museli spletí agresivních větví doslova prodírat – nepodlehli jsme a vzápětí nám nastražila past strmě svažitá louka s vysokou houževnatou trávou (mně z ní koukala sotva hlava). U romantických skalisek zvaných Bosorky (1 710 m) jsme měli údolí Hronu pod sebou jako z letadla a z výšky odhadovali dolinu, kde na silničce u poľany Črmná nás očekává autobus.

Na následujícím obrázku je uprostřed moře lesů světlezelená plocha poľany a nad ní skály – tudy půjdeme, také i příkrým žlebem vymletým vodou, stále až na rozcestí Strmý vŕštek (809 m)

a úlevu zažijí těžce zkoušená kolena až na poľaně Črmné (635 m). To je cena za tatranské radovánky.

Podívejte se na mapku:

Zopakování trasy: Srdiečko-Kosodrevina-Chopok lanovkou, dále
Chopok ČTZ – Dereše – sedlo Poľany – Poľana – Krížske sedlo – Kotliská ŽTZ – Skalka – Bosorky – Žiar – sedlo pod Žiarem – Strmý vŕštek – Črmné = 26 km; převýšení 520 m, sestup 1880 m (podle údajů hiking.sk)

U autobusu jsme se zdravě unavení a plní kladných emocí ve stanoveném časovém limitu všichni shledali – zažili jsme odměnový den! Tak ať nám to vydrží!

V úterý 5. července byl obsazen do hlavní role Klenovský Vepor (1 338 m), druhá nejvyšší, ale bezesporu nejznámější hora Veporských vrchů (Fabova hoľa má 1 439 m). Už jenom její tvar, ve vrcholové partii ostře po stranách useknutý a zdaleka viditelný, vzbuzuje zájem. Lidem prý připomínala hřbet prasátka (vepor = vepř), mně ale nejvíc připomíná rakev na katafalku… Každopádně odedávna svým vzhledem poutala pozornost a na mne už při minulé návštěvě, asi před čtyřiceti lety, 🙂 učinila mohutný dojem – vystupovala jsem na ni tehdy plná zvědavosti.

Veporské vrchy jsou jedním z osmi horských celků Slovenského rudohoří, což je rozsáhlá oblast, jejíž severní hranici tvoří řeka Hron, na jihu sahá až k maďarským hranicím. My jsme se při letošním putování letmo dotkli nejen Veporských vrchů, ale i Spišsko-gemerského krasu (tam je zařazen Slovenský ráj a Muráňská planina) a Stolických vrchů. Na ostatní pohoří prý dojde řada v příštích Toulkách.
Veporské vrchy se táhnou od Hrbu (zmíněný geografický střed Slovenska) po Fabovu hoľu a prochází jimi Rudná magistrála, kterou jsme v neděli putovali z Tlstého javoru západním směrem, dnes odtud půjdeme přes Dlhý grúň (1 081 m) směrem východním (velmi volně řečeno 🙂 ). Autobus nás zavezl po silničce až k místu, kde červená značka odbočuje ze silnice a už po chvíli jsme došli na okraj lesa, podél něhož jsme udržovanými rozlehlými pastvinami na Dlhém grúni putovali zážitkovou výhledovou cestou až do sedla Uhliarka (925 m).

Vpluli jsme do nitra nekonečných lesů a nemysleli na to, že tu žijí medvědi, rys a další, na naší Českomoravské krabatině nikoli běžná zvířata. Až na Tri chotáre šlo všechno jako na drátku, v okolí Machnáčova grúně řádila asi před časem vichřice a bylo zde množství polomů – za své tedy vzaly i turistické značky, které jsme postrádali především na rozcestích.

Ačkoliv odbočka na Klenovský Vepor byla zcela zarostlá větvovím, určili jsme na rozcestí správný směr, absolvovali strmý, ale ne příliš dlouhý výstup na hřeben hory a pak už téměř po rovince pokračovali protáhlým hřbetem k označenému vrcholu. Šli jsme sami dva, bylo poledne, všude magické ticho – a tehdy se znovu dostavil ten posvátný pocit, který jsem si léta pamatovala…

Půlhodinový pobyt na vrcholku jsme si užili – myslím, že byl v tomto životě poslední…

Podívejme se na dosavadní trasu:

Těsně před odchodem přibyli na vrchol Milan s Dášou a Ríša, kteří se k nám pro sestup do sedla pod Vartou (1 120 m) přidali. Samozřejmě jsme neminuli nádhernou vyhlídku na bezhraničné lesy:

Během příkrého sestupu do sedla pod Vartou se připomínala kolena, ale naštěstí následoval úsek Klenovských blat, přírodní rezervace, v níž jsou na ploše asi 4,5 hektaru svahová prameniště, vzápětí výstup na Rozsypok (1 128 m) a nekonečné putování do sedla Machniarka (1 041 m).

Ze sedla Machniarka vede červená značka přes Bánovo do sedla Zbojská, náš cíl byl ale v Pohronské Polhore, proto jsme se vydali po žlutě značené cestě k sedlu Chlipavice. Chata v sedle Machniarka mi připadala nová – vznikla možná proto, že v blízkosti byl objeven pramen. Výhled na Klenovský Vepor byl odtud neobyčejný, dominantní vrcholová hrana strhávala pohled pouze na sebe.

