První sraz rodáků v Řehořově

Slunečná sobota 10. září 2016 v obci staré sedm století

Není divu, že když přišla pozvánka na setkání řehořovských rodáků, zaplavila mě radost a netrpělivé očekávání – každou chvíli se mi pak před očima přehrával vzpomínkový film s dávnými příběhy, v nichž figurovali lidé, kteří už nežijí, ale také o spolužácích a kamarádech z dětství – některé z nich jsem léta neviděla: prázdniny v roce 1960 byly totiž poslední, které jsem v rodné obci strávila, pak už jsem jen navštěvovala rodiče a sestru; otec zemřel v roce 2002, maminka 2008, sestra se odstěhovala…

Hned úvodem sdělím, že První sraz rodáků v Řehořově se opravdu po všech stránkách (včetně zářivého letního počasí) vydařil – nepochybně se o něm v obecní kronice jako o významné události zmíní pečlivá řehořovská kronikářka Mirka Štefková.

Od léta roku 1989 je Řehořov místní částí městyse Kamenice u Jihlavy – pracovníci úřadu s osadním výborem Řehořov zajišťovali program, který byl tak bohatý, že by stačil na dvě taková setkání… Většina z nás, kteří nebydlíme v místě, dala přednost popovídání s vrstevníky a jen okrajově sledovala program, který by si ale pro své kvality zasloužil plné pozornosti.

Ale pěkně po pořádku – prezence účastníků byla před bývalou školou, která v současnosti slouží jako kulturní a společenský dům. Měla jsem trochu trému, když jsem podle pokynů v pozvánce přesně v poledne přicházela ke škole, v níž jsem strávila prvních pět let školní docházky a v prvním ročníku musela čekat, až mi starší spolužák Lojzík Šimků otevře a já budu moci vstoupit – nedosáhla jsem totiž na kliku dveří vedoucích do školní budovy… 🙂

Místo paní řídící Švecové byly u školy pořadatelky, které nás obdarovaly taškou s obrázkem Řehořova, dvěma historickými atlasy o obci, které v roce 2011 a 2016 sestavil archivář Ladislav Vilímek a Čítankou o Řehořově autora Arnošta Káby, vydanou v roce 1987. Z těch darů, které pro mě mají cenu zlata, jsem se pro nával nastalých okolností radovala až po skončení akce – teď byl čas podávaných rukou a bouřlivých vítání! Ale i pátrání v očích a obličeji – která či který ty vlastně jsi?! Nemusím nikomu, kdo podobné situace prožil, vysvětlovat, že jsou emočně náročné a naštěstí zanechávají v paměti trvalou stopu…

Sešlo se nás, rodáků a hostů, v obci, v níž v současnosti žijí necelé tři stovky obyvatel (ve 110 domech) více než 150!

Slavnostní odpoledne bylo zahájeno ve 13 hodin na vrchu nad obcí u zdaleka viditelné řehořovské dominanty, bíle omítnuté kapličky sv. Antonína Paduánského (viz článek Z Řehořova přes Panský kopec a zámeček Waldsteinovo Zátiší do Dolní Smrčné). Otec Řehoř (!  🙂 ) z farnosti Kamenice, k níž Řehořov od nepaměti patří, sloužil mši svatou u barokní kapličky postavené kolem poloviny 18. století. Vzpomněl všech rodáků, kteří nemohou být s námi a dotkl se současné situace ve společnosti –  jeho kázání patří k těm, které by si člověk rád uchoval slovo od slova v mysli… bohužel mi však zbyl jen pocit klidu, naděje a vědomí, že jsou lidé, kteří mají co říct a kterým se dá věřit…

