Slatiňany a okolí

Místo, kam je dobré zajet nejen kvůli slavným starokladrubským koním
Úterý 2. srpna 2016

Na konci dubna jsme spolu s Jitkou a Honzou prošli okolí Nasavrk a snažili se v krajině zachytit stopy pradávných obyvatel keltského oppida nad řekou Chrudimkou. Železné hory jsou geologicky významná a velmi pestrá oblast, která už v mladší době kamenné přitahovala osadníky jednak kvůli nerostným surovinám, ale i pro vydatný vodní tok s hlubokými údolími a výhodně položenými návršími s možností výstavby obranných valů. V 5. – 6. století, v době stěhování národů, přišli Slované, krajinu trvale osídlili a během příštích staletí zkulturnili.

K Železným horám neodmyslitelně patří řeka Chrudimka, podél níž jsme zjara putovali kouzelným údolím ke zřícenině hradu Strádova – několik kilometrů dále po toku leží město Slatiňany. Vnímali jsme kontinuitu krajiny a chtěli na vlastní oči popatřiti na další část chráněné krajinné oblasti Železné hory a přesvědčit se přitom o její mnohotvárnosti.

A tak jsme teď jeli z Jihlavy k Železným horám, severozápadnímu výběžku Českomoravské vrchoviny, jíž bratři Reynkové v časech podzimní sloty a nepohody láskyplně přezdívali naše mrchovina, zanedlouho po Mostě knížete Auersperga překročili Chrudimku a přibyli do Slatiňan, konkrétně na parkoviště u Íčka poblíž zámku.

Slatiňany jistě existovaly mnohem dříve, ale písemně jsou zmiňovány až na konci 14. století, kdy na místě nynějšího zámku stála tvrz. Ta byla spolu s osadou, která kolem ní vznikla, vypálena ve 2. polovině 15. století Uhry a ve století 16. ji nahradil renesanční zámek. Nejvýznamnějším rodem, kterému patřilo zdejší panství, byli Auerspergové, kteří zde žili a zvelebovali své majetky od poloviny 18. století až do roku 1942, kdy rod vymřel po meči.

Most, po kterém jsme překonali Chrudimku, byl postaven také za jejich vlády – původní starý byl dřevěný a stával opodál. Kvůli nově zbudované císařské silnici ale nestačil provozu, proto Auerspergové postavili v roce 1834 most kamenný, na nějž použili pískovec z lomu Škrovád, dnes místní části Slatiňan. Most má tři oblouky a dva pilíře; téměř do konce 19. století se na něm vybíralo mýto. Most knížete Auersperga, jak byl oficiálně nazván, je dosud provozuschopný – rekonstrukce proběhla na konci 90. let minulého století.

Jméno Slatiňany je odvozeno od blízkých slatin, tzn. rašelinišť – ještě na konci 19. století se v okolí těžila rašelina pro chemickou továrnu v nedaleké Lukavici, kde se z ní vyrábělo hnojivo, a používala se také jako palivo.

Prohlídka zámeckých expozic zahrnuje dva okruhy: jeden věnovaný knížecí rodině Auerspergů, druhý, hipologický, dokumentuje vývoj koní po dobu 3 500 let.

Moderní stáje, které vybudovali Auerspergové na konci 19. století pro chov dostihových koní, byly pokládány za nejkrásnější a nejmodernější v tehdejším Rakousku-Uhersku, jejich koně vítězili na závodištích po celé Evropě i na výstavách.
Chov starokladrubského koně byl do zdejšího hřebčína přemístěn z Průhonic – od roku 1992 jsou Slatiňany součástí Národního hřebčína Kladruby nad Labem. Historie chovu těchto koní sahá do roku 1579 – je to tzv. barokní rasa koní vyšlechtěných ve dvou barevných liniích, černé a bílé (vraníci a bělouši), pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Ve Slatiňanech chovali koně také pro parforsní hony (štvanice), které byly, zvláště na Pardubicku, od poloviny 19. století pořádány jako sportovní vyžití příslušníků aristokracie a těšily se velké oblibě.

