Toulky Horehroním, ale také Kráľova hoľa, Muráň a Dobšinská ledová jeskyně – 2. část

Turisticky vydatný týden prožitý na Slovensku při výpravě se Spolkem přátel hor
2. – 10. července 2016
2. část: čtvrtek 7. 7. až neděle 10. 7. 2016

Ve čtvrtek 7. července 2016 byl ten pravý den k výstupu na Kráľovu hoľu – stabilní počasí slibovalo nevšední zážitek. V mládí jsme na ni vystoupili několikrát, ale jen jednou byly dokonalé výhledy. Podaří se i dneska? Autobus nás zavezl do Telgártu –  dodneška ráda vzpomínám, že při posledním turistickém pobytu, to se město ještě jmenovalo Švermovo, jsme bydleli v hotelu Telgárt, kde nám dělali výborné řízky veliké jak Štrbské pleso…

Od směrovníku na náměstí jsme se vydali po zeleně značené trase, která vede na vrcholek přes Kráľovu skalu (1 690 m), je nejkratší, ale nejstrmější – a podle znalců prý nejhezčí… Hned počáteční nástup je ostrý, kompenzovaný ale výhledem na hřeben Trsteníku, po němž jsme ťapkali včera.

Zpočátku byla cesta jasná, když jsme se ale dostali do poloviny odlesněného svahu, začaly potíže – holiny zarostly maliním a křovisky, o nějakém chodníku nemohlo být ani řeči, značky na rozcestích zásadně chyběly… Až jsme zkoušku důvtipu a trpělivosti úspěšně (společně) složili a dostali se do vyšších partií, cesta se objevila. 🙂

a dovedla nás na skaliska vyrostlá z úbočí Kráľovy hoľe.

Ze skály jsme jasně viděli včerejší trasu, Milan určil vrcholy, které jsme si prohlíželi z jiného úhlu nežli v minulých dnech, takže jsme měli dokonalý servis. 🙂

Zbývalo po strmé travnaté stráni vystoupit necelých 300 výškových metrů na nejvyšší vrch východní části Nízkých Tater – výhledy nás plně zaměstnávaly, takže výstup nebyl žádná otročina.

Tato žlutá sluníčka byla obklopena velkým množstvím šedivých vzdušných chomáčků po odkvetlých koniklecích, škoda, že jejich čas už minul…

Nekonečné moře vrcholů viděných z holého hřebene bylo fascinující – vskutku královský výhled z Kráľovy hoľe … Jakoby na dosah ruky se tyčil hřeben Vysokých Tater, Roháčů a Červených vrchů, hory Slovenského rudohoří, které jsme před několika dny v potu tváře zdolávali vlastníma nohama, vypadaly odtud krotké a bezzubé…
Zkrátka, obhlédli jsme odtud velkou část Slovenska!

Mapka první části trasy:

Hřebenovka je značená červeně a s orientací není ve vrcholových partiích problém.

Na úbočích tohoto masivu pramení Hron, ale i Váh, Hornád a Hnilec – proto je nazýván hřeben Kráľovy hoľe „střecha Slovenska“.

Postupně jsme za sebou nechali Strednú hoľu ( 1 876 m), skalní útvary roztroušené po hřebeni, Orlovou (1 840 m) a vystoupili na balvanitý vrcholek Bartkové (1 790 m).

Na tabulce rozcestníku stojí psáno: „Tu sa každý rok v sobotu před Matúšom stretávajú Bartkovci“. Na dřevěných tabulích ukazujících na obě strany hřebene jsme četli: Zastav sa pútnik a daj úctu svojim predkom. Rod Bartko ďakuje našim predkom, že žije v týchto regiónoch: Povážie a Liptov, Spiš, Šariš, Zemplín

Sestup do Ždiarského sedla (1 473 m) strmým kamenitým chodníkem mezi vichřicí povalenými a postupně odstraňovanými stromy byl vyvážen korunou tatranských štítů po pravé ruce,

travnaté sedlo zalité sluncem vypadalo přívětivé jen z dálky – stezka, po které jsme měli sestoupit do Pohorelé nebyla k nalezení, takže jsme pokračovali po hřebeni na Andrejcovou (1 520 m).