Po skončení mše vystoupili žáci Základní umělecké školy z Měřína s hudebním pásmem nazvaným Pocta pěvkyni Antonii Zalabové, rodačce z Řehořova (5. 4. 1820 – 5. 1. 1894) (Viz článek Stručná historie Řehořova).
Na startovní čáře závratné pěvecké kariéry Antonie Zalabové stál sám František Vincenc Kramář (1759–1831), dvorní skladatel a kapelník u císařského dvora, rodák z Kamenice. Prý při své poslední návštěvě rodného kraje uslyšel zpívat Toničku na kůru kamenického kostela sv. Jakuba a odvezl ji sebou do Vídně – jeho doporučující slovo mělo svou váhu a nadaná Tonička, dcera řehořovského pekaře, měla cestu do světa otevřenou – záhy se pro svůj nádherný hlas stala hvězdou koncertních síní a sólistkou vídeňské dvorní opery, později jí, už pod uměleckým jménem Josephine Salaba, tleskali i návštěvníci pařížské a petrohradské opery. Oč skvělejší byla pěvkyně, o to hůř si zřejmě počínala při správě svého majetku – ve stáří zchudla a musela se uchýlit do obecní špitálky, kde v bídě a zapomnění zemřela. Antonie Zalabová byla pochovaná v Kamenici, ale její hrob nebyl označen – neznáme ani příčiny jejího ústupu ze slávy, ani přesné místo jejího posledního odpočinku.

Vrátili jsme se do vsi, kde pokračoval oficiální program – na místo, kde stávala řehořovská přepřahací pošta, byl ze starého zrušeného hřbitova v Kamenici přenesen a zasazen náhrobní kámen Ignatze Semsche, c. k. dědičného poštmistra.

Poštovní úřad byl zřízen v říjnu 1797 v místní hospodě, prvním poštmistrem byl Johann Frischko z Řehořova č. 38 (číslování domů proběhlo v roce 1770), ale už v roce 1802 převzal úřad umístěný v původní řehořovské tvrzi, tehdy budově číslo 1, Ignatz Semsch, po něm v roce 1827 jeho syn Franz a roku 1842 poslední z rodu Philip Semsch. Poštu obklopoval park se sadem a řadou stájí a stodol, celý areál byl ohrazen kamennou zdí se dvěma branami. Ke dvoru patřil ovčín, palírna a 600 mír polí a luk – na začátku 19. století získala celý majetek židovská rodina Semschů a spravovala ho až do roku 1904, kdy byla zdejší pošta zrušena a zadlužený majetek postupně rozprodán řehořovským občanům (v roce 1907 tam můj děda koupil parcelu a postavil dům č. 74) – v roce 1933 byl celý dvorec, pamětník nejstarší historie Řehořova, zbořen.

První písemná zmínka o Řehořovu (de Rehorns, později Rehorn, de Reherns) je z roku 1377 – v I. jihlavské městské knize je zápis o prodeji dříví z lesa u Řehořova – a to je o čtyři roky dříve nežli zápis v Zemských deskách brněnských, který byl v předchozích publikacích udáván jako nejstarší.

Historikové však mají důvody předpokládat, že ves vznikla kolem poloviny 13. století – během času patřila třebíčskému klášteru (založen 1101), pak měřínskému proboštství (založeno 1298), Vratislavu z Pernštejna a Chroustenským z Malovar, abychom vyjmenovali jen nejvýznamnější majitele – až v roce 1636 prodala Veronika Hodická svobodný řehořovský dvůr jezuitské koleji v Jihlavě, která ho vlastnila až do jejího zrušení v roce 1780. Po zrušení jezuitského řádu byl dvůr v Řehořově roku 1785 prodán a od té doby byla obec spojena s jamenským panstvím; za pár let, když v rámci nově vybudované sítě tzv. císařských silnic vznikla potřeba rozmístit v určitých vzdálenostech poštovní stanice, kde se přepřahalo, případně občerstvovalo, byla v bývalé tvrzi u prudké zatáčky nové silnice z Brna do Jihlavy zřízena dědičná pošta – ale to už znáte.

