Výlet KČT Čeřínek, který připravili Jiřina a Miloš Veselí
8. října 2016
Věřte či ne – celou cestu poprchávalo, ale po příjezdu do Chocně déšť ustal! Než jsme se vydali na prohlídku města, konaly se v parku přípitky na zdraví těch přítomných, kteří nedávno oslavili nějaká životní výročí, nadílka korunována lahodnými zákusky – krásný zvyk! 🙂 Se vší vážností jsme pak pod vedením Jiřky Veselé, rodačky z Chocně, vyrazili na okruh městem, tichým v sobotním ránu a ještě vonícím deštěm.
První zastavení bylo na silničním mostě nad železničním koridorem – dívali jsme se do hlubiny skalního zářezu, který zbyl po tunelu zrušeném a sneseném při elektrifikaci trati v letech 1949–1953.
Tunel, postavený v 1. polovině 19. století se stal krátce po otevření dráhy Olomouc – Praha místem tragédie: Jan Perner (1815–1845), stavitel a projektant prvních železnic u nás, cestoval 9. září vlakem, po průjezdu choceňským tunelem sestoupil na poslední schůdek vagonu, ohlédl se zpět a narazil do návěstního sloupku. Příští den zranění hlavy a ramene podlehl – zemřel ve věku 30 let.
Další zastávkou bylo nádvoří zámku, dokončeného v roce 1562 – v současnosti tu sídlí Orlické muzeum, ZUŠka a další městské instituce; při rekreační procházce líbezným zámeckým parkem nás Jiřka upozorňovala na zdejší vzácné stromy.
V současnosti asi devítitisícové město Choceň se rozkládá po obou březích Tiché Orlice – první písemná zmínka o něm je z roku 1227, ale četné archeologické nálezy dokládají existenci osídlení už v době bronzové.
Naše průvodkyně vedla výpravu přes Masarykův most okruhem do centra města. Vyprávěla nám o červencové povodni v roce 1997 a následných opatřeních. Uvědomili jsme si, co dokáže řeka, která začíná jako sotva znatelný pramínek na západním svahu Jeřábu nad obcí Horní Orlice blízko Králík…
Dominantou Chocně je barokní areál – kostel sv. Františka Serafínského, fara, zvonice a špitál – komplex těchto budov byl nedávno opraven a stojí za to, zastavit se u jednotlivých pamětihodností. Na místě dřevěné gotické kaple byl během 18. století stavěn kostel s půdorysem kříže, dokončen až na začátku století 19., jeho interiér je převážně rokokový. Sv. František Serafinský (1182–1226) je známější pod jménem „z Assisi“ – oltářní obraz Stigmatizace sv. Františka je připisován Petru Brandlovi (1668–1735), nádherný oltář zaplatil hrabě Štěpán Vilém Kinský.
Měli jsme štěstí – paní, která uklízela, nás pustila dovnitř, tak jsme se na vlastní oči mohli pokochat…
Samostatně stojící třípodlažní zvonice je vysoká 36 metrů.
Zaujala mě výzdoba fasády – ve vzácné shodě tu vedle sebe přebývají dějinná období. 🙂
Ze Záměstí jsme došli do centra, v němž středobodem je mariánský sloup.
Kolem radnice jsme se vydali směrem k Pelinám, Národní přírodní rezervaci, která slouží i jako odpočinková zóna obyvatel města.
Strmé a neschůdné opukové skály (≈ 40 m vysoké) nad Tichou Orlicí, porostlé křovisky a zvětralé do romantických tvarů, tvoří překrásnou kulisu k procházkám údolím řeky. Přírodní rezervace Peliny byla vyhlášena už v roce 1948 – chráněná oblast plynule přechází do neopakovatelné krajiny kolem Tiché Orlice až k Brandýsu, kam jsme pěší vycházkou mířili, a pokračuje až do Ústí nad Orlicí. Nebeský klid a zpěv ptáků této celkem asi 20 kilometrů dlouhé stezky, která slouží i cyklistům, narušuje co chvíli jen vysokou rychlostí projíždějící vlak – už jsme se zmínili, že Choceň je železničním uzlem.
