45. ročník mezinárodní turistické akce
17. – 20. listopadu 2016
Už desátý článek s tímto názvem, ve kterém se každý rok mění jen lokalita, v níž se tradiční a oblíbená turistická akce pořádá, je umístěný na našich stránkách. Lze to považovat za malé výročí a výpověď o způsobu poznávání české krajiny, ale také o sounáležitosti odborů Klubu českých turistů. Za čtyři dny je možné při dobře naplánovaném programu poznat hezký kousek světa – nabídka pořadatelů je vždycky atraktivní, vybrané trasy ukazují na hlubokou znalost místního prostředí. Ani cestou na start Posledního puchýře neprojíždíme nevšímavě k okolí – vždy se podařilo naplnit „cestovní“ den smysluplně v duchu větičky: „když už jsme poblíž, zajdeme tam…“ 🙂
Láďa Tomáš, předseda KČT Třebíč, zajistil dopravu a ubytování 50 účastníků z Vysočiny, kteří se ve čtvrtek 17. listopadu 2016 společně vydali na 45. ročník Posledního puchýře do Lázní Bělohrad – v autobuse se sešli turisté z Třebíče, Telče, Doubravníku, Kamenné, Světlé n/Sáz. a z jihlavských odborů KČT Čeřínek, Tesla a Bedřichov. První zastávka byla u Trhové Kamenice na Zuberském kopci – rozhledna, která jindy malebně krášlí široké okolí, nebyla pro mlhu skoro vidět – přesto si většina turistů cvičně vyběhla po 182 schodech na plošinu ve výšce 39 metrů, aby si na tamních cedulkách přečetla, co by bylo vidět, kdyby… 🙂
Věřili jsme, že mlha se zvedne nežli dojedeme do Nasavrk, kde jsme měli v plánu projít část Naučné Keltské stezky Železnými horami – naše přání bylo vyslyšeno, i když do označení „krásného“ počasí bylo ještě daleko… Jitka a Honza Korbelovi dostali spolu s námi úkol zajistit organizaci dnešního dne a sestavit pro účastníky zájezdu informační leták o místech, která navštívíme. Protože jsme úkol vzali vážně, prošli jsme v létě Nasavrky a okolí, abychom vybrali to nejatraktivnější. Celodenní putování jsem zachytila ve článku s komentovanými fotografiemi – v předchozím odkazu naleznete dostatek informací, dneska na něj navážeme jen krátkým popisem absolvované trasy.
Z Českých Lhotic, kam nás dovezl autobus, jsme se vydali k rozhledně Boika, která po deseti letech služby veřejnosti prošla v létě rekonstrukcí a nadále poskytuje výhledy do roviny u Pardubic, ale i na místa, kde mezi Českými Lhoticemi a Nasavrky bývalo během 2. – 1. století př. n. l. na vyvýšenině obtékané řekou keltské hradiště, tzv. oppidum, jediné dosud známé ve východních Čechách.
Rozhledna je součástí 9,5 km dlouhé stezky, která návštěvníkům poskytne na informačních panelech základní poznatky o životě prvních prokazatelně usídlených obyvatel Železných hor. Na ploše přes 20 hektarů vybudovali Keltové výrobní a náboženské centrum oblasti. Během 1. století př. n. l. intenzita osídlení postupně slábla a v době kolem změny letopočtu byly zbytky keltského obyvatelstva asimilovány nově příchozími Germány. Pravěký vývoj byl završen epochou stěhování národů v 5. – 6. století n. l. – teprve tehdy postupně osidlovaly naše území slovanské kmeny.
Podívejte se na mapku trasy:
Z osady Hradiště se někteří turisté vydali na rozsáhlou planinu nad řekou Chrudimkou, kde podle archeologických výzkumů stávalo tzv. vnitřní-hlavní město keltského okrsku, my jsme pokračovali svažitým úvozem podél Hradišťského potoka do údolí k řece,
lemované chatami romantické trampské osady Peklo, jedné z nejstarších v historii českého trampingu – první chaty pocházejí ze 30. let minulého století.
Od Pekelského mlýna jsme se vydali z údolí znovu na náhorní plošinu, kde leží Nasavrky.
Městečko Nasavrky charakterizuje pro většinu turistů unikátní městský park Kaštanka s téměř stovkou vzrostlých stromů jedlých kaštanů. Vzácný sad vznikl na konci 18. století, kdy tehdejší majitel panství, kníže Auersperg, dovezl z Itálie šest sazenic. Postupně se sad rozrůstal – do dnešní doby se dochovalo 20 původních stromů – největší z prvotně vysázených je velikán zvaný Knížák s obvodem kmene 534 cm.