V Čítance o Řehořovu (A. Kába, 1987) se dočteme, že se na poště občas stavoval císař Josef II., snad za krásnou paní poštmistrovou, jiní badatelé ale uvádějí, že se císař dvořil kněžně Marii Eleonoře Liechtensteinové z velkomeziříčského zámku. Silnici, která se začala vyměřovat už za vlády jeho dědečka Karla VI., prý dostavěl, aby mohl za kněžnou do Velkého Meziříčí snáze dojíždět. Vdané Eleonoře císařská náklonnost lichotila, ale city údajně neopětovala… 🙂 Přes blízkost dálnice je „císařská silnice“ stále vysočinskou dopravní tepnou…

Pak se průvod rodáků přesunul z „horního konce“ na „dolní konec“ vsi, kde na travnatém prostranství pod školou bývaly v době mého raného dětství tzv. lochy (sklepy), poblíž nich potok obrostlý vrbičkami a vysokým konopím, technickým či rumištním, vím jen, že jsem se v tom houští ztrácela… Tak po tom všem nebylo ani památky – na vzorně zatravněném prostranství stálo podium a kolem něj ze dvou stran obrovské stany se stoly a lavicemi. Tady nás přivítala starostka paní Jelenová, promluvil i místostarosta pan Duba z Řehořova – oba společně s panem Vilímkem pokřtili nový historický atlas s názvem Řehořov – sedm písmen, sedm století.

My rodáci jsme měli jedinou povinnost – nechat se společně vyfotit – a věřte, že to nebyla záležitost chvilky, než nás všechny dokázali přivést na to správné místo a usadit podle představ fotografky. 🙂
To obrázek s mými příbuznými byl pořízen raz-dva:

Od půl čtvrté až do půlnoci se na pódiu střídaly hudební a taneční formace všech žánrů a stylů – dechovka, orientální tanečnice, standardní i latinskoamerické tance v podání sourozenců Daniely a Jakuba Rybníčkových z Řehořova, skupina Bonanza, návsí se nesly písničky Hašlerovy, Ježkovy i Suchého a Šlitra, dixilend i popík, jako uragán vtrhla na pódium řehořovská skupina Zádrhell a dala nám starším hlasitě vědět, že jejich představa o hudbě je zcela jiná nežli naše. 🙂 Úplný závěr patřil skvělé ohňové show Rock Fire z Řehořova – žasli jsme nad sehraným a disciplinovaným týmem – opravdu zlatý hřeb programu!

Je jasné, že jsme během odpoledne i večera neseděli přikovaní před pódiem – nejen že v kulturním domě bylo přichystané báječné pohoštění, které jsme konzumovali ve společnosti vrstevníků, s nimiž jsme si měli hodně co říct, navíc v hasičské zbrojnici byla instalovaná výstava starých fotografií a obrazů rodáka Josefa Kroupy. Výstava mě nadchla natolik, že jsem prohlídkové kolečko absolvovala čtyřikrát a nemohla se nabažit pohledu do tváří už nežijících lidí a rozpomínat se na domy, nyní k nepoznání přestavěné… Srdečně a vděčně jsem děkovala kronikářce Mirce Štefkové, která odvedla při vyhledávání fotografií mravenčí práci a jejíž zásluhou jsme se nenásilně přenesli do dětství…

Společně s Mirkem jsme ofotili některé zajímavé obrázky, které postupně s komentářem uvedu. Nejdříve něco o škole:

Škola v Řehořově byla založena roku 1788, před tím navštěvovaly děti školu v Kamenici u Jihlavy. Školní budova byla postavena v roce 1824, do té doby se učilo po domech u sedláků, jimž obec platila nájem, nebo v pastoušce čp. 41. Až do roku 1866 byla vyučovacím jazykem němčina, ačkoliv většina obyvatel Řehořova hovořila česky. V roce 1890 byla škola nákladem 4 500 zlatých přestavěna a roku 1910 rozšířena o další místnost a sociální zázemí.

Podle sdělení řehořovských obyvatel se mohou místní dobrovolní hasiči v současnosti naštěstí více věnovat kulturnímu a sportovnímu dění v obci i hasičským soutěžím nežli působit u skutečných požárů – z Historického atlasu Řehořova (2011) jsem vypsala některé zajímavé body, které se týkají vzniku místního hasičského sboru:

V roce 1862 zakoupila obec pojízdnou čtyřkolovou stříkačku s mosaznou pumpou, poprvé byla použita roku 1864 při velkém ohni v Polné, na pomoc byla vyslána i do Měřína, když tam roku 1882 vyhořelo 14 domů.

