Turistický zájezd KČT Tesla Jihlava ve dnech 24. 9. – 28. 9. 2016
Den třetí, pondělí 26. září 2016
Hlavní hřbet Rychlebských hor se táhne v délce 30 kilometrů od nejsevernějšího bodu českého Slezska, Bílé Vody, k Ostružné, poblíž ní je Ramzovské sedlo odděluje od Jeseníků, pár kilometrů severně od Kunčic dělí Kladské sedlo Rychleby od Králického Snežníku. Hřeben našich snad nejopuštěnějších hor je hranicí mezi Českem a Polskem, a zároveň mezi historickými zeměmi Slezskem a Kladskem, které však od časů Jana Lucemburského až do roku 1742 patřily k zemím Koruny české – při válce o rakouské dědictví ztratila císařovna Marie Terezie Kladsko i většinu slezských držav, které připadly tehdejšímu Prusku, po roce 1945 zůstala území ČSR a Polska v nezměněných hranicích.
Včera jsme došli po červeně značené hřebenovce na Špičák a pak do Skorošic, dnešní túra opačným směrem začínala v Travné (670 m n. m.) na přechodu CZ/PL.
Po snídani v javornickém penzionu nás zavezl autobus do Ladeckého sedla u Travné, odkud jsou po silnici asi čtyři kilometry do lázní Ladek Zdrój, ale pro autobusy je kvůli ostrým a strmým zatáčkám vjezd zakázán (proto jsme do Javorníku museli oklikou přes Polsko). V letech 1945–2007 byl silniční přechod zcela uzavřen, turistický slouží od roku 1996.
Po zeleně značené stezce jsme se polským územím, pak po hranicích, vydali na sever k Borůvkové hoře (899 m n.m.). Plochý masiv kopce patří k dominantám Rychlebských hor – a jméno prý sedí – v polovině léta tu opravdu dozrává obrovské množství borůvek.
Odjakživa na Borůvkovou horu rádi putovali lidé – také návštěvníci Ladeckých léčivých termálních pramenů, pro které správa lázní na konci 19. století postavila na vrcholové plošině dřevěnou rozhlednu. Ta však brzy zchátrala a jen deset let sloužila i rozhledna poté postavená turisty – v roce 1900 se zřítila pod náporem větru, protože dřevo bylo ztrouchnivělé, dokonce se staly dva úrazy, které si vyžádaly poměrně velké finanční odškodnění, takže následující, opět dřevěná rozhledna s velkou vyhlídkovou terasou ve výšce 21 metrů, byla postavena až roku 1908. Podlehla živlům roku 1922. Další vyhlídková stavba na Borůvkové hoře už nevyrostla, v roce 1930 tu vznikla turistická chata, po válce se však hranice uzavřely a budova vzala za své.
Před rokem 1989 se tu setkávali čeští a polští disidenti – legendární je schůzka 21. srpna 1987, na níž se kromě jiných sešli i Václav Havel s Adamem Michnikem.
Od roku 2006 je atraktivním cílem pro turisty nová, 26 metrů vysoká dřevem obložená železná válcová věž s vyhlídkovou plošinou ve výšce 24 metrů, na kterou se návštěvník dostane po 155 schodech.
Výhledy na Šerák, Praděd, Smrk (1 126 m – nejvyšší vrchol Rychlebských hor) i Králický Sněžník jsme si z rozhledny na Borůvkové hoře podle možností užili – Sněžník má odtud zcela nezvyklou siluetu.
I když byl mlžný opar, viděli jsme nejméně pět hřebenů za sebou – fotky by nevyšly, tak aspoň náznak:
Na polské straně se za jezery Otmuchowským a Nyským otevíraly dálavy slezských nížin, z výšky jsme popatřili na nedaleké lázně Ladek Zdrój – městečko bylo se souhlasem krále Přemysla Otakara II. založeno už v 1. polovině 13. století, lázně, jako jedny z prvních v Evropě, vznikly v roce 1680.
Velkou pozornost jsme věnovali památníku setkávání českých a polských disidentů před rokem 1989.