Neodolali jsme kaštanům spadlým pod stromy – jen vzdáleně však připomínají ty, které koupíme v supermarketu 🙂
Ve 12 hodin jsme odjížděli z náměstí do blízkých Slatiňan – všem turistům se při vyslovení jména města vybaví starokladrubští vraníci, i když sem jedeme právě proto, abychom se přesvědčili o tom, že Slatiňany a okolí nabízejí mnohem víc turistických lákadel.
Historie chovu starokladrubských koní, jediného původního českého plemene, sahá do roku 1579 – je to tzv. barokní rasa koní vyšlechtěných ve dvou barevných liniích, černé a bílé (vraníci a bělouši), pro ceremoniální účely panovnických dvorů. Ve Slatiňanech chovali koně také pro parforsní hony (štvanice), které byly, zvláště na Pardubicku, od poloviny 19. století pořádány jako sportovní vyžití příslušníků aristokracie a těšily se velké oblibě.
V současnosti tu chovají asi 250 kusů vraníků starokladrubských a také stádo koní Převalského.
Po podrobném letním průzkumu jsme navrhli účastníkům trasu ze zámeckého parku ve Slatiňanech na Vrchlického návrší, ke Švýcárně a Kočičímu hrádku Chrudimským lesem k rozhledně Bára a Čertově skalce:
Park o rozloze 16 hektarů byl založen na konci 18. století a během dalších desetiletí jej Auerspergové propojili se sousedními lesy a pastvinami, čímž vznikl rozsáhlý krajinářský park sahající až k Nasavrkům. Volně přístupný areál s hodnotnou sbírkou dřevin (200 druhů), otevřený celoročně, byl vyhlášen národní kulturní památkou.
Na Vrchlického návrší je od roku 1852 na 6,5 metrů vysokém sloupu z lomu Škrovád vzácný obraz Matky Boží z roku 1444, který pochází z vypáleného rakouského kláštera. Tajemnou minulostí opředený obraz je namalovaný na kovové desce.
Návrší pojmenované po básníku Jaroslavu Vrchlickém (1853–1912), který do Slatiňan v letech 1890–1909 jezdil a na tuto vyhlídku rád chodíval, je tvořené křemencovými skalkami, jejichž stáří odhadují odborníci na 570 milionů let. Na skalce je od roku 1926 umístěný Vrchlického portrétní reliéf od Otakara Španiela.
Švýcárna vznikla v polovině 19. století podle vzoru horské salaše ve švýcarských Alpách přestavbou z původní myslivny využívané pro občasný pobyt panstva v přírodním prostředí. Během let se ze stavení stala ruina, v roce 2012 byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce a nyní je v objektu umístěné interaktivní muzeum starokladrubského koně.
Menhir, symbolický strážce brány do Železných hor je na trojcestí poblíž rozhledny Bára. V kameni prvohorního stáří (asi 480 milionů let) jsou vytesány barevné dlaně, kterými je znázorněna geologická pestrost zdejšího regionu – v Železných horách se nachází více než 100 druhů hornin. Přiložili jsme ruce na vytesané dlaně a vmžiku načerpali energii starou miliony let!
V informačním letáku pro účastníky zájezdu jsem o rozhledně uvedla:
Rozhledna Bára má atypický tvar trojbokého komolého jehlanu. Byla otevřena roku 2008, ale už čtyři dny poté byla smetena větrnou smrští, která se přehnala krajem a napáchala velké škody. Architekt Martin Rajniš vylepšil její konstrukci, přidal zpevňovací bezpečnostní prvky – po této úpravě by měla rozhledna odolat větru do rychlosti 200 km/hod. Bára II vysoká 26 metrů, s vyhlídkovou plošinou v 15 metrech, byla předána veřejnosti v roce 2009. Vnitřní točité schodiště se 78 schody je z hoblovaného dubu, konstrukce z modřínu.
Dřevěný obslužný domek u rozhledny je postaven stejnou technologií – životnost obou staveb je při pravidelné údržbě odhadnuta na 20 let. Rozhledna je otevřená celoročně, vstup volný.
