Sedlecký hrad nad řekou Oslavou

Vycházka s Lidmilou Dohnalovou za jarními květy
Středa 5. dubna 2017

Mít možnost procházet se jarním lesem a okolím řeky s průvodkyní, která dokonale zná kraj i dary, které probuzená příroda nabízí a neradovat se? To nelze. S Lidmilou Dohnalovou, výtvarnicí z Velkého Meziříčí, jsme se vypravili na Náměšťsko a zažili skvělé defilé křehkých jarních rostlinek, o nichž jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí. Krása kytek se dokonale snoubila s jejich mnohdy poetickými názvy a my jsme byli vděční za šťastnou souhru okolností, díky kterým jsme vítali letošní jaro ve společnosti tak povolané osoby.
S paní Lidmilou Dohnalovou jsme se setkali nedávno na vernisáži v jihlavském Muzeu a u jejích obrazů s jarní tematikou jsme se domluvili, že okolí řeky Oslavy rozhodně stojí v těchto dnech za vidění…

Když se na nedalekém obzoru objevil náměšťský zámek, odbočili jsme z hlavní silnice a zamířili vzhůru po zemědělské cestě mezi loukami, asi po stu metrech jsme pokračovali pěšky k nenápadnému travnatému pahorku s překvapivým názvem Špilberk.

O přírodní památce tohoto jména, tím méně o zdejším bohatém výskytu konikleců velkokvětých, jsme neměli ani ponětí.

Vršek, který poskytuje kruhový rozhled, je porostlý ostřicemi a kostřavou a má dobré podmínky pro růst mnoha původních rostlin, tedy i pro život čmeláků, motýlů, brouků a ptáků.

Z informační tabule jsme se dozvěděli, že kromě konikleců zde rostou divizny, rozrazil, mochna písečná, devaterník, mateřídouška, jetel alpínský a že tento malý kopeček je velký svým významem – proto je zařazen do sítě chráněných území Natura 2000.

Prolog byl za námi, vlastní představení začalo u Sedlecké hájenky, k níž jsme se dostali cestou kolem vojenského letiště. Na okraji lesa, hned vedle hájovny, je jelení obora – překvapila nás velikost chovaných zvířat. Pohled na ně mi ale kazila myšlenka na jejich jateční konec – rychle od syrové reality do snové květinové říše…

Udržovanou lesní cestou jsme mířili na křižovatku nazvanou na turistickém směrovníku U Glorietu – vyhlídka. Na podzim jsme tuto část cesty vedoucí po hřbetu srázu nad Divokou roklí procházeli, tak jsme se nebránili srovnávání přírody v různých ročních obdobích.

I lidé a jejich osudy jsou v těchto končinách připomenutí:

Ke Glorietu, který stojí na skalním ostrohu nad Divokou Oslavou už bezmála dvě stovky let, jsme si kousek zašli, ale nemohli jsme tak zajímavý objekt, ani vyhlídku umožněnou dosud neolistěnými stromy, vynechat.

Zastavit se a rozhlížet znamená nevyhnout se pohledu na květiny, které se předhánějí v dovednostech, jak na sebe upoutat pozornost – galerie obrázků jarních kytiček tedy konečně začíná:

Vrátili jsme se na křižovatku a vydali se k Sedleckému hradu – netřeba zdůrazňovat, že cesta po bočním hřebeni, který pozvolna klesal a nabízel pohled jednak do údolí Oslavy, ale i na odvrácenou stranu srázu, byla přesně taková, jakou si představujeme ve chvílích snění.

Změny okolního reliéfu brzy signalizovaly bývalé opevnění a terénní vlny dávaly tušit někdejší rozsáhlou stavbu – došli jsme na vysoký ostroh nad řekou, který lidé obydleli na konci 13. století, ale osud určil, že role hradu v těchto těžko prostupných lesích a bezcestí bude ukončena už v polovině 16. století.

Celá oblast patřila třebíčskému klášteru a hrad byl vybudován k ostraze údolí – buďto byl zničen za uherských válek či sama církevní vrchnost dala objekt rozbořit poté, co se v něm usadily hordy loupeživých rytířů, které sužovaly celý kraj – během 15. století hrad chátral a ve změněných politických a společenských poměrech nebylo taktické udržovat ho v provozu. Podobný osud potkal strážní hrad Lamberk na protějším ostrohu nad řekou.

Pro někdejší trampy i současné poutníky je ovšem hradní nádvoří jako stvořené – magické siločáry spolehlivě vtáhnou každého příchozího do nostalgické nálady a naočkují mu semínko touhy po návratu.

Tři kříže stojící od nepaměti v místech bývalých hradeb jsou obestřeny tajemstvím a mnohými, někdy i velice rozdílnými pověstmi – povídá se, že tři bratři ulovili jelena a při hádce o něj se vzájemně pozabíjeli, ale mnohem romantičtější je pověst o nešťastných dcerách, které i s jejich matkou uschoval na některém utajeném místě v okolí jejich manžel a otec, tehdejší správce hradu, když se v dobách neklidných a nejistých chystal na cesty. Jak už to bývá, okolnosti mu nedovolily dodržet časový plán a při návratu je nalezl všechny mrtvé. Tento příběh se vypráví v mnoha variantách – jisté je, že místo „U třech křížů“ bylo mezi lidmi známé, uctívané a udržované, docházela sem procesí.

