Putování krajinou kolem řek Jihlavy a Oslavy, procházka po hadcové stepi u Mohelna
Pořádal odbor KČT Třebíč 15.–16. října 2016
Tradiční říjnový seminář turistů z Vysočiny tentokrát situovali pořadatelé, třebíčští turisté, do Kramolína – ze základny v tamní vojenské ubytovně jsme se vydali na putování podzimní krajinou kolem řek Jihlavy a Oslavy.
Hlavní organizátor, předseda KČT Třebíč Ing. Láďa Tomáš, kladl všem účastníkům na srdce, že je důležité odejít z ubytovny nejpozději v 9:00 hodin, neboť loď Horácko, kterou podnikneme výletní plavbu po vodní nádrži Dalešice, má pevný jízdní řád. 🙂 Všichni byli zodpovědní a termín dodrželi, ačkoliv dopravu po celé Vysočině ztěžovaly uzavírky a nekonečné objížďky kvůli opravám silnic, mostů a dokonce i svršku přehradní hráze nedaleko Kramolína.
Vydali jsme se k přístavišti, byl dost silný vítr a ne příliš nadějné vyhlídky na změnu počasí.
Během plavby do přístaviště Hartvíkovice, vlastně do kempu pod Wilsonovou skálou, nám lodník vyprávěl o řece Jihlavě a stavbě přehrady i elektrárny: vodní nádrž u Kramolína se budovala mezi lety 1971–1979, délka vzdutí (až k Vladislavi) činí 22 km, zatopená plocha je 480 ha, maximální hloubka 85,5 metrů; vyrovnávací nádrž Mohelno, 7 km dlouhá, s plochou 118 ha byla dána do provozu v roce 1977. Obě vodní nádrže tvoří energetický komplex přečerpávací vodní elektrárny Dalešice s výkonem 4×120 MW a zároveň zásobují vodou jadernou elektrárnu Dukovany.
Malebné údolí řeky Jihlavy s množstvím mlýnů a chat, které bývalo trampskou zemí zaslíbenou, zmizelo pod hladinou, co zbylo, je i přesto krásné.
Strmé skály porostlé smíšenými lesy, které začínaly nabírat pestré barvy, tvořily protiklad k temné hladině s vlnami omývajícími skalnaté břehy, na nichž se rýsoval výrazný světlý pás prozrazující mocný úbytek vody.
Podívejte se na mapku části vodní nádrže Dalešice, kudy jsme pluli:
Protože přehrada nezamrzá, brázdí parník Horácko její hladinu celoročně. Nás jakoby dovezl zcela jinam – vystoupili jsme v přístavu Hartvíkovice a bylo bezvětří, teplo, a sluníčko mělo snahu ukázat se (což zanedlouho udělalo).
Po žlutě značené stezce jsme vystoupili na Wilsonovu skálu – snad následující obrázky čtenáře potěší…
Po žluté značce jsme došli do obce Hartvíkovice, pak alejí s lipami, javory a kaštany až k Babí hoře a do Vícenic u Náměště nad Oslavou, jde jsme měli zamluvenou exkurzi ve vojenském muzeu. Sbírka zbraní a munice, převážně z II. světové války, oslovila většinu přítomných mužů, já jsem, po pravdě, neměla z prohlídky žádný plezír.
V Horáckém šenku na druhém konci krásně upravené obce Vícenice bylo zamluvené občerstvení a poté jsme měli všichni sraz na návsi v nedalekých Zňátkách. Tam se celá skupina napojila na zeleně značenou stezku, která nás zalesněnou, velmi členitou krajinou dovedla až na vrcholové partie skal nad údolím řeky Oslavy.
Asi by bylo zbytečné plýtvat slovy o kráse, pohodě a babím létě… Pohádkový půvab vonícího lesa a neobyčejnou atmosféru skalnatých strmých srázů dokreslil pomníček hajného, zastřeleného v roce 1842 pytláky… Inu, nejsou jen slunné dny.
V místech, kde je údolí Oslavy tak hluboké, že skoro ani nedohlédneš hladiny řeky, postavil v roce 1830 majitel náměšťského panství hrabě Jindřich Vilém Haugwitz (1770–1842) Gloriet, lovecký pavilonek jako vyhlídku na strž zvanou Divoká rokle, kde jsou na řece divoké peřeje.
Pro přehlednost zařazuji mapku pěší trasy:
Za časů Jindřicha Haugwitze býval v těchto místech rozsáhlý park a v něm více drobných staveb – na blízkém Vlčím kopci vybudoval hrabě v letech 1829–1830 lovecký zámeček a jeho okolí zkrášlil romantickými altánky a pavilony, jak bylo tehdy v módě. Neobyčejnost a tajemnou krásu místa dokreslovaly dvě hradní zříceniny na strmých srázech nad záhyby řeky – Sedlecký hrad a Lamberk – obě pravděpodobně zpustly už během 15. století. Ke zbytkům Sedleckého hradu bychom museli sestoupit strmou stezkou o 170 metrů níže po svahu – a pak znovu příkrou pěšinou vzhůru: nedopustili jsme se toho 🙂
Místo toho jsme si dopřáli čas k výhledům na zákruty řeky i pestře se barvící lesní moře a užívali si prastaré stezky, které nás cik-cak, horem-dolem postupně přibližovaly k Vlčímu kopci.