Ti z našich souputníků, kteří byli urputnější a jakousi stezičku v kopřivách nalezli, museli se pak stejně kvůli popadaným stromům vrátit – stezka byla zcela neprůchodná – vševědoucí internet mi doma sdělil, že značená cesta ze Ždiarského sedla k Úplazíku (1 335 m) už nevede – jedná se o chybu v některých mapách, je třeba sestupovat po modré značce až z Andrejcové.  A taky údaje na směrovnících nelze brát převážně vážně – v některých partiích si tvůrci asi dělají srandu…
Stezka loukami od Ždiarského sedla po Andrejcovou prý však patří k nejkrásnější části hřebene – ráda o tom vydávám svědectví:

Sestoupili jsme do sedélka, kde z našeho směru vlevo odbočuje z hřebene modře značená stezka, vpravo, na severním úbočí pod hlavním nízkotatranským hřebenem, je odbočka k nedaleké útulně, jedinému oficiálně povolenému místu k přenocování na hřebeni Nízkých Tater (od vrcholu Kráľovy hoľe jsou to asi tři hodiny cesty) – do srubové chaty, zrekonstruované v roce 2014, se v případě potřeby vejde i 30 nocležníků.

Pohorelá (750 m)  však byla ještě hluboko pod námi, modré značení velmi odbyté, na rozcestích zcela chybělo, i rozběhli jsme se vždycky po odbočkách a jednu po úvaze či nalezení značky vybrali…

Ani jsem si moc neužila krásně pokosených a zprůchodněných cest v zatravněných svazích, což prý je práce dobrovolníků, protože moje zlobivé koleno stávkovalo a nemohoucnost na mě útočila – sestup byl opatrný a strastiplný, nicméně jednou skončil… 🙂

Mapka 2. části trasy:

Rekapitulace denní trasy: Telgárt ZTZ – Kráľova skala – Kráľova hoľa ČTZ – Stredná hoľa – Orlová – Bartková – Ždiarské sedlo – Andrejcová MTZ – Pod Úplazíkom – Podhorelský medokýš – Pohorelá = 25 km; převýšení 1260 m, sestup 1 400 m.

U pramene pitné vody „Kyslá“, jíž jsme v Pohorelé zahnali žízeň, je slovenské přísloví, které stojí za zaznamenání: „Lepšie je piť vodu v čase radosti, ako víno v čase smutku.“

Po pěti dnech intenzivní turistické zátěže (navštívené vrcholy zpravidla převyšují okolní údolí o 1 000 metrů) jsme si na pátek 8. července naplánovali oddych a KPČ (kulturně-poznávací činnost 🙂 ) – k tomu byla výborná příležitost, protože na programu Toulek Slovenskem se Spolkem přátel hor byla návštěva Muráňské planiny a prohlídka hradu Muráň. Kdo chce v klidu procházet lesnatým krajem strmých srázů, relaxovat a potkávat jen ojedinělé poutníky, pro toho je Národní park Muráňská planina ideální volbou. Leží jižně od hřebene Nízkých Tater, v západní části Slovenského rudohoří, ve Spišsko-gemerském krasu; na západě se dotýká Veporských vrchů, na východě Stolických. Žijí tu vlci, medvědi, objevuje se rys – s nimi jsme se (naštěstí) nesetkali, ale procházky po starých, historických cestách v chladivém stínu lesních velikánů a po loukách posetých nejen běžnými kytkami, ale i vzácnými liliemi, kterým se tu na vápencovém podkladě daří, jsme si dosyta užili. Všechny smysly, a také unavené nohy, si lebedily…