Zpustlý hrad byl ovšem rozebírán na kámen pro stavby v okolí – jednak v obci Sedlec, jednak na nedalekém Vlčím kopci, kde majitelé náměšťského panství Haugwitzové vyvíjeli v 18. a 19. století rozsáhlou stavební činnost, zkáza byla dokončena v 50. letech minulého století při stavbě hospodářských budov JZD v Sedlci – zmizel kámen a kvůli kvalitnímu dřevu byly dokonce odvezeny i kříže. Aby byla zachována úcta historickému místu, občané Sedlce v roce 2003 kříže obnovili.

Svažitou cestou jsme sestupovali na dno nádherného údolí, k břehům Oslavy, květena ve vlhké nivě se lišila od té na skalnatých, sluncem vysušených stráních vysoko nad řekou.

Konečně jsme stáli u řeky, kterou jsme z výšky viděli jen jako klikatý stříbřitý proužek.

V místech, kde na následujícím obrázku vidíte na skále žlutou lišejníkovou skvrnu, se na vrcholku ostrožny obtékané řekou vypínal hrad Lamberk, strážce levého břehu toku.

Bezlistý podbílek šupinatý parazituje na kořenech převážně listnatých stromů, roste podél potoků ve vlhkých nebo smíšených lesích – tak praví moudré knihy.

Břeh řeky vypadal velmi přívětivě, ale stromy rostoucí v jeho blízkosti někdy nemají právě snadný život – ledy, které se na klikatém toku hromadí, je dokážou poranit či vyvrátit.

Nespěchali jsme a věnovali se prohlídce přírodní katedrály, vnímali zvuky, vůně, obrazy – jen Mirek kmital, abychom se měli čím těšit i ve dnech, kdy bude zapotřebí přivolat si kvůli osvěžení ducha tyto prchavé okamžiky.

Vyskytla se ovšem i kytka, jejíž název neznala ani paní Dohnalová – zkusila jsem hledat na vševědoucí wikipedii a myslím, že na následujícím obrázku je zapalice žluťuchovitá, která roste ve vlhčích listnatých lesích a v břehových porostech. Je podobná sasance hajní, ale na jedné rostlině je více bílých květů.

Po pravém skalnatém břehu se nedalo dál pokračovat, museli jsme se vrátit na hradní ostroh a stoupat vzhůru směrem k hájence. Podívejte se na mapku výpravy za jarní květenou v okolí Sedleckého hradu.

Obdivovali jsme svěží zeleň mladého listí, jehnědy plné pylu, geniální uspořádání skalek, barvu a strukturu balvanů…

Paní Dohnalová byla skvělá průvodkyně, upozornila nás i na keřík, o jehož existenci ani prazvláštním jméně jsme nikdy neslyšeli – víte, co je ochmet?! Je to poloparazitická rostlina podobná jmelí – roste na dubech a kaštanovníku, kulovité keře dorůstají až dva metry v průměru, je prý dokonce hostitelem jmelí bílého pravého. Plody ochmetu, žluté kuličky, konzumují drozd brávník a brkoslav severní – tím se rostlina množí.

Na mapce je vidět, že při návratu jsme na části trasy zvolili jinou cestu – ta pravděpodobně bývala původním přístupem k hradu – v několika místech musel kdysi být příkrý sráz zajištěn podpůrnou kamennou zídkou.

Paní Dohnalová nebyla skoupá na slovo – ptali jsme se a rádi poslouchali – třeba o tom, jak je jednou vedl přítel jejího otce Stanislava Vodičky, Jakub Deml, k místu blízko Tasova, kde rostly koniklece. Po letech tam přišla, ale louka byla planá – koniklece udusil stoh slámy, který tam byl dlouho uskladněn. Vydala se tedy na Kobylinec blízko Trnavy u Třebíče, nasbírala semena tamějších konikleců a rozházela je po té louce mezi poli – třeba někdy vzrostou…

Znovu jsme si nechali vyprávět o tom, jak básník Jakub Deml miloval balzámové americké topoly a jejich proutky sázel na místech vhodných i nevhodných. 🙂  Nalité pupeny, které na jaře vykvetou červenými jehnědami, pronikavě voní – včely na topoly kvůli voňavým pryskyřicím rády lítají a pak se chovají jako opilé…
V okolí samoty Papírna u řeky Oslavy, asi dva kilometry od Tasova, kde prožila dětství a mládí paní Dohnalová, jsou dosud voňavé topoly, které tam vysázel její otec, tasovský knihař Stanislav Vodička. V tradici pokračuje paní Dohnalová se synem: vždycky zjara, dříve než proutky vyraší, nastříhají je, zapíchají do země a až pustí kořeny, vysadí je do přírody. Jen málokterý ale z nejrůznějších důvodů vzejde…

Z Velkého Meziříčí jsme odjížděli s proutky balzámových topolů, přestupní jejich stanice bude na naší zahradě – dál se uvidí… 🙂
Ještě jeden vzácný dárek jsme si dovezli – kmínky bílého šeříku pocházejícího z Demlovy zahrady v tasovské Bosně – ty z minulé návštěvy v roce 2015 odmítly na naší zahradě růst – třeba letošní budou k nám vstřícnější… 🙂

Láskyplně jsme pozorovali rozkvetlou větvičku pláňky, kterou pro nás cestou ulomila paní Dohnalová – ještě několik příštích dní nám připomínala jarní krajinu na Náměšťsku i naši průvodkyni, díky níž byly na stole i mandarinky, které vypěstovala…

Jak jinak ukončit článek o přírodě nežli obrázkem umělkyně-milovnice přírody…? Zachytila na něm charakteristický symbol kraje v okolí Trnavy u Třebíče – kolomazný kámen.

Po květinovém výletě v okolí Sedleckého hradu jsme zavítali do Jinošova – zámecká obora a putování po stopách literátů byly zlatým hřebem neobyčejného dne.