S výtvarnicí Lidmilou Dohnalovou o knihaři Stanislavu Vodičkovi, básníku Jakubu Demlovi a mnoha jiných umělcích z Vysočiny

Povídání o osobnostech, jejichž život a umění vytrvale hovoří k dnešním lidem – ne všichni se však v lomozu doby rozhodnou naslouchat
Velké Meziříčí 5. dubna 2017

Mezi dny mimořádné, s velkým vlivem na vnitřní život a nazírání světa (ne, to nejsou přehnaná slova), rozhodně patřil ten, který jsme strávili ve společnosti paní Lidmily Anny Dohnalové, výtvarnice z Velkého Meziříčí, drápkem silně uchycené v Tasově, potažmo i okolní části Českomoravské vrchoviny. A řeknu-li, že je dcerou Stanislava Vodičky, uměleckého knihaře a přítele básníka Jakuba Demla, je téma jasně dané!

Ten den uprostřed prvního dubnového týdne byl napěchován událostmi: v tomto článku se pokusím zaznamenat, především prostřednictvím fotografií, práci umělce, knihaře a spisovatele Stanislava Vodičky a představit jeho přátele – kněze-básníka Jakuba Demla a ostatní, kteří se (nejen) u nádherných knižních vazeb v tasovské dílně setkávali. Další povídání o událostech té podivuhodné středy se bude týkat výpravy za jarními kytičkami na svažitých březích řeky Oslavy poblíž Sedleckého hradu, na níž nás paní Dohnalová udivovala nejen svou křepkostí, ale i znalostmi flóry, a sérii chci zakončit obrázky z Jinošova – o přírodě, ale hlavně o tamních lidech.

Stanislav Vodička (1910–1982) se narodil v Rožďalovicích u Nymburka a vyučil se knihařem v místní knihvazačské dílně Jendy Rajmana. V roce 1928 se v ní setkal s Jakubem Demlem, kterému byl „k ruce“ při podepisování jeho knih. Vodičkův spolužák Josef Studený, synovec Jakuba Demla, mu nabídl práci v knihařské dílně v Tasově a spolupráci na vydávání Demlových knih, proto v srpnu 1934 opustil Vodička místo v Praze a přicestoval do Tasova. Dílnu v domě staré tasovské pošty zakrátko Studený Vodičkovi prodal a ten v ní, a pak od roku 1946 v budově bývalého lihovaru, působil až do roku 1951. Bydlel v nájmu u rodiny Studených na samotě v bývalé Papírně u Oslavy, asi dva kilometry od Tasova, kam v roce 1938 přivedl svou ženu s tříměsíční dcerkou Lidmilou, která zde strávila šťastné a na vjemy bohaté dětství.

Stanislav Vodička knihy vázal, četl, vnímal a vstřebával, dojmy si tiše a pečlivě ukládal do mysli vedle těch získaných při pozorování přírody, pak je zapisoval. V roce 1978, poté co si povídky přečetl spisovatel Vladimír Binar (1941–2016), rodák z Velkého Meziříčí, a doporučil je k vydání, vyšla z Vodičkovy celoživotní žně kniha nazvaná Kde usínají motýlové, další tři tituly (Planina ticha /1983/, Komáří pěšinkou /1984/, Jepičí okamžiky /1990/) byly vydány až po jeho smrti. Povídky a básně v próze nejsou jen prosté popisy přírody, zahrnují příběhy lidí dávných i Vodičkových současníků – ve zkratce a úsporně dokáže sdělit křehké vztahy a nahlíží na chování lidí s laskavostí a pochopením, moudře nabídne vykoupení…
Literární tvorba a umělecké vazby nezůstaly nepovšimnuty – Stanislav Vodička získal v roce 1982 na trienále v Brně ocenění.
Úžasná, místy přímo vzrušující, je vzpomínková kniha Básník Jakub Deml v Tasově – okamžiky ze života Demlova i Vodičkova dojímají svou prostotou a lidskostí, vypovídají o vztazích v Tasově v průběhu života obou tak rozdílných osobností, které spojovalo celoživotní přátelství.
Do knihařské dílny pravidelně docházel Jakub Deml (1878–1961), jehož si Stanislav Vodička velice vážil, přátelství s ním ho provázelo celý život.

Pokochejte se věnováním, které do Mohyly napsal Jakub Deml v říjnu 1948, kdy se v Tasově dostali k moci komunisté a začali kádrovat osobnosti, které nedržely krok s režimem…

Demlovy Šlépěje, které psal desítky let (1917–1942, 26 svazků), není třeba zvlášť představovat, podívejte se na jeden po všech stránkách krásně vypravený výtisk.