Někteří rychlejší turisté využili našich doporučení z letního průzkumu trasy a stihli projít i další lokality podle popisu na infoletáku, my jsme podle krokoměru ušli dneska pouze 12 km, ale omluvili jsme svou pohodlnost tím, že vlastně okolí Nasavrk a Slatiňan jsme prošmejdili při minulých návštěvách. 🙂
V 17 hodin jsme podle plánu přijeli do Lázní Bělohrad a zašli pro informační a propagační materiály akce do organizačního štábu, který sídlil v kulturním domě Lázeňského hotelu na náměstí K. V. Raise.
Věděli jsme, že ubytovaní budeme v rekreačním areálu Pecka, asi 10 km vzdáleném od Lázní Bělohrad, ale nevěděli jsme, kde přesně to zařízení je. Dojet do Pecky nebyl problém, najít v černočerné tmě směr, kterým se vydat, byl těžký úkol, zvláště, když na ulici nebylo živáčka – začalo totiž pršet, vítr vzteklou silou kymácel stromy…
V hospodě, kde jsme se ptali, máchli rukou neurčitě vzhůru a řekli, že „tam“ to je, ale oni „tam“ nechodí, „tam“ bývají rekreanti…
No, nakonec asi po hodině jsme ve skupinkách zamířili do domků, kde v pokojích od léta neobývaných sice byla zapnutá akumulační kamna, ale ze zkušenosti víme, že fungují až v noci… 🙂 Avšak postel tam pro každého byla a dobrou náladu jsme si taky přivezli… 🙂
Pršelo a fučelo celou noc, páteční ráno 18. listopadu však bylo moudřejší večera. 🙂
Přes Úpici, Rtyni a Náchod jsme z Pecky mířili oklikou (možná kvůli objížďkám?) do polského Karlówa – snad proto jsme tam dojeli až v 10 hodin. Přínosem však bylo zlepšující se počasí! Původní plán vystoupit na Velkou Hejšovinu a poté se vydat do Bludných skal, jsme zeštíhlili a obrátili se hned směrem k trase, která přes Skalniak vede na stolovou horu Bor, kde ve výšce 852 m n. m. se nalézá kýžený labyrint Bludných skal. Na Hejšovině jsme za krásného počasí byli před měsícem, proto jsme si chtěli vychutnat Bludné skály, navštívené v roce 2008 při Letním turistickém srazu, kdy naším skvělým průvodcem byl předseda oblasti KČT Hradec Králové Dr. Hovorka, který už bohužel mapuje cesty, z nichž není návratu…
Asi po dvou kilometrech stoupání jsme došli ke Karlově pevnůstce, polsky nazvané Fort Karola, zaniklé vojenské strážnici při prusko-rakouské hranici na vrcholu kopce Pták (841 m n. m.). Od svého vzniku v roce 1790 střežila pevnost nazvaná po císaři Karlu VI. cestu „sta zatáček“ do města Kudowa Zdrój (Lázně Chudoba). Od 19. století už neslouží jako vojenský objekt, ale stala se cílem romantických vycházek k vyhlídce, jako stvořené pro obdivování protější Velké Hejšoviny.
Odtud jsme se vydali na červeně značenou vrcholovou cestu směrem ke stolové hoře Bor ležící skoro na českých hranicích – kdyby nebyla stezka místy zcela pod vodou, vládla by pohoda – i počasí se umoudřilo – ale takhle jsme plnili bobříka trpělivosti. 🙂
Konečně jsme stáli před vchodem do skal – najednou jakoby někdo zlovolným proutkem mávnul – mlha, vítr, kluzko…
Skalní útvary vzniklé zvětráváním pískovce dosahují až 11 metrů výšky – štěrbiny, rozsedliny a slepé uličky oddělují mohutné bloky – rozloha chráněného území je 22 hektarů.
Nemělo smyslu setrvávat na hřebeni – tak unikátní přírodní výtvor si zaslouží obdiv za krásného dne – máme aspoň důvod k návratu… 🙂
Je čas zařadit mapku dnešní trasy:
Do Machova, městyse na česko-polském pomezí, sevřeném mezi Broumovské stěny a polské Stolové hory jsme z Bludných skal museli na necelých 4 km sestoupit o 400 metrů.