Mapka Chocně poslouží k orientaci:
V roce 2013 jsme při květnových cyklotoulkách po východních Čechách celou stezku projeli, tedy i tento sedmikilometrový úsek, kudy jsme právě ťapali pěšky z Chocně do Brandýsa nad Orlicí. V dnešním článku tedy s odvoláním na ten předchozí z roku 2013 uvedu jen nové informace.
Na okraji městečka Brandýs nad Orlicí s přibližně 1 350 obyvateli, které v minulosti bývalo klimatickými lázněmi, stojí impozantní budova Rehabilitačního ústavu se 140 lůžky, jehož historie se začala odvíjet v roce 1898, kdy zahájil provoz pod názvem Vodoléčebné lázně.
Turisté se odebrali do místní restaurace na oběd, my jsme však měli v plánu prohlídku několika zdejších zajímavých lokalit, proto jsme pokračovali na náměstí.
V levém domě žil Hanuš Wihan (1855–1920), největší a nejslavnější violoncellista své doby, na místě vedlejšího domu stával zámek, v němž se narodil Karel starší ze Žerotína (1564–1636), který v době pobělohorské poskytoval na svém panství azyl bratrským kněžím.
Nejdříve měl Wihan, rodák z Police nad Metují, tento dům po návratu z cest Evropou za letní sídlo, později se tu usadil natrvalo. Byl vynikajícím pedagogem na konzervatoři a ze svých žáků sestavil České kvarteto (Karel Hoffmann, Josef Suk, Oskar Nedbal, Otto Berger) , s nímž po onemocnění O. Bergera v letech 1894–1914 sám vystupoval. Svoji legendární činnost uzavřelo České kvarteto v roce 1933. V tomto domě se konaly zkoušky při přípravě koncertů, na návštěvu sem přicházely slavné osobnosti: TGM, Julius Zeyer, K. V. Rais, A. Jirásek. Houslový virtuos František Ondříček (1857–1922) byl tak nadšen zdejší krajinou a prostředím, že si v Brandýse pořídil na přelomu 19. a 20. století vilu.
Od 2. poloviny 15. století byl Brandýs nad Orlicí významným centrem Jednoty bratrské, na domě v rohu náměstí, kde stával kdysi zámek, po němž už není ani památky, zbyla pouze deska s oznámením o narození Karla staršího ze Žerotína, který na svém panství poskytl po bitvě na Bílé hoře útulek Janu Amosu Komenskému i mnoha dalším kněžím.
Nedaleko náměstí na vyvýšenině u silnice je pomník s erbem Žerotínů, od roku 2013, kdy jsme tu byli, pečlivě opravený.
Na kamenné zdi je tento text:
Zde býval bratrský kostelík a hřbitov založené roku 1552 Janem ze Žerotína. Karel starší ze Žerotína kostel zvětšil, ale 1629 jej dal pobořit (aby nepadl do rukou katolíků). Roku 1636 byl sám na hřbitově pochován, místo pak zpustlo, teprve 1721 byla náhodou hrobka Žerotínů objevena. Roku 1842 byly ostatky členů Žerotínského rodu přeneseny do Bludova na Moravě a rok poté byl postaven pomník s žerotínským erbem a nápisem: Z kostí předků kliditi bude pilný květ otčiny rozkošné ovoce.
Vraťme se na náměstí – na dohled od mariánského sloupu jsou schody ke kostelu na nedalekém vršku,
po nichž jsme se dostali k chrámu Nanebevstoupení Páně postaveném na konci 18. století.
Věděli jsme, že tu jsou pochovány oběti transportu smrti z Osvětimi – hrob i pomníček jsme našli.