U rozhledy je zbudován i stánek s občerstvením a zděný přístřešek pro turisty.
Z Borůvkové hory jsme sestupovali stále po hranicích vytyčených v roce 1742 přes Kraví horu k sedlu Růženec (600 m n. m.) – podívejte se na mapku trasy:
Přechod hřebenovky symbolizuje samota a ticho – tři kilometry do sedla Růženec, které dělí masiv Borůvkové hory od hřebene Velkého Javorníku, jsme putovali na zcela opuštěný, ale turisticky atraktivní konec naší země – cestou jsme potkávali leda bludné kameny, které tu zanechal ledovec.
Už v 16. století tudy vedla pohodlná cesta do Zlatého Stoku, který byl kvůli těžbě zlata jedním z nejdůležitějších měst Slezska a dal název Rychlebským horám: Zloty Stok (česky zlatý svah) = Reichenstein = Rychleby.
Růženec býval frekventovaným přechodem pro poutníky z Kladska, kteří putovali k zázračné Matce Boží do Bílé Vody, stávala tu i kaple (zlikvidovaná v roce 1945 opilými sovětskými vojáky) a na počátku 17. století vznikla osada s vyhlášenou zájezdní hospodou. Když po roce 1742 připadlo devět desetin Slezska Prusku, stala se osada Růženec nejzápadnější výspou habsburské monarchie – turistického ani obchodního ruchu se to ovšem nedotklo – na konci 18. století sem zavítali i císař Josef II. a básník Goethe.
Na tabuli jsem se dočetla, že v roce 1850 se ves rozrostla na 11 domů, obyvatelstvo, většinou německého původu, bylo po 2. světové válce, až na jednu rodinu, která se musela přemístit do Bílé Vody, vysídleno, hranice uzavřeny. Domy osady Růženec v padesátých letech rozbořeny, zachránila se jen fořtovna – dnes slouží jako lovecká chata.
Dopřáli jsme si odpočinek a svačinu v přístřešku postaveném pro turisty v místech, kde bývaly domy osady Růženec – při prohlížení starých fotografií na vývěsce a pročítání textu nás v lesním tichu napadaly pravděpodobně stejné myšlenky jako všechny poutníky, kteří do těchto odlehlých končin zavítají…
Červeně značená cesta z Borůvkové hory do Bílé Vody měří necelých deset kilometrů, v sedle Růženec opouští hranici a po prastaré cestě s členitým reliéfem míří na samý konec javornického výběžku k městečku Bílá Voda s pozoruhodným architektonickým komplexem tvořeným kostelem, barokní piaristickou kolejí a cennými sochami. Někdejší kulturní centrum oblasti se pyšní i zámkem – historický význam Bílé Vody je pravděpodobně dnes nedoceněn, protože úpravou hranic po prohrané první slezské válce o rakouské dědictví se Bílá Voda ocitla na výspě země, ze tří stran obklopená státní hranicí. Právě tady, v Bílé Vodě, byl v roce 1742 podepsán protokol o zabrání podstatné části Slezska pruským králem Fridrichem II.
Než vstoupíme do Bílé Vody ( je uvedeno, že v roce 2016 tam žije 324 lidí), podívejme se na mapku a obrázky z okolí a zkusme si představit, že v roce 1900 bydlelo v Bílé Vodě 1071 osob ve 193 domech.
Autorka kachlí Zdenka Morávková napsala, že „Sudetská cesta obsahově navazuje na 14 zastavení křížové cesty a čerpá jejich nadčasové sdělení a poselství“ – připomíná tak události, které tuto krajinu poznamenaly.
Na okraji obce, skoro dva kilometry od centra nelze přehlédnout výstavné budovy, někdejší zámek, v němž je od roku 1954 Psychiatrická léčebna – bohužel z rozsáhlého parku s cennými dřevinami zůstal do dnešních dob jen nepatrný zbytek.