Pro příjezd autobusem na parkoviště u Velké louky je třeba povolení, což Milan předem vyřídil. Kromě všech lákadel, kterými oplývá NP Muráňská planina, mají tu pro ty, kteří se nechtějí toulat nekonečnými lesy, atraktivní nabídku návštěvy hřebčína – chov slovenského horského koně, tzv. norika muráňského typu začal na Velké louce už v roce 1950. Prapředky těchto koní menšího vzrůstu, kteří se používají ke stahování a odvozu dřeva, jsou huculští koně – křížením s vhodnými plemeny vznikl tento polodivoký koník, který se při dobrém zacházení dožívá 20 let.

Louka sloužila za Slovenského národního povstání jako polní letiště, které Němci nikdy neobjevili – okolní husté lesy dobře ukryly letadla. K uctění památky padlých v SNP byl na planině postaven prostý památník.

Z parkoviště jsme šli po vápencovém hřebeni starou hradní cestou asi půlhodinku, když se setkala se slavnou, celkem 77 km dlouhou vojenskou cestou z poloviny 17. století, která přes obec Muráň, ležící v dolině pod vápencovým bradlem, přichází na Muráňský hrad od hradu Fiľakovského. Na louce těsně pod hradním ostrohem byla ve 2. polovině 19. století postavena majitelem panství myslivna (890 m n.m), která dnes slouží jako turistická chata nazývaná Zámek, v níž se po domluvě s majitelem dá ubytovat.

Jen pár kroků od chaty stojí na vyvýšenině památník, jehož historie nás zaujala – v roce 1883 ho na přání své matky nechal postavit Filip z rodu Sachsen-Coburg-Gotha, aby oslavil otce, knížete Augusta, majitele tohoto (a jiných) panství. Jejich předkové, konkrétně kníže Ferdinand Jiří, získali tyto majetky v roce 1827 sňatkem a dobře se o ně ve všech generacích starali – rozšířili je, podnikali v železářství, vybudovali vysoké pece, hamry a válcovny, uvážlivě hospodařili v lesích (panství vlastnili až do roku 1945). Jmenovaný Filip byl vášnivý cestovatel – navštívil všechny kontinenty světa, jeho bratr Ferdinand Maxmilián (1861–1948) se stal v roce 1887 bulharským carem. Právě on nechal vybudovat myslivnu – často sem jezdil, protože zdejší divoká krasová krajina s jeskyněmi, propastmi, kaňony a skalními věžemi mu jako uznávanému botanikovi poskytovala rozsáhlé možnosti k vědeckému bádání.

Od památníku začíná krátké, ale strmé stoupání na 935 metrů vysoký hřeben vápencového bradla, na němž se rozkládá třetí nejvýše položený hrad na Slovensku (po Liptovském hradu a Znievu), a také jeden z největších: 360 metrů dlouhý a 96 metrů široký byl areál, na němž se vypínal dobře opevněný královský strážní hrad Muráň postavený ve 13. století po vpádu Tatarů. V roce 1702 vyhořel a už nikdy nebyl opravený. Do dnešní doby se zachovala část opevnění se zbytky bašt, základové zdi gotického paláce s kaplí, hradní studna 35 metrů hluboká – členové speleoklubu, kteří ji čistí, nám sdělili, že hloubka je prý až 70 metrů, protože našli její vývěr u obce Studničky. K nejzachovalejším hradním objektům patří vstupní brána s věží – nutná údržba hradu a zpevňování zdí se provádí už od roku 1980, ale v posledních několika letech probíhají udržovací a rekonstrukční práce v rámci projektu obnovy kulturního dědictví – na hradě pracuje 18 nezaměstnaných, placených z dotace pracovního úřadu.