V roce 1896 vypukl v Řehořově velký požár, který žádný ze starousedlíků nepamatoval, v obci prý nehořelo 100 let. Následujícího roku oheň zničil další dvě stavení, takže c. k. místodržitelství povolilo v roce 1898 zřídit sbor dobrovolných hasičů – museli zasahovat už na podzim 1899, když pětiletý synek Komárků zapálil na zápraží před chlévem kupu suché lesní trávy připravenou na podestýlku – popelem lehla celá obytná budova č. 18 a hasičům se podařilo zachránit alespoň sousední chalupu. Za pár let poté hořelo ještě několikrát, takže místní hasiči postupně zkvalitňovali své vybavení i dovednosti a pomáhali s hašením také v okolních vesnicích.

Následující obrázky z výstavy zachycují podobu obce od začátku minulého století do současnosti:

Ještě fotografie někdejších obyvatel Řehořova:

Josef Šrom (1894–1973) psal od roku 1931 celý život rodinnou kroniku obyvatel domu č. 49 – sedm dochovaných knih je výpovědí nejen o osudech rodiny, ale i o dění v obci, zachyceny jsou i místní lidové pověsti. Texty jsou kompletním zdrojem tehdy dostupných informací od nejstarších dob až do začátku 70. let minulého století a dobře doplňují oficiální kroniku obce.

V květnu 1942 začaly deportace židovských občanů z Jihlavska do Terezína, do jednoho z transportů byl zařazen i kamenický lékař MUDr. Rudolf Goldmann, rodák ze Sádku u Třebíče (1876). Dr. Goldmannovi se podařilo během tramsportu uprchnout, s pomocí rodin Cejpkových a Pospíšilových z Kamenice a rodiny Plašilovy z Nadějova se v průběhu června ukrýval v lesích, které dobře znal, a střídavě se schovával v hospodářských objektech u uvedených rodin, které ho zásobovaly jídlem. Osudné se mu stalo hledání úkrytu u hajného v sousední Kameničce – ten ho odmítl a vyzval k opuštění kraje, Dr. Goldmann ale neuposlechl, protože spoléhal na pomoc občanů, kteří byli jeho pacienty. Buď na udání či náhodou byl 24. 6. 1942 dopaden, gestapo prý u něj našlo zápisník se jmény těch, kteří mu pomohli, či nevydržel výslech a mluvil – ještě téhož dne bylo zatčeno pět členů rodiny Cejpkových (děvčata ve věku 18 a 20 let, jejich rodiče a děda), manželé Pospíšilovi a manželé Plašilovi – všichni byli 30. června 1942 zastřeleni v Kounicových kolejích v Brně, Dr. Goldmann byl jako žid oběšen.

Cejpkovým a Pospíšilům byl vybudován pomník u návesní kaple v Kamenici.

Marie Plašilová se narodila v roce 1904 Františku a Aloisii Šromovým v Řehořově, v roce 1925 se provdala za Jana Plašila (*1895) do Nadějova, za pomoc židovskému uprchlíku MUDr. Goldmannovi byli oba zatčeni a popraveni.

Dříve než se soustředíme na vystavené obrazy, pohleďte na portrét JUDr. Osvalda Haičmana (1878–1928), významného advokáta a funkcionáře Národní jednoty, rodáka z Řehořova. Pocházel z rodu, z něhož vzešli učitelé, kteří po desetiletí vzdělávali řehořovská školní dítka.

JUDr. Haičman je pochován na jihlavském hřbitově, pod jeho jménem je na pomníku nápis:
člen ústředního výboru Národní jednoty pro jihozápadní Moravu a předseda jihlavského okrsku zemřel 9. března 1928.