Současná podoba zámku vznikla přestavbou objektu, který spolu s panstvím Bílá Voda koupila v roce 1853 Marianna Oranžská (1810–1883), dcera nizozemského krále Viléma I., po rozvodu se svým chotěm Albertem, synem pruského císaře. Císař vydal princezně zákaz pobytu v Prusku delší než 24 hodin, proto se uchýlila do Bílé Vody, aby do 12 km vzdáleného Kamence Žabkovického (Kamieniec Zabkowicki), kde žily její děti, měla co možná nejkratší cestu – navíc řídila dostavbu tamějšího zámku a spoustu projektů po celé oblasti – zakládala sirotčince, školy, kostely – tato vzdělaná a inteligentní šlechtična byla podporovatelkou celého regionu, pro její charitativní aktivity ji nazývali Dobrá paní.
Návštěva těchto končin, o kterých nelze říci, že překypují turistickým ruchem, nám přinesla spoustu emotivních zážitků a historických poznatků – rozhodně nebyla tuctová! Ještě jsme si nestačili v hlavě srovnat informace o výjimečné Marianně Oranžské a už jsme se setkali s novým tématem, charakteristickým pro Bílou Vodu 2. poloviny 20. století – internace a izolace řeholnic…
V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery (bylo jich asi 720) a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraných míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny jinam a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově.
V roce 2000 byl bělovodský hřbitov prohlášen kulturní památkou – je zde pochováno na 700 řádových sester, ve společném hrobě odpočívají oběti pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim.
Na začátku 70. let minulého století jsme se spřáteleným manželským párem strávili týdenní dovolenou v Rychlebských horách – je jasné, že jsme nemohli chodit stejnými cestami jako dnes, přesto ale mám na pobyt živé vzpomínky, z nichž ta nejsilnější patří návštěvě kláštera v Bílé Vodě, kam jsme se vydali pozdravit sestru Hildegardu, někdejší učitelku, v té době už starou a slabou paní, nad jejíž síly bylo se nám déle věnovat. Její mladší kolegyně ale stály o novinky – žily zde velice odloučeně, tak se vyptávaly a zajímalo je všechno – vděčně poslouchaly a na oplátku líčily svůj život a péči o nemocné sestry, ukázaly nám kuchyň, prádelnu, vysvětlily systém výdeje jídla pro 450 sester 20 řádů a kongregací, které tu v té době byly soustředěny, tak, aby byla zachována pravidla a specifické požadavky jednotlivých uskupení – pamatuji si, jak živé oči všechny řeholnice měly a jak se usmívaly.
Odpoledne nás zavedly do klášterní zahrady, kde jsme si v besídce povídali – vzpomínám si na obrovské otáčivé drátěné kolo (na způsob „ruského“ kola), na kterém se sušily řeholní oděvy několika barev – vlály ve větru a voněly… Existovala i fotografie, kterou jsem však ani při důkladném hledání nenašla. 🙁
Všichni čtyři jsme po několika hodinách opouštěli klášter s úplně odlišnými pocity nežli při vstupu, vděční za výjimečnou a neopakovatelnou situaci, kterou nám život přinesl – nahlédli jsme do jiného světa a kladli si pak v tom svém palčivé otázky…
Teď jsme byli na hřbitově a vzpomínali na sestru Hildegardu – laskavý osud nám dopřál postát u jejího hrobu, zemřela v roce 1974.
Skoro na dohled od hřbitova je náves, centrum Bílé Vody, kterým protéká potok stejného jména. Všechno je k nepoznání jiné – v některých domcích po odsunutých původních obyvatelích žila v době naší předešlé návštěvy vždycky jedna mladší sestra, která se starala o několik starých řeholnic, samozřejmě bydlely i v klášteře, a ty, které potřebovaly intenzivní péči, v hospici – v sedmdesátých letech už zdaleka nepanovaly takové poměry jako v tuhých letech padesátých, o nichž jsem se v publikaci vydané místním muzeem dočetla otřesné věci…
V opraveném klášteře už teď řeholnice nejsou, v devadesátých letech se vrátily do svých mateřinců, jejich modlitby tu ale zůstaly ku pomoci všem potřebným…
Nejdůležitějším zdejším objektem je barokní komplex (prohlášený kulturní památkou), který vybudoval v letech 1724–1733 olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu jako piaristickou kolej s gymnáziem. Cílem postavení koleje bylo zintenzivnit rekatolizaci, ale hlavně umožnit v této oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. Později bylo otevřeno i filosofické studium, pěstovalo se i divadlo, zvláštní a významnou částí vzdělávání v Bílé Vodě byl hudební seminář, který si vydobyl vynikající pověst – profesoři i rektor koleje udržovali čilý styk s hudebním skladatelem Karlem Dittersem z Dittersdorfu, který působil na biskupském zámku Jánský Vrch v Javorníku.