Od rozcestníku v sedle Chlipavice (920 m) byl jen kousek na rozsáhlé udržované pastviny, na nichž vznikla osada zvaná Krátke. V odlesněném sedle byly, a stále jsou, dobré podmínky pro chov dobytka.

Jen kousek odtud je Muráňská planina s proslaveným chovem polodivokých koní – i tady se v ohradě poblíž stylových chalup prohánělo stádo s vlajícími hřívami. Před několika lety vznikl na poľaně Gazdovský dvůr se vzdělávacím centrem, možností ubytování a občerstvení.

Stoupali jsme na hřeben nad obcí Pohronská Polhora a stále se ohlíželi na překrásné scenérie – poľana, nad níž drží stráž Klenovský Vepor je jako z pohádky.

S báječnou náladou jsme špacírovali po hřebenových holinách,

obdivovali louku plnou kvetoucích mečíků

a netušili, že nás čeká strmý třistametrový sestup do obce v údolí.
Navíc na stráních porostlých plevelem a maliním probíhala před časem těžba, takže značky téměř k nenalezení, pouze tušení směru a matoucí směrovky na rozcestnících – časy chybně udané, neodpovídají údajům na předešlých tabulkách. Klesání vražedné. Výhledy spanilé.

Mapa 2. části trasy:

Krpál zůstal konečně za námi, v dědině bylo jako v nebi…

Se smutkem jsem si musela přiznat, že to už zdaleka není, co bývalo – nepamatuji se z minula ani na jeden obtížný sestup 🙂 – a také tehdy jsme chodili stejnými trasami – ach jo!

Na krokoměru byl údaj 30 km, v popise dnešní trasy udává hiking.sk převýšení 1 051 m, sestup 1 461 m.

Ve středu 6. července jsme se vydali poznávat Stolické vrchy, v plánu byl výstup na nejvyšší jejich horu Stolicu (1 476 m), která je zároveň nejvyšší horou Slovenského rudohoří. Autobus nás zavezl do sedla Besník (994 m), asi tři kilometry za Telgártem, při silnici na Poprad. Už jen výhled na Kráľovu hoľu stál za to…

Po červeně značené cestě jsme došli na rozcestí Před Čuntavou a po modré se vydali na hřeben Trsteníku (1 390 m) – stezka zřídka používaná mizela v borůvčí, maliní a vysoké trávě, o značkách jsme si museli nechat zdát. Přesto jsme podle mapy úspěšně přešli hřeben, popovídali si s bačou, který měl s kolegou a čtyřmi psy na starosti 260ti-hlavé stádo jalovic, a užili si výhledů na Stolické vrchy.

Mapka 1. části trasy:

Líbezná krajina a přející počasí nás v sedle Priehybka přiměly k tomu, že jsme nezkrátili trasu po žluté značce, jak jsme původně uvažovali, ale pokračovali ke Stolici výstupem na hřeben Kyprov (1 391 m).

Na hřebeni Kyprova byla zcela zvláštní atmosféra – žádné výhledy, protože hřebenovou louku s tuhou trávou, borůvčím, mechem a neprůbojnými kytkami obklopovaly nízké a chundelaté smrky porostlé lišejníkem, polední dusné ticho, a samozřejmě, kromě naší pětičlenné skupinky nikde ani živáčka…

Začali jsme sestupovat do Slanského sedla a po chvíli zjistili, že to bude problém – celý svah zasáhla před časem ničivá vichřice, způsobila rozsáhlé polomy – tou spouští jsme nechtěli prolézat, přelézat a kličkovat… Vrátili jsme se tedy stejnou cestou zpět až do sedla Priehybka a odtud pokračovali po žlutě značené cestě do sedla Severní louka. Je tedy jasné, že nejvyšší hora Stolica nás na svůj vrchol nepřijala…

Mapka 2. části trasy:

Žlutě značená cesta nám ale nabídla nádherné výhledy na Vysoké i Nízké Tatry,

Kráľova hoľa a celý její hřeben se předvedly v plné kráse, takže jsme se těšili, až se tam ocitneme.

V sedle Severní louka jsme se sešli s našimi souputníky, zbývalo dojít do cíle na Javorinku, kde čekal autobus.

Denní trasa:
Sedlo Besník u Telgártu ČTZ – Před Čuntavou MTZ – Priehybka – Kyprov – nad Slanské sedlo – zpět k rozcestí Priehybka ŽTZ – sedlo Severní louka ČTZ – sedlo Šumiacká priehyba – sedlo Javorinka = 28 km; převýšení 924 m, sestup 973 m.

Večerní vycházka historickým centrem Brezna (≈ 23 000 obyvatel) nás přesvědčila o tom, že město se od začátku osmdesátých let, kdy jsme ho navštívili, hodně, a k lepšímu změnilo. Prostorné Náměstí (213 x 146 m) generála M. R. Štefánika s hranolovou 31 metrů vysokou věží, která je považována za symbol města, je upravené, zdobené fasády okolních starých měšťanských domů vypovídají o kultuře a cítění obyvatel, radnice, kostel a mariánský sloup jsou důkazem úrovně a důležitosti města v minulosti. K náměstí patří historický park s lipovou alejí a několika sochami významných osobností – vše zarámováno množstvím květin a moderní fontánou i vodními kaskádami.
Kdo nevěří, ať tam běží…

Pokračování 2. části Toulek Horehroním.