Vše se v dobré obrátilo, kolize nastala až při sestupu ze svahu vedle skokanských můstků – oba jsme po nestabilním povrchu velmi srázného terénu v rozmezí minuty sklouzli a zaprasili se – jiný výraz by přesně nevystihl situaci! 🙂 Obalení blátem jsme nedaleko sportovního areálu čupěli na dost nepřístupném břehu potoka Židovka, který tvoří páteř údolí, a snažili se úpěnlivě smýt ze sebe tu hanbu, s níž se nelze ukázat před bližními ani vstoupit do hospody. 🙂
Podle možností zcivilizovaní jsme v 15:30, jak bylo stanoveno, dorazili do cíle a stačili si prohlídnout střed starobylého městečka s mariánským sloupem a kostelem sv. Václava – osada v hlubokém údolí chráněném okolními kopci vznikla už ve 13. století – v současnosti se o Machově mluví jako o rekreační oblasti – hustá síť pěších a lyžařských značených tras, i cyklotras, horolezecké terény, sjezdovka a skokanské můstky sem přitahují množství zájemců o sport.
Na tabuli jsme se dočetli, že během I. světové války zahynulo 25 místních občanů – na desce připevněné na kamenném památníku je verš Antonína Sovy:
Za činy živých i pohřbených synů nám spravedlnost dala vlast!
Hlavní pochodový den byl organizátory určen na sobotu 19. listopadu 2016 a vymyšlen nejen jako den putování, ale i setkávání – ti turisté, kteří bydleli v Lázních Bělohrad, šli do Pecky a ti ubytovaní na Pecce kráčeli směrem k Lázním Bělohrad – zákonitě se cestou potkávali a zastavovali na kratší či delší popovídání… Ideální stav by panoval, kdyby spolupracovalo počasí… Ne, že by lilo celý den, hodinka bez deště se našla, ale mlha byla poctivá a dovolila nám vidět jen nejbližší okolí. A toho bláta, kterým jsme prošli!
V dešti jsme dorazili na náměstí s morovým sloupem a kašnou s několika nádhernými sochami, které, jakož i ostatní umístěné v okolí, bychom rádi viděli za příhodnějšího počasí. Přesvědčili jsme se, že platí, co je psáno v literatuře o původu názvu městyse Pecka: kopec, na kterém vznikl začátkem 14. století hrad, opravdu připomíná pecku, v textech se vyskytují výrazy: hrad „na Pecce“, městečko „pod Peckou“ – ta pojmenování vnímám jako půvabná a přesná.
Hrad je dominantou malebného letoviska Pecka a stálou upomínkou na nejslavnějšího svého majitele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic (1564–1621), výrazné postavy českého království, osobnosti se širokým vzděláním v hudbě a výtvarných uměních, vládnoucí několika jazyky, i odvážného cestovatele, který rozšířil znalosti společnosti o podstatné části tehdy známého světa. Toto tvrzení lze ověřit v cestopise, který sepsal a ilustroval tak dobře, že i v současnosti byl jako dokument doby v níž žil, vydán. U českého dvora byl jako královský komorník Rudolfa II. a císařský rada Matyášův, i jako diplomat, dobře zapsán do té doby, než se přidal ke vzbouřeným stavům. Po bitvě na Bílé hoře byl zajat a s dalšími 26 českými pány popraven 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze.
Na předchozím obrázku vidíme ve středu městečka, v němž v současnosti žije asi 1 300 obyvatel, kostel sv. Bartoloměje z poloviny 18. století, kde je hrobka Kryštofa Haranta.
Na hradě, ke kterému jsme vystoupali, nás zaujala nejen historie, ale i žhavá (vlastně deštivá a hodně zimomřivá) současnost – na nádvoří se v rámci Posledního puchýře konalo zimní táboření, kterého se zúčastnil úctyhodný počet otužilců.
Po modré značce jsme sveřepě šlapali dál a těšilo nás potkávání – jiná turistická radost nám nebyla dopřána. Opěvovaná Krkonošská vyhlídka (531 m), jedna z nejkrásnějších vyhlídek na celém Podzvičinsku s rozhledem na celé panorama Krkonoš (včetně Sněžky) i bližší okolí byla zahalena neústupnou mlhou…
Na Bukovině jsme dostali druhé kontrolní razítko do vandrbuchu (první bylo z Pecky) a na dřevěné lavici pod plachtou se obšťastnili opečenou klobáskou – jídlo v poměrném závětří nám podstatně zlepšilo náladu.
Výhledy na Zvičinu se nekonaly, tak jsme obhlídli nádherné pískovcové náhrobky na zdejším hřbitově umístěném na kopci
a zašli si asi kilometr do údolí na prohlídku osady Arnoštov s rázovitými chalupami, charakteristickými pro zdejší kraj.