Ve Slatiňanech chovají asi 250 kusů vraníků starokladrubských, jediného původního českého plemene koně, a také stádo koní Převalského.

Další stavbou, kterou nemůže žádný návštěvník Slatiňan bez povšimnutí minout, je kostel sv. Martina.

Obcházeli jsme kolem, když nás spatřil místní farář, právě vycházející z blízké fary – odemkl hlavní vchod a vlídně nás pozval dovnitř, ochotně se nám věnoval a odpovídal na naše dotazy. Dozvěděli jsme se, že v letech 1891–1892 byl kostel přestavěn podle plánů architekta Schmoranze v novogotickém slohu a na konci 20. století se uskutečnila generální oprava.

Původní vitrážová okna jsou od těch nových k nerozeznání, sv. Martin na oltářním obraze nejede na bílém, nýbrž černém koni 🙂 , vždyť ve Slatiňanech se chovají vraníci…

Pan farář nám prozradil perličku: vnučka architekta Františka Schmoranze je zdejší kostelnicí… 🙂

Byl krásný den vrcholného léta a ve volně přístupném zámeckém parku bylo jako v ráji – před jižním průčelím zámku přitáhla naši pozornost socha koně od Bohumila Kafky, mohutné stromy a keře rostly přesně v těch místech, kde lahodily oku, v nedaleké ohradě se popásali či s vlajícími hřívami proháněli vraní koně…

Anglický park o rozloze 16 hektarů byl založen na konci 18. století a během dalších desetiletí jej Auerspergové propojili se sousedními lesy a pastvinami, čímž vznikl rozsáhlý krajinářský park sahající až k Nasavrkům.

Prošli jsme parkem, brankou Klapačkou se dostali na silničku a vydali se po ní vlevo žlutě značenou cestou kolem třešňového sadu na Vrchlického návrší. Třešňové stromy už samozřejmě odpočívaly po vydané úrodě, ale louky stoupající k návrší nás pohostily sladkými ostružinami na keřích, které tu rostly v bohatých uskupeních – kromě toho poskytly skvělé vyhlídkové místo do kraje. Návrší jižně od města, pojmenované po básníku Jaroslavu Vrchlickém (1853–1912), který do Slatiňan v letech 1890–1909 jezdil a na tuto vyhlídku rád chodíval, je tvořené křemencovými skalkami, jejichž stáří odhadují odborníci na 570 milionů let!

Návrší nese básníkovo jméno od roku 1926, kdy byl osazen na skalku Vrchlického portrétní reliéf od Otakara Španiela.

Z infotabule jsme se dozvěděli, že nedaleké pískovcové skály Škrovád jsou památkou na druhohorní moře, že se tu z usazenin vyskytuje hojně i opuka a opukové slínovce a že nejmladším produktem vývoje Země je rašelina…

Toto místo není jen vyhlídkou a geologicky zajímavou lokalitou, je i přírodní modlitebnou – k šest a půl metru vysokému pískovcovému sloupu se vzácným a pověstmi opředeným obrazem Madony z roku 1444 chodívají často nejen místní lidé. Sloup, původně osmimetrový, avšak snížený kvůli nestabilitě při vichřicích, byl v roce 1852 vytesán podle návrhu Gabriely Auerspergové, která ho nechala s obrazem nalezeným ve zbořeništi dolnorakouského kláštera v Gamingu, umístit na skalku – obraz s tajemnou minulostí, namalovaný na kovové plotně, tak podle jejího přání propojuje minulost s přítomností.

Silničkou kolem Ferdinandova vodojemu z roku 1887 opraveného před několika lety

jsme se vrátili na trasu naučné stezky Kočičí hrádek (3 km, 9 naučných tabulí). Cesta vedla nejdříve ke Švýcárně, která vznikla v polovině 19. století podle vzoru horské salaše ve švýcarských Alpách přestavbou z původní myslivny využívané pro občasný pobyt panstva v přírodním prostředí, nikoliv pro správu lesů. Během let se stala ze Švýcárny ruina, v roce 2012 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a nyní je v objektu umístěné interaktivní muzeum starokladrubského koně.