Stoupali jsme na ostroh a uviděli výzvu:

Po příchodu do areálu a odložení nákladu jsme viděli sice ne čilý, ale přece jen pracovní ruch – dozvěděli jsme se, že opravy probíhají způsobem obvyklým v čase stavby hradu, tak snad ta naše troška písku bude k užitku. 🙂

Ruiny zdí a obrovské prostory působí monumentálním dojmem, na informačních tabulích jsme se dočetli, proč se vápencové bradlo nazývá Cigánka: prý kdysi hradní kapitán si vzal za ženu krásnou mladou cikánku, která mu ale v čase jeho vojenských tažení byla nevěrná – shodil ji proto z hradního útesu do propasti…
Z jiného soudku bylo povídání o loupeživém rytíři, který zde v polovině 16. století sídlil a sužoval kraj tak zle, že proti němu císař podnikl trestnou výpravu – lupič Matěj Bašo, který si dokonce na hradě tiskl falešné peníze, byl zajat, odsouzen a popraven.

S prohlídkou hradu jsme nespěchali, výhledy na zalesněná vápencová skaliska jsou nepopsatelně krásné – podívejte se na fotografie z Muráňského hradu:

Když jsme odcházeli z hradu, setkali jsme se se starostou obce Muráň, do jehož katastru hrad patří – tento velice sympatický a vstřícný muž nám podal mnoho zajímavých informací o kraji, ve kterém jsme byli na návštěvě a upřímně obdivovali, jak mnoho se nejen na hradě změnilo od osmdesátých let, kdy jsme tudy putovali – když listujeme ve skvěle vypravené publikaci, kterou nám daroval, vracíme se do voňavých lesů a luk Muráňské planiny…

Vrátili jsme se na Velkou louku a odpočívali… 🙂

Podívejme se na mapu:

Výletní trasa:
Muráňská planina, Velká louka – chata pod Muráněm – zřícenina hradu Muráň, prohlídka a zpět na Velkou louku = 8 km, převýšení 160 m 🙂

Autobus nás dovezl do obce Pohorelská Maša, kde byl cíl těch mladých a neklidných, kteří se vydali přes Planinu do Horehroní – nakonec jsme se shledali všichni, ale po líčení jejich zážitků z bloudění kvůli absenci žlutých turistických značek na vrchu Gindura a obcházení neprůchodných míst kvůli polomům jsme byli rádi, že toho dobrodružství jsme zůstali ušetřeni. 🙂

Večer jsme si zašli na nádraží vyřídit průkazku, abychom mohli jezdit, stejně jako všichni občané EU v seniorském věku, slovenskými vlaky zdarma – tak ji aspoň jednou, právě zítra, použijeme. 🙂

Protože se u všech účastníků Toulek Horehroním hlásila o slovo únava, nabídl vedoucí výpravy Milan program, který vhodně spojoval rekreační turistiku ve Slovenském ráji s poznáváním atraktivních míst v této oblasti – je jasné, že návrh se nám líbil! A tak poslední den, sobota 9. července 2016 přinesla množství zážitků, za které jsme neplatili velkou námahou.

Známou cestou jsme dojeli autobusem do Telgártu, vystoupili na náměstí a vydali se východním směrem, tam, kde končí nízkotatranský hřeben a začíná oblast Slovenského ráje, k železniční zastávce poblíž Telgártského viaduktu vedle slavné tunelové smyčky.

Z této zastávky jsme jeli do Dobšiné, abychom navštívili Ledovou jeskyni. Jednokolejná trať Červená Skala – Margecany, z níž jsme bohužel poznali jen krátký úsek, prý patří mezi nejkrásnější na Slovensku. V provozu je od roku 1936, měří 93 kilometrů, je na ní devět tunelů a několik mostů, z nichž nejzajímavější je železobetonový Telgártský viadukt, 86 metrů dlouhý, ve výšce 22 metrů nad údolím – je součástí spirálové tunelové smyčky, v níž vlak překoná výšku 31 metrů.

