Několik obrázků z toulek městem, v jehož okolí se ve dnech 17. – 20. 11. 2016 konala turistická akce Za posledním puchýřem
Neděle 20. listopadu 2016
V následujících řádcích se nedočtete ucelený nástin historie Lázní Bělohrad – zařadím jen několik komentovaných fotografií staveb a objektů, které nás při letošní turistické akci Za posledním puchýřem zaujaly. V sobotu po hlavním pochodu jsme se zúčastnili vycházky s výkladem a doufali, že déšť, který nás provázel celým dnem, si konečně odpočine – nestalo se. Podstatnou část okruhu jsme v neděli ráno před odjezdem do Hořic znovu obešli a vyfotili – kvalita obrázků dozajista nikoho nenadchne, ale třeba budou použitelné pro vzpomínání či se dokonce stanou inspirací k výletu. 🙂
Neboť Lázně Bělohrad (necelé 4 tisíce obyvatel) mají co nabídnout nejen pacientům, ale i turistům.
V údolí řeky Javorky, pramenící nedaleko městečka Pecka, vznikaly postupně osady Horní, Prostřední a Dolní Nová Ves, které byly v roce 1722 povýšené na městys s názvem Bělohrad. Věhlas léčebných lázní založených v roce 1885 byl na začátku 20. století důvodem k přejmenování tehdy už známého města na Lázně Bělohrad.
Ten nepřející déšť nás zase tolik nezaskočil – dobře jsme si pamatovali zdejší několikadenní pobyt plný zářivého slunce na začátku června 2008, kdy se tu konal Letní turistický sraz – dnes na zmíněný článek navážu.
Místní jsou hrdí na významného rodáka, spisovatele Karla Václava Raise (1859–1926), proto se po celém městě setkáváme s odkazy na něj – i hlavní náměstí, na němž stojí Lázeňský hotel, kde při každé celostátní turistické akci konané v této oblasti má zázemí organizační štáb, nese jméno prozaika, který v literatuře zviditelnil kraj v Podkrkonoší.
Zdejší barokní zámek, jen pár kroků od hlavního náměstí, byl původně tvrzí, kterou pro Viléma z Valdštejna přestavěl Jan Blažej Santini. Dnešní podoba pochází z roku 1724. Sídlila v něm učňovská škola, teď prý je na prodej – v roce 2008 jsme se v tamější školní jídelně stravovali.
Zadní strana zámecké budovy je obrácena do parku, který, jak jsme se na vlastní oči přesvědčili, je příjemný ve slunci i podzimní mlze.
Také fotografie bývalé zámecké oranžérie vybudované v roce 1831 a od roku 1959 při příležitosti 100. výročí narození K. V. Raise zařízené jako spisovatelův památník pochází z června 2008 – tehdy jsme měli i možnost návštěvy, v neděli 20. 11. 2016 bylo bohužel zavřeno, ačkoliv hodně turistů mělo o prohlídku zájem.
Karel Václav Rais byl představitelem tzv. venkovské prózy – téměř všechna jeho díla pocházejí z podkrkonošského venkova a zabývají se sociální problematikou – zajímal se o osudy nejzranitelnějších, starých lidí a dětí. Jeho povídky řeší otázky vztahů, nejčastěji rodičů s dětmi, z románů, na jejichž obsah si většinou jen matně vzpomínáme z dob školních a studentských, protože si nenajdeme čas ani k jejich prolistování, už nám bohužel v paměti zbývají jen názvy: Pantáta Bezoušek, Zapadlí vlastenci, Kalibův zločin či Západ…
Přitom román Západ s hlavní postavou kněze Antonína Kalouse, jehož předobrazem se stal Josef Pardus, farář z Kameniček, byl pro své věrné líčení života a krajiny na Hlinecku důvodem zdejšího pobytu malíře Antonína Slavíčka a jeho přátel – Rais, který vystudoval učitelský ústav v Jičíně, působil v začátcích své profesní i spisovatelské dráhy v Trhové Kamenici a Hlinsku, a silný příběh z románu Západ inspiroval malíře Slavíčka k pracovní návštěvě Kameniček – bydlení na Vodákově statku mu zprostředkoval Rais, na něhož se obrátil. Tak skrze Raisovo prozaické dílo bylo obohaceno české výtvarné umění o množství skvělých obrazů (vzpomeňme na U nás v Kameničkách, Volákův kopec)… 🙂
Kolem barokní sochy lva z roku 1720 jsou v zámeckém parku rozmístěny vrchnostenské mezníky z 18. století – vzácné lapidárium rozhodně stojí za vidění.
Z historického hlediska je zajímavá i tzv. Třetí strana, ulice při levém břehu řeky Javorky s několika roubenými staveními podkrkonošského typu s malým loubím.
Název Třetí strany je odvozen od pořadí ulice od náměstí, znamená vlastně třetí řadu. Kdysi se nazývala Německá strana, protože v době pobělohorské se tu na pozvání místní vrchnosti zabydlili němečtí osadníci.
I na jiných místech města jsou k vidění historické domy, jeden z nich vyfotil Mirek na Malém náměstí:
Další zastávka v nedalekém parčíku poskytla množství informací o významných osobnostech – kromě pomníku K. V. Raise od Bohumila Kafky, rodáka z nedaleké Nové Paky, jsme si aspoň zvenčí prohlídli budovu Fričova muzea, vybudovaného v roce 1903 z podnětu Dr. Antonína Friče (1832–1913), botanika, paleontologa a profesora zoologie na Karlově univerzitě, který se léčil v místních lázních, zdejší krajinu si zamiloval a vědecky zkoumal. Nepřehlédli jsme ani Husovu lípu, vysazenou při 500. výročí upálení Mistra Jana Husa.
Parčík je součástí ulice pojmenované po rodině Vojtíškových, umučené v souvislosti s atentátem na Heydricha poté, co Karel Čurda vyzradil gestapu úkryty parašutistů – jeden kontakt směřoval i do rodiny zdejšího tiskaře.
Galerii obrázků z toulek Lázněmi Bělohrad zakončíme u kostela Všech svatých z roku 1689 a na okolním hřbitově, jehož důstojné pískovcové náhrobky potěší každého obdivovatele funerálního umění – to se v dnešní době bohužel ubírá jinou, většinou snadnější cestou.
Samozřejmě jsme zamířili i k hrobu Raisových rodičů, abychom si na pomníku přečetli dojemné verše věnované jim vděčným synem.
Odjíždíme s nadějí, že snad ještě někdy…