Další zastávkou na naučné stezce byl Kočičí hrádek, který nechala koncem 19. století na křemencové skalce postavit pro své děti kněžna Vilemína Auerspergová.

Na rozcestí u Kočičího hrádku jsme měli za sebou teprve nepatrnou část cesty, ale s úmyslem poznat co nejvíce ze zdejší zajímavé krajiny jsme zvolili zeleně značenou okružní cestu polesím k vyhlídkové věži Na Chlumu a dále na Rabštejn.

Podívejte se na mapku okolí Slatiňan, kde je možné aktivně strávit celý den poznáváním krásného koutu světa:

Cesta letním lesem k hlásce Na Chlumu vybudované na jižním svahu kopce (375 m n.m.) na přelomu 19. a 20. století ubíhala v plesání a radosti. Na Chlumu porostlém duby více než 150 let starými, které brání výhledu, panuje zcela nezaměnitelná atmosféra a vůbec nevadí, že se z vyhlídkové plošiny člověk přiblíží více korunám zdejších stromů nežli by obzíral vzdálené cíle. Věž měla původně sloužit jako požární hláska a pozorovatelna zvěře v oboře. Po 2. světové válce byla obora zrušena, stavba chátrala, až zbylo torzo. Náročná rekonstrukce proběhla v roce 2013 a výsledek je skvělý!

Seběhli jsme z kopce k Hlubokému rybníku a vydali se ostře vpravo, abychom postupně prošli kolem tří dalších Kochánovických rybníků s poetickými jmény: Vilém, Perný a Čabrousek. Okolní stromy vysázené kvůli zpevnění hrází i z důvodů estetických jsou více než 200 let staré. Ani tady nechybí obsažné infotabule, které jsem ale pozorně přečetla až doma z fotografií, jinak bychom se nikam nedostali… 🙁

Tyrolský domek na vrcholu skalnatého svahu slouží v současnosti jako základna slatiňanských skautů – jeho obrázek nemáme, protože jsme byli líní vyšplhat po sice nedlouhé, ale značně strmé stezce. 🙂 Tož tak.

Hnáni netrpělivostí a zvědavostí spěchali jsme směrem k osadě Rabštejn, abychom vystoupali na skalnatý ostroh nad Markovickým potokem a uviděli zříceninu hradu Rabštejnek vybudovaného v první polovině 14. století na křemencové skále a dle zápisu pustého  už v roce 1585. Kníže Auersperg dal sice zbytky hradního paláce upravit na miniaturní lovecký hrádek, ale i ten podlehl nelítostnému zubu času. V nedávné době koupili rozpadlý objekt tři kamarádi, kteří k němu mají z dětství romantický vztah, a zajišťují statiku zdiva, odstraňují křoviny a nálety, prostě se snaží zachovat pro budoucnost, co z několikapatrového objektu na rozloze asi 300 m² ještě zbylo… Zachovala se jedna vysoká zeď, vstupní brána, torzo čtyřboké věže a zbytky dalších zdí…

Jak je z mapky patrné, do Rabštejnské Lhoty jsme špacírovali po silnici, v tamní hospůdce se posilnili a po modrém značení zahájili poslední třetinu cesty. Zakrátko jsme vstoupili na území přírodní památky Na skalách – nenápadné skalky na ploše asi 4 hektary dokazují přítomnost dvou moří v Železných horách. Z prvohorního moře zbyly šedé křemence, v druhohorách tu bylo mořské pobřeží – druhohorní žluté pískovce překrývají starší křemence v podloží.

Na okolních pískovcích vyrostl les, nálety na skalce je třeba odstraňovat, aby útvar zůstal viditelný očím návštěvníků.