Mapka okolí Telgártu:

Mirek vyfotil z autobusu impozantní kamenný Chmarošský viadukt na jmenované trati – měří 113 metrů a jeho devět oblouků se klene do výšky 18 metrů nad údolí, kterým protéká potok Chmaroška.

Na mapce vidíte asi tři kilometry za Telgártem, poblíž silnice směrem na Poprad, ve výšce 935 metrů zakreslený pramen Hronu, druhé nejdelší slovenské řeky, která se po 298 kilometrech pouti vlévá u Štúrova do Dunaje.

Na zastávce Dobšinská ledová jeskyně jsme byli za čtvrthodinku, došli na parkoviště autobusu, kde jsme se setkali s těmi, kteří nebyli lační jízdy unikátním Telgártským tunelem a společně se vydali chodníkem ke vchodu do jeskyně, který během asi kilometr a půl dlouhé trasy překonává převýšení 130 metrů.

Dobšinská ledová jeskyně, od roku 2000 zařazená na listině UNESCO, leží ve výšce kolem 970 metrů. Od vstupního otvoru prostory jeskyně klesají, hlavní část tvoří obrovská dutina klesající až do hloubky 112 metrů.

Ze slunečného dne jsme se ocitli v ledovém království – celoročně se tu udržuje teplota kolem bodu mrazu.

Délka jeskyně je skoro 1,5 kilometru, prohlídková trasa činí 515 metrů, je na ní 560 schodů.

Otvor do jeskyně byl znám odedávna, ale sestoupit se do něj odvážili až roku 1870, rok poté už byla zpřístupněna veřejnosti a elektrické osvětlení ozářilo podzemní hlubočinu v roce 1887 – pyšní se tedy tím, že patří mezi první osvětlené jeskyně na světě!

Led pokrývá většinu plochy jeskyně, největší tloušťka je 26 metrů – do roku 1946 tu bylo povolené bruslení pro veřejnost, v padesátých letech minulého století trénoval v jeskyni úspěšný krasobruslař Karol Divín.

Během asi půlhodinové prohlídky (7 €) jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí (např., že jeskyně je zimovištěm 12 druhů netopýrů), ale především jsme se pozorně dívali, protože barevné podzemní prostory jsou opravdu unikátní a člověk užasle vnímá jejich velebnost a naprostou nezávislost na člověku.

Protože Milan je opravdovým znalcem slovenských hor, přesně věděl, co ze Slovenského ráje vybrat, aby nám ukázal něco neokoukaného – asi čtyři kilometry od Dobšiné je Stratěnský kaňon, rozlohou neveliká, ale romantická úžina ve skalách vytvořená řekou Hnilec, která pramení, jak jsem se výše zmínila, na úbočí Kráľovy hoľe. Cesta tiesňavou při horním toku řeky mezi obcemi Dobšinská ledová jeskyně a Stratěná byla dokončená v roce 1840 a sloužila až do výstavby tunelu, kterým jsme přijeli na místo, kde je vstup do Stratěnského kaňonu. Takže 1 100 metrů dlouhý úsek říční soutěsky, který je součástí červeně značené trasy Stratěnskou dolinou, je pro silniční dopravu nahrazen zdaleka ne tak dlouhým tunelem:

Pochvalovali jsme si chůzi soutěskou a pilně si zapisovali do paměti nejen všechny vjemy a pocity, ale četli i tabule, které nás informovaly o historii, fauně a floře, ale také o geologických poměrech na horním toku Hnilce a vzniku roklin a jeskyní – v NPR Stratěná je kromě Dobšinské ledové jeskyně i Stratěnská, která však není přístupná.

Prohlédněte si mapku okolí Dobšinské ledové jeskyně a Stratěnského kaňonu:

Pár kilometrů odsud, jen co autobus objede hřeben, leží obec Dedinky (795 m) a u ní na horním toku řeky Hnilec největší vodní nádrž ve Slovenském ráji, přehrada Palcmanská Maša, která slouží jako přečerpávací vodní nádrž. Vznikla v údolí pod jižními svahy planiny Geravy, na kterou se ještě před sedmi lety dalo dostat lanovkou. Milanův návrh vystoupit do horních pater Slovenského ráje Zejmarskou roklinou z blízké osady Biele Vody po modře značené turistické trase byl bonbónkem v nabídce posledního dne putování Slovenskem.