Opatrně a s úctou bereme do ruky jednu knihu po druhé, obdivujeme vyvázání, oceňujeme ruční papír, listujeme, kocháme se dedikacemi a ilustracemi – zážitek pro každého, kdo má rád knihy…

V knize jsme našli založené dva obrázky – Pavla Kytlicová (1874–1932) se v roce 1918 seznámila s Jakubem Demlem, od roku 1921 žila až do své smrti v Tasově, vedla Demlovo nakladatelství a starala se o jeho finanční záležitosti; na druhém obrázku je portrét dědečka Jakuba Demla – kronika Zabajkalí (1912), předcházející Mohylu, je vlastně o životě Jana Demla a jeho syna Jakuba, otce básníkova.

Vedle knižní výstavky ležela na stole v bytě paní Dohnalové dýmka, kterou Jakub Deml daroval svému příteli Stanislavu Vodičkovi – jeho dcera nám potvrdila, že někdy si z ní tatínek slavnostně zakouřil a zavzpomínal na člověka, který svou existencí formoval jeho život.

Prohlédněme si Bezručovy Slezské písně vázané v tasovském knihařství a věnované Demlovi, poté dedikované Stanislavu Vodičkovi, který ten vzácný výtisk daroval zeti Františku Dohnalovi – kniha opravdu putuje generacemi.

Básník Deml s šibalstvím jemu vlastním napsal energickým písmem pod droboučká slova Bezručova verše úsměvnou dedikaci – Bezručovo věnování raději zaznamenám, abyste si vychutnali dokonalost Demlova vyjádření. 🙂

Co v srdcích prostých lidí lká
při Olze, Odře, Ostravici:
/:všichni byli lepší než já!:/
jsem zkusil chybným veršem říci.

10/12 1928         Petr Bezruč

Obraťme teď pozornost i k dalším osobnostem, které byly v přátelském styku s mistrem-knihařem Vodičkou – básník z nedalekého Uhřínova Jan Zahradníček,

a další uhřínovský básník, kněz Jan Dokulil:

Literární exkurz a ukázka umění tasovského knihaře pokračuje:

Dokladem o uznání umění Stanislava Vodičky jsou zápisy v jeho památníku, které nám dovolila paní Dohnalová ofotit a zveřejnit – je to dlouhá, ale velice zajímavá procházka – vydejme se na ni…

21. srpna 1947 napsala do památníku malířka a spisovatelka Gertruda Grubrová (1924–2014), rodačka z Janštejna u Horních Dubenek, která v roce 1949 odešla do exilu:
Slyšela jsem, že v Tasově shodili na jednom domě starou štuku; sestra mého spolužáka roztřískala doma, když se vdala, všechny staré svaté obrázky na skle, Boží muka bývají v cestě a bourají se, prádlo už se nevyšívá, škoda práce, říká se. Škoda peněz! Podle toho ŠKODA PRÁCE jsou krásné věci zbytečné (mohlo by se to dlouho rozbírat, ale: ) pro toho, jemuž je dokonale svázaná kniha zbytečná, pro toho také zbytečně kvetou zahrady, zbytečně hoří oheň, zbytečně štěká pes, zbytečně se lidé zdraví a zbytečně se mají rádi.
Jen važte dobře dál, neplatí „škoda práce“ (a pro ostatní ne „škoda peněz“)!

Marie Rosa Junová (1917–2001) spolupracovala v letech 1935–1948 s Jakubem Demlem a vydávala v Tasově jeho dílo. V roce 1956 se provdala za spisovatele a literárního kritika Timothea Vodičku (1910–1967) a přestěhovala se s ním do Olomouce.

Timotheus Vodička zapsal do knihařova památníku dlouhý odstavec ze své eseje – dala jsem přednost přepisu před fotografií:
„Majitel realit“ – ta dvě slova mají jasný a slibný zvuk na tržišti života, a nikdo není na pochybách, co označují a jaké reality jsou tu míněny. Jsou to domy, stáje, hnojiště, sýpky, pole a lesy a samé podobné věci, jež by všechny dovedl vyjmenovat jen dohazovač. A lze si představit, jaký obrovský výbuch smíchu by uvítal nerozvážlivce, který by se zeptal, zdali není mezi všemi majiteli realit někdo, kdo by měl v majetku nějakou vyšší, užitečnější a trvalejší realitu, jako je láska, věrnost nebo pokora. A přece by ten hromový řehot nedovedl přehlušit ozvěnu tichého a pokojného hlasu, který před dávnými věky pronášel k zástupům slova: „Hledejte poklady, jež mol neničí a rez nekazí.“
Vítr a voda, 1946, str. 33/34
Také v Tasově platí nesmiřitelný svár mezi oběma třídami majitelů realit a také pro Tasov je třeba si přát, aby vítězila realita ducha nad realitami tržišť.