Z Bukoviny, odkud pocházel otec K. V. Raise a spisovatel do ní umístil děj svého románu Kalibův zločin, jsme pokračovali kolem rozcestníku Na Nebesích po tzv. Horské cestě, kterou táhli v 15. století husitští Sirotci po neúspěšném obléhání hradu Pecka a o dvě století později odjížděl tudy v doprovodu valdštejnských biřiců vězeň Kryštof Harant na popravu do Prahy.
V Brtvi, starobylé obci se slavnou minulostí, v níž žije 130 obyvatel, jsme konečně na chvíli odložili deštníky a na infotabuli se dočetli hezký příběh o jejím založení: český kníže Soběslav I. (ten, který prý byl 14. 2. 1140 zavražděn na zalesněném vrchu mezi dnešními Holicemi a Horním Jelením zvaném Na Holinách) zabloudil při lovu ve zdejších lesích. Útočiště našel v chaloupce u včelaře, kterému za chleba s medem a pramenitou vodu daroval tolik lesa, že tam mohla vzniknout celá vesnice, jejíž obyvatelé se živili převážně včelařením – sbírali med divokých včel. Vydlabané a duté stromy, tzv. brtě, kde se lesní včely usazovaly, daly jméno obci.
Část cesty z Pecky do Lázní Bělohrad vedla po naučné stezce Karla Václava Raise, rodáka z Bělohradu.
Měli jsme dost příležitosti kochat se značným počtem soch podél cest – rozhodně kolem nich nechodím nevšímavě – z Vysočiny jsme zvyklí na kapličky a Boží muka, v tomto štědrém kraji je paleta artefaktů mnohem pestřejší – kromě klasických pískovcových soch s náboženskou tematikou či významných osobností jsou k vidění i současné dřevěné plastiky pohádkových bytostí, zvířátek a různých strašidel, jako například u rybníka Pardoubek na okraji Lázní Bělohrad.
Trasa vedla lázeňským komplexem, a tak jsme nechtěli zanedbaným zevnějškem budit pohoršení. Novou budovu čtyřhvězdičkového wellness hotelu Tree of Life (Strom života) jsme prohlédli jen z dálky,
více pozornosti jsme věnovali hlavní lázeňské budově, postavené v roce 1936 pro pacienty s nemocemi pohybového ústrojí.
Slatinné lázně, ve kterých jsou pacientům poskytovány koupele, masáže a zábaly, založila v roce 1885 pruská hraběnka Anna z Assenburgu, hlavní léčebnou složkou byla, a doposud je, místní rašelina.
Nežli jsme došli do cíle, nakoupili jsme ve voňavé prodejně laskominy charakteristické pro tento kraj – hořické trubičky a miletínské modlitbičky nám zpříjemní dlouhé zimní večery a připomenou Poslední puchýř.
Ve štábu sídlícím v sále Lázeňského hotelu, který byl na konci 19. století postaven architektem Janem Vejrychem za účelem reprezentovat město i lázně,
jsme obdrželi pamětní list
a informaci, že v 15:00 začíná komentovaná vycházka městem (má necelé 4 tisíce obyvatel). Průvodkyni i nám způsobil nemilý problém ve slibně se vyvíjející akci déšť – spustil se asi deset minut po začátku a zanedlouho už doslova lilo, ale drželi jsme se statečně až do konce. Ke všem objektům představeným na vycházce jsme znovu zašli a vyfotili si je v neděli dopoledne před odjezdem – obrázky zařadím v dalším článku.
Z Bělohradu nás dopravili „puchýřovým“ autobusem do Pecky – vzhledem k počasí to bylo příjemné (pršelo až do půlnoci 🙁 ). Puchýřovská zábava s předáváním atributů akce novým pořadatelům se konala v Nové Pace:
V neděli 20. listopadu jsme před sebou měli další vrchovatě turisticky naplněný den – o něm bude příští článek.
My, účastníci z Vysočiny, jsme odjížděli z Lázní Bělohrad spokojení, i když počasí nám minulé tři dny nebylo právě nakloněné – turistické zážitky tuto nepřízeň dostatečně vyvážily.
Podle sdělení pořadatelů se 45. ročníku akce Za posledním puchýřem 2017 zúčastnilo 1960 turistů.
Ve článku o Posledním puchýři ve Znojmě 2015 jsou i odkazy na všechny minulé ročníky.