Tiesňavu, kterou horolezci zpřístupnili v roce 1963, vytvořil potok stékající z planiny Geravy, který se v údolí vlévá do Hnilce. Na území rokle platí nejpřísnější stupeň ochrany přírody.

Nejkratší, ale prý jedna z nejromantičtějších slovenských dolin je dlouhá jen něco přes kilometr a je na ní potřeba překonat převýšení 230 metrů – k tomu slouží asi šest žebříků, kovové stupačky a chyty.

Nálepkovy vodopády, 22,5 metrů vysoké, nad kterými vede žebřík, byly v době naší návštěvy vysílené dlouho trvajícím suchem, takže hučící vody se nekonaly (což mi vůbec nevadilo 🙂 ).

Vodopády byly pojmenovány po kpt. Jánu Nálepkovi, hrdinovi 2. světové války, který před válkou působil jako učitel v osadě Biele Vody, v ústí Zejmarské rokliny.

Exponovaný úsek byl zdolán, pamětnická fota vytvořena.

Nežli jsme došli na planinu Geravy, prohlédli jsme si vývěr potoka, který vytvořil tak jedinečné přírodní dílo:

Nádherná planina Geravy (1 032 m n.m.) nás překvapila svou rozlehlostí, nabídkou občerstvení a dokonce malou zoologickou zahradou.

Sestup do údolí ke Stratěnské pile vedl po žlutě značené naučné stezce kolem masivu Malé Zajfy (900 m) a byl pohodový.

Podívejme se společně na mapku této oblasti:

Příroda štědře rozdávala své dary, na rozloučenou nám ukázala několik vzácných kousků ze své sbírky:

Stratěnská pila (805 m) je lokalita u závěrečné části přehrady na řece Hnilec – za vodní nádrží Palcmanská Maša už Hnilec na dolním toku až po ústí do Hornádu u Margecan nedosahuje takového významu.

Shrnutí programu dne:
Telgárt ČD, Dobšinská ledová jeskyně, Stratěnský kaňon, Dědinky (Biele Vody) MTZ – Geravy ŽTZ – Zajfy – Piesky – Stratěnská pila = 20 km; převýšení 365 m, sestup 385 m

Tím skončil týden napěchovaný turistikou, celkem jsme ušli 165 km, převýšení ≈ 5 000 m, sestup ≈ 7 000 m + 560 schodů v Dobšinské ledové jeskyni 🙂
Pro úplnost (a jistě i pro radost) je třeba zařadit fotografie účastníků zájezdu. 🙂

Všem souputníkům ze Spolku přátel hor z Českých Budějovic děkujeme za milou společnost a věříme, že pokračování Toulek Slovenskem bude stejně úspěšné. 🙂

Neděle 10. července 2016 byla dřímavým dnem cestovním – do Jihlavy jsme přibyli po třetí hodině odpolední.

Závěrem se chci omluvit všem jazykovým puritánům za to, že si s překladem slovenských názvů do češtiny nedělám hlavu a nemám žádný systém, prostě některé píšu ve slovenské verzi, jiné v české a věřím, že jsou naprosto srozumitelné – ostatně článek není o čistotě jazyka… 🙂

Související články o slovenských horách:
Vysoké Tatry, Pieniny, Slovenský ráj 2014,
Roháče 2012,
Bílé Karpaty, Malé Karpaty 2014,
Belanské Tatry, Pieniny 2008,
Malá Fatra 2008,
(Nejen) Malá Fatra 2007,

A ještě něco navrch:
Podkarpatská Rus 2013.

Zde můžete kliknout na 1. část článku.