V Tasově 10. září 1947 v roce velikého sucha, jež pochroumalo značně výpočty tržištní zde i jinde.

Po převzetí vlády komunisty přestal postupně být zájem o uměleckou knižní vazbu, tasovským funkcionářům se také nelíbilo, že se lidé scházejí v dílně Stanislava Vodičky – pravidelně tam chodíval Jakub Deml a studenti, synové místních sedláků, zastavovaly se tu osobnosti, které neměly právě kladný poměr k panujícímu režimu – pro všechny tyto důvody pokládal knihař za rozumné zanechat řemesla: od roku 1951 pracoval v Kablu ve Velkém Meziříčí, kam se také v roce 1961 ze samoty Papírna u řeky Oslavy přestěhoval se svou rodinou do vlastního domku. V letech 1954–1960 vedl soubor Vysočina, kde působil i jako lidový vypravěč „stréček Vodička“.

V roce 1981 vznikla kniha, kterou její autoři Stanislav Vodička, Lidmila Dohnalová a Radovan Zejda uctili památku Jakuba Demla – ke 20. výročí básníkova úmrtí vydali deset nádherně vypravených výtisků s koženou vazbou – do každého udělala paní Dohnalová originál obrázek.

Zatímco jsme prohlíželi vzácné knihy, předčítala paní Dohnalová povídku Stanislava Vodičky Zkrátka a rozhodně, kterou tehdy zařadili do pamětního tisku.

Jistě oceníte vstup do jedinečného prostředí knihařské dílny v ospalém městečku Tasově, ale i literární půvab povídky, v níž se seznámíte nejen s Jakubem Demlem – zde je:

 Zkrátka a rozhodně

Byl takový podivný den. Nic se nedělo. Na městečku byl klid, ani povozy nejezdily, před okny mé dílny, u obecní pumpy, seděly ve stínu javoru husy a měly zobáky zasunuté za křídlem. Spaly. Několik much bzučelo na tabuli okna. Chtěly proletět sklem do prosluněného červencového odpoledne. Pokaždé se s bzukotem doklepaly až k hořenímu okennímu rámu a potom spadly dolů. Rozebíral jsem knihy. To je první knihařská práce na každé knížce. Odtrhávají se jednotlivé archy, očistí se z nich starý klih a knížka se přehlédne jestli je celá.

Tohle odtrhávání archů, to je také podobné popraskávání jako klepání much na skle. Neustále se opakuje. Aby byl klid odpoledne dovršen, tak seděl za mými zády student práv. Učil se latinská slovíčka. Pobroukával si je stejně úporně, jako ty mouchy, které chtěly proletět sklem.

Vůbec nic se nedělo. Husy spaly, mouchy bzučely, knihař roztrhával knihy a student pobroukával latinu. A najednou přišel host. V černém širáku, s brýlemi na očích, na krku měl kněžský kolárek, v ruce hůl, a až k botám byl celý v černém. Pověsil hůl na okraj stolu a sedl si na svoji rozvrzanou laťkovou židli.

Tahle stará židle zabloudila do knihařské dílny z nějaké restaurace. Bylo možné ji pozvednutím za sedadlo složit a zastrčit někam do kouta a potom zase vytáhnout a klepnutím o zem ji rozložit a nabídnout hostu. On to nebyl lecjaký host, byl to básník a ta židle nebyla také lecjaká, byla jenom jeho. Měl na ní vysezené právo z každodenních návštěv. Někdo by se ostýchal nabídnout básníkovi rozvrzanou židli, ale v knihařské dílně, ostych neostych, byla to jediná židle s opěradlem a proto i když rozvrzaná, byla nejparádnější.
U lidí už to tak je. Přijde-li básník poprvé, tak se židle utírá hadrem, aby se prokázala pocta, ale po sté se už židle jenom rozloží a nabídne bez utírání. Je to tak, jako s milovanou ženou: To jsem se stal – a to bez vlastního přičinění – posluchačem, kdy si mladá paní krátce po svatbě stěžovala své přítelkyni: „On (její manžel), když za mnou chodil za svobodna, tak mi nosil cukrlata a teď už mi žádná cukrlata nenosí,“ a dala se do pláče.
Básníci nenosí knihařům cukrlata a knihaři je nenabízejí básníkům.