Zámeček, ve kterém je školící středisko E-ON, i ostatní budovy sloužící rekreaci, jsou opravené a celá lokalita působí velmi příjemně. Ne nadarmo se původně nazývala Heinrichslust (Jindřichovo zátiší).
Pokračování cesty zachycuje následující mapka:
Haugwitzovou alejí pod mohutnými starými stromy jsme kráčeli k Sedlecké myslivně – ani kousek cesty nebyl nudný…
Z doby šlechtických honiteb jsme se dostali do tvrdých časů válečných – to když jsme se u památníku výsadkové skupiny Spelter dozvěděli příběh, jehož nitky dosahují až do dnešní doby.
5. května 2011 zřídila posádka letectva v Náměšti nad Oslavou památník na místě seskoku čtyřčlenné skupiny parašutistů. 5. května 1944 vysadil letoun Halifax poblíž Kramolína skupinu s krycím názvem Spelter, jejíž členové měli za úkol zmapovat situaci domácího odboje na Moravě, rozšiřovat odbojovou činnost a navázat radiové spojení s Londýnem. Kapitán výsadku se hned po seskoku odpojil a s ostatními se už nesetkal. Seskok se zcela nezdařil – padák zůstal ve větvích, nemohli ho bohužel sundat, a proto byli prozrazeni. Kontakt domluvený na Jihlavsku je nepřijal, a tak se vrátili na Třebíčsko, skrývali se, a v hájence, kde je dopadlo gestapo, byl jeden z nich zastřelen. Dalším dvěma i hajnému se podařilo utéct a přežít válku.
S večeří, kterou nám předložili v kramolínském hostinci U Paulů, jsme byli spokojeni všichni (velikost řízků na talíři je dostatečným důkazem 🙂 ),
o večerním programu se totéž říct nedá – komentované promítání z cest uskutečněné na úkor původně ohlášené prezentace nemělo žádnou úroveň… Ani atraktivnost místa pro většinu zúčastněných nedostupného nedokáže vyvážit nedostatek vědomostí i taktu osob, které nás po denní túře 22 kilometrů skoro dvě hodiny oblažovaly svými plky. Zkrátím to – na informace o práci členů oblastního výboru KČT Vysočina a na skvělé povídání Ládi Tomáše o putování po Islandu jsme si museli počkat až do pozdních večerních hodin, stejně tak na nádherný film o bývalém, dneska zatopeném údolí Jihlavy.
Pro pohodlné absolvování nedělního programu byla šedesátka účastníků semináře rozdělena na dvě skupiny – ta naše se vydala nejdříve na prohlídku Mohelenské hadcové stepi, druhá část kolegů na exkurzi do přečerpávací vodní elektrárny Dalešice.
Auty jsme přijeli do Mohelna právě v době, kdy se Mohelenská chasa, místní spolek pro udržování tradic, chystala na obchůzku celé vesnice, aby ve svátečních krojích a s hudbou pozvala sousedy na večerní cimbálovou muziku.
Samozřejmě jsme rádi přihlíželi a zajímali se o tuto akci, která nás mile překvapila – dozvěděli jsme se, že tradiční krojované hody se v Mohelně pořádají tento víkend a právě teď za doprovodu dechové hudby Skalák začíná dnešní program.
Na konci průvodu šel ztepilý šohaj a na kárce ozdobené barevnými fábory vezl demižon slivovice. 🙂
Po veselém a malebném intermezzu jsme zajeli auty na parkoviště u stepi, abychom si při procházce po naučné stezce Národní přírodní rezervací Mohelenská hadcová step prohlédli tuto neobvyklou lokalitu a scenérie, které nemají u nás jinde obdoby.
Na začátek kratičký historický úvod – název obce Mohelno je odvozen od pohřebních mohyl, které v dobách nejstaršího osídlení této lokality budovali tehdejší lidé – našla se zde keramika i bronzové a železné předměty. Nejvyšší mohyla na okraji stepi je právě ta, kterou zahlédnou návštěvníci hned z parkoviště – jsou na ní boží muka sv. Antoníčka, za nimiž na obzoru stoupá pára z chladicích věží jaderné elektrárny…
Z náhorní plošiny nad údolím řeky Jihlavy je pohled, který svou jedinečností stojí za vidění – je třeba obsáhnout přírodní scenérie, historické skutečnosti i nejmodernější výdobytky techniky a pokusit se je spojit, sladit… Ne všichni souhlasí s vývojem a proměnou krajiny, ale každopádně je tato partie step – řeka – přehrada – atomová elektrárna unikátní.