Osud zamíchal kartami a roku 1872 byla církevní škola předána do světské správy a piaristé zůstali v Bílé Vodě jen jako správci fary. O čtyři roky později začaly v koleji působit Chudé školské sestry naší Paní – kromě kláštera provozovaly obecnou školu, učitelský ústav, hospodyňskou školu a penzionát. Kostel Navštívení Panny Marie byl do dnešní podoby přestavěn mezi lety 1755–1767, kromě oltářního obrazu upoutá příchozí i gotická soška Madony s Ježíškem.
V bývalé škole bylo v roce 2012 otevřeno Muzeum historie izolace, internace a integrace – zašli jsme tam a využili času zbývajícího do odjezdu linkového autobusu, kterým jsme se v 16 hodin vrátili do Javorníku.
Expozice nabízí nejen fakta z historie, svou naléhavou atmosférou nutí člověka zajímat se hlouběji o to, jak křehké ženy během let vytvořily silou svého ducha z izolace a internace dobré místo k žití a kromě sebe zachránily i vesnici vyprázdněnou od původních obyvatel a v padesátých letech rabovanou některými nově příchozími, kteří k místu měli jen kořistnický vztah – řeholnice pomohly Bílé Vodě se nadechnout…
Pokud to bylo možné, obešli jsme kolej a kostel tak, abychom mohli nahlédnout do bývalé klášterní zahrady – leží, stejně jako církevní komplex budov, těsně na hranici – a vzpomínali na sestřičky i jejich ve větru vlající hábity 🙂
Při návratu do Javorníku (≈ 3 000 obyvatel) nás zdálky vítal Jánský Vrch, my jsme však chtěli dnešní odpoledne věnovat prohlídce pamětihodností městečka pod kopcem. Osobností, která je se zdejším krajem přímo spojena, je bezesporu hudební skladatel Karl Ditters z Dittersdorfu (1739–1799), který tu prožil polovinu svého života. Stal se dvorním skladatelem uměnímilovného biskupa Filipa Gottharda Schaffgotsche a pozvedl zdejší hudební dění na vysokou úroveň, zámek se ve 2. polovině 18. století stal významným kulturním centrem.
V Javorníku si Karl Ditters postavil dům, dnes v jeho barokní vile sídlí ZUŠka.
Karl Ditters zkomponoval asi 130 symfonií, 10 oper, oratoria, velké množství chrámové hudby, instrumentální koncerty – sám byl skvělým houslistou, měl široké vzdělání a mluvil několika jazyky.
Po biskupově smrti musel v roce 1795 Ditters po 29 letech služby opustit Jesenicko a přijal pozvání hraběte Ignáce Stillfrieda na zámek Červená Lhota, kde bydlel v usedlosti Nový Dvůr a psal paměti (vyšly posmrtně). Je pochován na jihu Čech v Deštné.
Každoročně v září je v Javorníku pořádán prestižní Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Dittersdorfu.
Z významných staveb městečka Javorníku je třeba jmenovat kostel Nejsvětější Trojice postavený na začátku 18. století,
několikaletá rekonstrukce byla dokončena v roce 2000.
Co ještě stojí v dnešním dni za zaznamenání? Rozhodně výborné kuře na paprice s noky – chutná krmě v našem příjemném penzionu potvrdila, že Javorník je stále kulturním městem… 🙂
Zítra nás čeká výlet do Wroclawi…