Básník přišel, posadil se a vytáhl z kapsy dvě bělavě nazelenalá jablka. Pomologové jim, myslím, říkají „letní průsvitné“. Jedno dal studentovi a jedno knihařovi. Byla to první spadlá jablka z jeho zahrady.
„Tak vám jdu po lávce přes potok a už tam skoro neteče žádná voda. Rybičky se sjely do tůněk.
Tak přece se něco děje v tom letním odpoledni, kdy husy spí se zobáky zastrčenými za křídlem.

Student už nepobroukával latinská slovíčka, protože před básníkem, který zná latinu stejně dobře jako češtinu by mu bylo trochu úzko. Jenom knihař oškrabuje archy, protože se živí knihařinou. Jeho práce nikoho neruší, i když sedí zády obrácený k hostům. Dnes oškrabuje, zítra bude lepit a zase bude k hostům zády. Je to tak jako s tou židlí. Při první básníkově návštěvě ji utřel hadrem a postával rozpačitě, jako kdyby neměl co dělat. Teď už jsou všichni součástí letního odpoledne. Nikdo nikoho neruší, mouchy bzučí a husy spí. Básník si nacpe faječku, nosí tabák ve skládacím pytlíčku kočičáku, zapálí si a sirku hodí na zem, ke kamnům.
Hovor je stejný, jako by vypadl z oka červencovému odpoledni. Nic básnického, ani kněžského, ani studentského, ani knihařského. „Když to bude takhle pár dní trvat, tak obilí na těch škrkách podeschne.“
A tak se odvíjí pomalu rozhovor.
Vidím, že naproti, v domě u Palasů, nejsou pootevřená vrata, a proto jen tak, abych přispěl do rozmluvy, říkám: „Dneska je takové horko, že ani Anotka se nerozhlíží po městečku, aby mu něco neuteklo.“
Tohle banální přispění do hovoru vyprovokovalo událost.
„Anotka, že se nerozhlíží po městečku?“ říká student. „ Ten se rozhlíží pořád, i když má zavřená vrata!“
Najednou se hovor obrací k Anotkově zvědavosti. Básník i knihař pochybují o tak veliké zvědavosti, ale student říká, „já ho dobře znám, tomu neunikne ani slepičí krok na městečku.“

Teď už je červencové odpoledne veselejší. Je tu zvědavost Anotkova a pochybovačná zvědavost v knihařské dílně.

„Víte co?“ navrhuje student, „zkusíme to!“ Básník se směje mezi zuby. Byl by ochoten k nějaké recesi, ale nesměla by utrpět kněžská důstojnost.
„Tak jak to chceš zkusit? Vidíš, že jsou vrata zavřená a v okně nikdo není.“
„Víš co?“, říká student po krátkém váhání, „já vyběhnu z dílny, zdvihnu ruce nad hlavu a poběžím k našemu domu. Potom vyběhneš ty a poběžíš za mnou také s rukama nad hlavou a důstojný pán tady počká.“
Tento návrh je přijatelný i pro básníka.
A tak z knihařské dílny vyběhl student s rukama nad hlavou. A za chvilku vyběhl knihař s rukama nad hlavou. Vběhli do studentova domu, tam chviličku počkali a potom zase běžel knihař s rukama nad hlavou a za ním student.

Husy u pumpy se vzbudily, ale když se nic nestalo, tak zastrčily zobáky za křídlo a spaly.
Básník, knihař i student si stoupli k oknu a dívali se na vrata protějšího domu. Ve své pochybovačné zvědavosti čekali jenom chviličku. Najednou se vrata otevřela a vyšel Anotka. Byl bez čepice, jenom v košili a v kalhotách. Rozhlédl se po městečku a poklusem utíkal ke knihařské dílně, středem hejna hus, které se s kejháním rozlétly.

Básník si sedl na rozvrzanou židli, s mírným úsměvem pokuřoval, jenom obláčky kouře mu vybuchovaly ze rtů jaksi humorně rychleji, knihař oškraboval archy a student jen tak ledabyle seděl.
Anotka vešel do dílny a v pravé ruce nesl papírovou desetikorunu. Pozdravil křesťansky, „pozdrav pámbu“ a překvapeně se rozhlížel. Nic se nedělo. Všichni seděli v jakési červencové pohodě.