Aby těch zdejších zvláštností nebylo málo, stojí kousek od božích muk svítící kráva – prý je to jedna z těch, které před pár lety zdobily centra našich velkých měst – výtvarnice Barbora Masaříková pokryla artefakt šestiúhelníky (stejný tvar mají palivové kazety v reaktoru jaderné elektrárny Dukovany), které natřela luminiscenční barvou, a ta přes den absorbuje sluneční světlo, v noci pak vydává „energii“ zpátky – kráva svítí…
Když jsem hledala informace o této prazvláštní krajině, setkala jsem se s výrazy mohelský, mohelnský, mohelenský – nevím, který z nich je správný, možná všechny – to předesílám pro jazykové puritány 🙂
Geologickým podkladem zdejší lokality je převážně hadec, čili serpentin, nerost tmavé, šedozelené barvy, který dokáže přijímat velké množství sluneční energie, přeměnit ji na teplo a vydávat je v noci při ochlazení. Zvětralý hadec je pórovitý a propouští vodu, proto se na slunných svazích nad řekou Jihlavou daří teplomilným a suchomilným rostlinám. Vlivem složení nerostů se zde dokonce vyskytují zakrslé formy některých druhů rostlin – říká se tomu nanismus. To všechno (a mnohem víc) se dozvědí návštěvníci z informačních panelů na trase naučné stezky s 10 tematickými zastávkami.
Mapka trasy naučné stezky Mohelenskou hadcovou stepí:
Od poloviny 19. století probíhají na Mohelenské hadcové stepi přírodovědné výzkumy, už v roce 1933 byla podstatná část území vyhlášena rezervací, od roku 1992 je 57 ha nejvzácnějšího teritoria včleněno do Národní přírodní rezervace a spravováno podle přísných regulí.
Ze stezky je skvělý výhled na hráz přehradního jezera Mohelno pod jadernou elektrárnou Dukovany s jejími osmi chladicími věžemi.
Zařadím obrázky, které jsem pořídila v roce 2010 při putování Mlynářskou stezkou na trase Nové Město na Moravě – Vranov nad Dyjí.
Řeka Jihlava vytvořila neopakovatelný reliéf terénu – náhorní rovina se ostře lomí a příkře spadá do 150ti metrové hlubiny – spodní hrana efektního obloukovitého amfiteátru končí v údolí u hladiny řeky. Stezka na levém břehu Jihlavy vede kolem Mohelského mlýna, jehož historie sahá až do poloviny 14. století, v současnosti slouží jako terénní stanice Akademie věd ČR.
Z vyprahlých strání se najednou člověk ocitne ve vlhkém prostředí u řeky a žasne nad mnohotvárností zdejší krajiny…
Od hluboce zaříznutého meandru řeky Jihlavy jsme svahem vystoupali znovu na vrcholovou plošinu – že je na stráních mnohem vyšší teplota než v okolí, jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži.
Dvě hodiny určené pro vycházku Mohelenskou stepí utekly jako voda v řece Jihlavě a my jsme se auty přesunuli na parkoviště u přečerpávací vodní elektrárny Dalešice, kde za malou chvíli začínala dvouhodinová exkurze. Ujala se nás energická průvodkyně, nastínila následující program prohlídky a zavedla nás do sálu, kde jsme shlédli dvacetiminutový edukační film, který, ačli zajímavý, naštěstí skončil těsně před tím, než se naše zklidněná těla začala ponořovat do spánkového útlumu… 🙂
Pokusila jsem se srovnat v hlavě součásti komplexu vodních děl, o kterých byla během tohoto víkendu řeč: vodní nádrž Dalešice, vyrovnávací nádrž Mohelno, přečerpávací elektrárna Dalešice (výkon 450 MW) a průtočná vodní elektrárna Mohelno (výkon 2 MW) – vše vybudováno v souvislosti s blízkou jadernou elektrárnou Dukovany (výkon 1444 MW).
Dozvěděli jsme se mnoho užitečného – opakovat jsem schopna pouze to, že z dispečinku dalešické elektrárny je dálkově řízen provoz elektrárny Mohelno 🙂
Společný program byl vyčerpán, zbývalo pořídit skupinové foto účastníků semináře 2016:
Elektrárna a rozvodna jsou umístěny u paty 104 metrů vysoké sypané hráze těsněné jílem – těleso hráze je nejvyšší u nás a druhé nejvyšší v Evropě. Abychom si dopřáli všechny možnosti prohlídky této lokality, šli jsme před odjezdem z Dalešic na korunu 350 metrů dlouhé a 8 metrů široké hráze, kde právě končila rekonstrukce silnice (zprůjezdnění na konci října 2016) a shlédli do stometrové hloubky na areál vodní elektrárny.
Související články:
Dalešická přehrada 2010;
O programu seminářů cvičitelů a vedoucích turistiky, které proběhly v letech 2007–2015, se dočtete v odkazech uvedených ve článku Seminář na Želivce 2015.