Totožnost mrtvých vězňů nebyla zjištěna, proto jsou na náhrobku uvedena jen jejich čísla – chvíle, kterou jsme tu strávili, byla hodně vypjatá…
Na náměstí jsme počkali na kolegy, kteří přišli nepříliš spokojení z restaurace, v níž strávili neúměrně dlouhou dobu (jídlo ani obsluha je nenadchly) a společně jsme se vydali do části města nazývané Klopoty.
U vodáckého tábořiště Kouťák nás lávka přes Tichou Orlici přenesla do areálu, jímž prochází cyklostezka a k vidění je několik zajímavých turistických cílů – pomník J. A. Komenského, sklepení na němž stával srub, kde Komenský psal své knihy, a unikátní labyrint, bludiště vytvořené z habrového porostu.
Jak už bylo řečeno, Komenský byl podporován Žerotíny a žil na jejich panství v letech 1622–1625. To se dočteme na desce umístěné na kamenné zdi sklepení, které je památkou na pobyt „učitele národů“ – dřevěný srub samozřejmě odvál čas…
Životopisci uvádějí, že roku 1622 zde Komenský dokončil Labyrint světa a ráj srdce a také, že se v této době oženil s Dorotou Cyrillovou – svatební smlouvy jsou k vidění v pamětní síni J. A. Komenského na brandýské radnici. Vznešený památník z roku 1865 se nedá přehlédnout.
V roce 2003 se místní obyvatelé inspirovali názvem Komenského Labyrintu a nechali na břehu řeky, přímo proti památníku a pozůstatku obydlí, vytvořit přírodní bludiště z 2003 sazenic habrů uspořádaných do čtverce 37 x 37 m, uvnitř něhož je z habří vytvořen půdorys zeměkoule s poledníky a rovnoběžkami.
Důmyslné bludiště je atraktivní zábavou pro malé i velké – zatímco naši souputníci si užívali radovánek, malá pětičlenná skupinka zvědavých a zvídavých se vydala prozkoumat okolí, aby si dotvořila obrázek zdejší krajiny. Nejdříve jsme si prohlídli výtvarná díla, která jsou součástí souboru Poutníkova cesta – sousoší Michala Novotného Ti před námi,
potom nedaleko umístěný zajímavý technický objekt, jehož vznik stojí za vyhledání a podrobné pročtení:
Zde jen kratičká informace z mapového portálu mapy.cz:
Od roku 2006 stojí v údolí Orlice replika superděla z osmdesátých let. To připravovala irácká vláda za režimu Saddáma Husajna. Dělo mělo měřit 156 metrů s ráží 1 000 milimetrů. Mělo být složeno z 26 dílů o délce 6 metrů a vážit přes 2 tuny. Projekt řídil kanadský konstruktér Gerald Bull. Úspěšně se mu podařilo sestavit dělo „Baby Babylon“ o ráži 350 mm a délce 46 metrů.
Přáli jsme si poznat i lesnaté kopce nad údolím, zvláště když na tabulích byla informace o Čertově rokli a lávce – stejně lákavé bylo místo, kde stával hrad Orlík – místní značkaři ke všem jmenovaným cílům vytvořili značené stezky, takže orientace v neznámém terénu byla velmi snadná – po zelené cestě směrem na Oucmanice jsme došli k Čertově lávce, po modré pak na Orlík.
Stoupali jsme do vrchu podél hluboké rokle s rozeklanými stěnami – tou prý se při deštích a za jarního tání hrne voda a na stupňovitém skalním dně vytváří peřeje a vodopády – nyní odtud Orlice nedostávala ani kapku, přesto pochmurná atmosféra místa přesně odpovídala názvu Čertova rokle.