„Zkrátka a rozhodně“, začal hovor svým obvyklým úslovím, „přetrhla se mi desetikoruna a tak jdu abyste mi ji slepil.“
Vzal jsem desetikorunu. Byla čerstvě přetržená. Bylo vidět, že ji přetrhl schválně, jen aby měl důvod k návštěvě.
Ustřihl jsem proužek průsvitného papíru, natřel jsem jej škrobem a slepenou bankovku jsem mu vrátil. V jeho stařecké tváři, pod rozcuchanými vlasy, byla vidět zklamaná zvědavost.
– Konečně to nevydržel: „Zkrátka a rozhodně, co se děje? Vidím, Véna utíká, za ním knihař utíká, pak zase knihař běží a za ním Véna utíká. Co je?“ Jeho oči těkaly z jednoho na druhého a nikde nenašly příčinu překotného běhu.
„Ále, to nic, Václav si zapomněl doma latinská slovíčka, tak si pro ně běžel a já jsem mu šel říct, že si tady zapomněl slovník,“ říkám Anotkovi s přemáháním smíchu.
„To je mi nějakého kvaltu pro slovíčka,“ zabručel Anotka a odešel bez pozdravu se slepenou desetikorunou v ruce.

Teprve potom, až už byl mezi rozehnanými husami, začal se Deml tak hlasitě smát, až se plácal rukama přes kolena a židle vrzala a faječka mu zhasla. A už nebylo nic se studiem latinských slovíček. Ani červencové odpoledne nebylo bez události.
Anotka přece jenom o všem věděl. Jeho zvědavost nikdy nezastrčila zobák za křídlo, aby spala. A tak jistě věděl také o tom, že Deml odešel k Liškovům na pivo a celou cestu se smál.
S poklepnutím na zem jsem složil básníkovu laťkovou židli a zastrčil ji mezi knihařské stroje.
Ono i v červencovém odpoledni, kdy husy spí a mají zobáky zastrčené za křídlem, se přece jenom něco děje a Deml to o svém Tasově věděl, protože když později byl několik dní v třebíčské nemocnici, tak napsal své neteři lístek: „Marto, hlídej dům. Zloděj bdí.“
Stanislav Vodička

Všechno o dobách minulých, co jsme dneska viděli a slyšeli, jsme si my tři návštěvníci (Ing. Josef Poukar je vlastně hnacím motorem podobných kulturních výletů) pečlivě ukládali do paměti – nastal čas věnovat pozornost hostitelce paní Dohnalové: její laskavostí a milou vstřícností jsme získali tolik informací, že považujeme přímo za povinnost podělit se o ně, i když víme, že pro mnohé čtenáře bude článek příliš dlouhý a ne dostatečně akční…

Velice atraktivní pro nás byla „ta rozvrzaná“ skládací židle z povídky Zkrátka a rozhodně – objevila se před námi jakoby vystoupila z textu – dcera Stanislava Vodičky ji postavila s úsměvem před nás:

Malířka, grafička a ilustrátorka Lidmila Anna Dohnalová (*1938) je, stejně jako byl její otec, milovnicí přírody – dětství a mládí strávené u řeky Oslavy i vycházky krajinou, které praktikuje celý život, z ní učinily znalkyni – měli jsme příležitost sami se přesvědčit, že stromy, květiny, ptáci i drobná díla lidí (boží muka, kříže, smírčí kameny i různé artefakty v krajině) jsou v oblasti jejího lidského i výtvarného zájmu.
Na Vysočině, zvláště na Tasovsku a Velkomeziříčsku, se často setkáme s jejími díly, která zobrazují krajinu ve všech ročních obdobích. Lidmila Dohnalová studovala u akademické malířky Natálie Hlubučkové v Praze, během let si vytvořila svůj charakteristický, jasně rozeznatelný styl. Ilustrovala 15 knih Vlasty Javořické i několik knih jiných autorů, kroniky Tasova a okolních obcí.
V současné době  můžeme její obrázky vidět až do 28. května 2017 v jihlavském Muzeu na výstavě pořádané Spolkem výtvarných umělců Vysočiny, jehož je Lidmila Dohnalová členkou.
Měla připravené ilustrace do otcových knih, ale podepsala Dva tisíce slov, takže…

Paní Dohnalová maluje i obrázky na plechu, určené pro obnovu božích muk na Moravě a v Rakousku – Madonu s konvalinkami nám ukázala:

Galerii uzavřeme třemi ukázkami z jejího díla:

Mimořádně vzácný, voňavý dárek – snítky mandarinek dozrálých díky její péči – jsme si odnášeli od paní Lidmily Dohnalové…

Následuje vycházka s Lidmilou Dohnalovou a Josefem Poukarem – nejdříve ve Velkém Meziříčí, pak za jarními květy na březích řeky Oslavy.