U fotografie rodáka, malíře Josefa Kroupy, jsme četli následující informace:
Narodil se v roce 1911 jako syn hajného v čp. 51, kde bývala fořtovna. V Řehořově prožil dětství a časné mládí, pak se rodina Kroupových odstěhovala do Moravských Budějovic, kde se Josef oženil. Se svou druhou ženou Julií pak přesídlili do Dačic, kde žil až do své smrti 31. ledna 1998. Celý život se věnoval malířství – do svého rodiště se nikdy nepřestal vracet – pro inspiraci i za přáteli, namaloval zde mnoho obrazů.
Díla, která vznikla při návštěvě Itálie, mu vynesla přijetí do Spolku českých výtvarných umělců.

Sledujte, jak v průběhu času viděl Josef Kroupa svoji rodnou ves a její okolí.

Na tomto obraze spatří pozorný divák na 645 metrů vysokém vrchu nad obcí kapličku sv. Antonína, kde prý na úsvitu dějin býval pohanský háj a kdesi v těch místech je dosud ukrytý poklad, vedlejší kopec korunovaný lesíkem se nazývá Křípek – domnívám se, že je to nejzazší výběžek tzv. Kříbů, pahorků kolem pět kilometrů vzdáleného Měřína (viz Měřínská padesátka a oblastní cyklosraz 2015).

Fotografie z Řehořova a okolí naleznete ve článku Po hřebeni Arnoleckých hor 2015.

A nyní aspoň jeden obraz jiného žánru:

Nakonec jsem nechala obrázky školních dětí – totožnost mnohých žáčků z první fotografie pořízené ve 20. letech 20. století odhaduji podle podoby jejich potomků, mých spolužáků. 🙂

V roce 1980 byla škola v Řehořově zrušena, od té doby dojíždějí děti do Kamenice u Jihlavy.

Ještě pár zajímavostí z historických atlasů zpracovaných archivářem Ladislavem Vilímkem:
1. července 1924 při prudké bouři uhodil blesk do stavení mého děda Josefa Navrátila čp. 66 a přes šindelovou střechu a půdu projel až do světnice, kde rozbil zrcadlo a skla na obrazech. V domě opadala na řadě míst omítka a strop byl plný malých dírek. Nikomu se nic nestalo, ani nedošlo k požáru – mé matce tehdy byly tři roky.

3. listopadu 1928 havaroval na katastru obce aeroplán řízený první českou pilotkou Anežkou Formánkovou (1904–1971). Pilotka se štěstím přežila, letadlo muselo být demontováno a odvezeno auty. Hlídku na místě havárie drželi čtyři členové hasičského sboru z Řehořova.

1. března 1932 byla dokončena elektrifikace obce.

V roce 1933 zemřela ve věku 79 let Terezie Fuchsová, pravnučka kupce Františka Ladislava Heka, hrdiny Jiráskova románu F. L. Věk. Její otec byl lesním ve Waldsteinově Zátiší, kde se narodil i bratr Terezie, nadlesní v Řehořově. V pozůstalosti bylo mnoho rodinných listin, Jiráskových dopisů a rukopis skladby Františka Škroupa z roku 1829 – bůhví, kde je jim konec…

Roku 1941 byla do hostince Rudolfa Müllera v Řehořově zavedena první telefonní linka.

Myslím, že je načase skončit – potěší-li někoho obrázky či se dokonce se zaujetím začte, neutonula moje snaha v marnosti… 🙂

Možná je předešlé povídání, které se odvíjí ve více rovinách, pro čtenáře náročné – je ale jiná možnost, jak vyjádřit přetlak kladných emocí a shrnout nabyté informace ze setkání několika generací rodáků?! 🙂

Závěrem jen prosté a upřímné poděkování všem organizátorům z Řehořova a Kamenice – setkání rodáků bylo skvělé – už teď se těším na příští! 🙂

Další informace o Řehořovu a Kamenici naleznete ve článcích:
Stručná historie Řehořova,
Májový cyklovýlet do Kamenice,
Řehořovský okruh,
Z Polné do Řehořova.