V místě, kde je třeba dostat se při cestě do Oucmanic na druhou stranu strže, stávala kdysi dřevěná lávka. V roce 1916 byla nahrazena stabilnější kovovou, neboť lázeňští hosté si toto tajemné a nevšední místo oblíbili jako cíl svých vycházek. Nejhezčí pohled na strmou rokli zaříznutou do skalního masivu je právě z Čertovy lávky.
Vrátili jsme se k rozcestníku a znovu se vydali na ostroh, tentokrát po modře značené stezce, která nás dovedla na náhorní plošinu, kde Orlík, též zvaný Saldenstein, stával. Hrad vznikl na přelomu 13. a 14. století, vypovídá o něm pouze jediná písemná zpráva z roku 1311. Jeho existenci připomínají už jen terénní nerovnosti – soustavný archeologický průzkum nebyl proveden, takže fantazii návštěvníka se meze nekladou…
Čas pro tyto dvě exkurze jsme měli přesně spočítaný – když naši kolegové opouštěli areál v Klopotech, sešli jsme se s nimi u lávky.
Na mapce jsou zaznamenána místa, která jsme navštívili:
Druhá část programu výletu se odehrávala v lokalitě asi 30 km vzdálené – podstatná změna byla v tom, že jsme se od Orlice Tiché přesunuli k Orlici Divoké, a to k údolní nádrži Pastviny. Přijeli jsme ze směru od Žamberka, zastavili na křižovatce a nejdříve se zašli (≈ 1,5 km) podívat na přírodní klenot – prastarou Vejdovu lípu, která byla podle pověsti vysazena po roce 1200 a v současnosti patří k lipám s největším obvodem – 13,5 metru!
Tak pozoruhodný strom je samozřejmě opředen legendami – k nejčastěji zmiňovaným patří ta o pasáčkovi, který zapadl do dutiny lípy – po letech byla skutečně nalezena dětská kostra; chlapcův duch prý uvnitř stromu straší…
Roztomilá je historka, kterak lípa ke svému názvu přišla – pan Doleček, majitel vedle stojícího statku, chodíval do dolní hospody – když z ní odcházel, vždycky pronesl: „kdypak já na ten kopec vejda?“ Tou větičkou si získal proslulost mezi sousedy, a tak se po čase začalo jeho stavení říkat Na Vejdovně.
Lípy prý původně byly čtyři, zachovala se však jen tato.
V roce 1872 vznikla místo statku hájenka, dodnes obydlená – za oknem jsme zahlédli usměvavou mávající paní – prý je to 92-letá paní Jurenková, která tu žije od roku 1938, kdy se její rodina po zatopení bývalého domu přestěhovala z údolí na kopec nad mostem Pastvinské přehrady.
Podívejme se na mapku okolí vodní nádrže Pastviny:
Autobus s námi popojel směrem na Nekoř a my jsme z parkoviště došli po několika stovkách metrů na hráz přehrady.
Údolní přehrada Pastviny na Divoké Orlici slouží k zadržení velkých vod, výrobě elektrické energie a regulaci průtoků. Hráz byla vybudovaná v letech 1933–1938, její výška je 38,5 m, objem nádrže 11 milionů m3, součástí je i hydroelektrárna.
Ve třicátých letech minulého století museli lidé kvůli stavbě přehrady opustit 74 domů.
Na závěr si nechám obrázek nevšední Vejdovy lípy – je na něm zachycen průhled dutinou stromu:
Dnešní den pro nás ještě nekončil – po příjezdu do Jihlavy jsme spěchali na XIV. swingový festival do Polné – nestihli jsme sice začátek vystoupení JH Big Bandu z Hradce Králové, celý večer byl však famózní – mladý Big Band teplické konzervatoře předvedl s velkým nasazením svůj koncertní repertoár a zcela nás uchvátil, závěr patřil tradičně Polenskému big bandu, se kterým letos vystoupila jako host Jitka Zelenková, mezi sólisty vynikala Andrea Satrapová, při jejímž zpěvu ani nedýcháme…