Od rozcestníku Kosova Seč je třeba vystoupat krátký strmý úsek k trojcestí s křemencovým menhirem, symbolickým strážcem brány do Železných hor. V kameni prvohorního stáří (asi 480 milionů let) jsou vytesány barevné dlaně, kterými je znázorněna geologická pestrost zdejšího regionu – v Železných horách se nachází více než 100 druhů hornin. Přiložením svých rukou na vytesané dlaně načerpá zájemce energii starou miliony let…

Jen pár minut trvá cesta k rozhledně Bára, která zaujme svým atypickým tvarem:

Rozhledna ve tvaru trojbokého komolého jehlanu byla otevřena roku 2008, ale už čtyři dny poté byla smetena větrnou smrští, která se přehnala krajem a napáchala velké škody. Architekt Martin Rajniš vylepšil její konstrukci, přidal zpevňovací bezpečnostní prvky – po této úpravě by měla rozhledna odolat větru do rychlosti 200 km/hod.

Bára II vysoká 26 metrů, s vyhlídkovou plošinou v 15 metrech, byla předána veřejnosti v roce 2009.

Dřevěný obslužný domek je postaven stejnou technologií – životnost obou staveb je při pravidelné údržbě odhadnuta na 20 let.

Fascinovala nás hloubka věků, uvedená na infotabulích, kterými se kolem Slatiňan opravdu nešetří, a zamířili jsme k Čertově skalce na hraně lomu, kde se těžil křemenec v takové míře, že zůstala jen rozeklaná vrcholová partie.

Vytěžený kámen sloužil pro výrobu dlažebních kostek, tzv. kočičích hlav, a jako štěrk na zpevnění a úpravu cest. Dnes je v lomu skládka stavební suti.

V lese se mohou návštěvníci procházet po mnohých upravených neznačených cestách, ale i síť těch značených je hustá a na směrovnících je možné si sestavit výlet podle zájmu i délky, svoji trasu tu najdou i vozíčkáři.

Poblíž směrovníku s názvem Chrudimský les jsem se na naučné tabuli dozvěděla zcela novou, velmi zajímavou informaci o Josefu Resslovi (1793–1857), rodáku z Chrudimi: byl úspěšný nejen jako vynálezce lodního šroubu, jak si pamatujeme ze školních let, ale jeho hlavním zaměstnáním byla správa lesů – stal se odborníkem takového formátu, že po působení ve Slovinsku a Chorvatsku sloužil u c. k. vojenského námořnictva jako expert v oblasti využití lesů a znovuzalesnění zdevastovaných ploch v Dalmácii. Vynalezl při této práci v c. k. administrativě nejen lodní šroub, ale např. také šroubový lis na víno a olej, kuličkové ložisko bez tření a mazání pro hřídele strojů a vozů. Zmapoval také oblasti, kde sloužil, a navrhl síť pro výstavbu cest, která se po jeho smrti uskutečnila. Pochován je v Lublani.

Rekapitulace výletní poznávací trasy v okolí Slatiňan:
Zámek ZTZ – park ŽTZ – třešňový sad, Vrchlického návrší – po NS (zároveň cyklotrasa 4112) Švýcárna ZTZ – Kočičí hrádek – rozhledna na Chlumu – Kochánovické rybníky – Tyrolský domek – Ravštejn – Rabštejnek – po silnici Rabštejnská Lhota MTZ – Kosova Seč – menhir – rozhledna Bára – Čertova skalka – Chrudimský les – Kočičí hrádek ZTZ – zámek = pohodových 17 km

Domů jsme jeli přes Trhovou Kamenici a nebylo možné nezajít na rozhlednu na Zuberském kopci – krátce před zavírací dobou jsme k ní dorazili a měli štěstí – pán v pokladně (vstupné 10 Kč) byl vstřícný, a tak se zadařilo vystoupit po 182 schodech na plošinu ve výšce 39 metrů a ve večerním šírání se potěšit pohledem na kopce Železných hor a Žďárských vrchů.

Vysílač vysoký 55 metrů postavený na úpatí, nikoli na vrcholu kopce, je do výšky 17 metrů opláštěný dřevem, pak návštěvníci vystupují po širokých „průhledných“ schodech a užívají si vyhlídky kolem sebe i dolů, takže pro některé jemné povahy může být tato akce i dobrodružstvím. 🙂