26. ročník spojený s 30. ročníkem Oblastí klidu Třebíčsko
18. března 2017
Tradiční akci, ve všech ohledech skvěle připravenou zkušenými třebíčskými pořadateli, se pokoušelo narušit počasí – neodbytný ranní déšť a silný, studený vítr dělali vše, aby turisty, mířící do Třebíče z celé Vysočiny odradili od účasti – předpokládám, že jen malověrní poslechli. Ti zkušení vědí, že problematický začátek dne neznamená udržení nepohody v dalších hodinách…
Všichni jsme přijížděli do Třebíče dobře informovaní o programu akce, měli jsme jasno, čemu dáme přednost, protože nabídka byla tak široká, že z časových důvodů jsme museli vybírat podle zájmu – zda se věnovat více kulturním či pochodnickým aktivitám (bylo nachystáno šest pěších tras v délkách od 10 do 27 km).
Při zahajovacím ceremoniálu projevil déšť dobrou vůli – trochu si odpočinul, a tak mohli městští a turističtí představitelé pozdravit v poměrné pohodě účastníky, kterých bylo o pár víc nežli šest stovek – nejraději jistě byl hlavní organizátor akce, předseda KČT Třebíč Ing. Láďa Tomáš, na jehož bedrech ležela tíha odpovědnosti za zdar otevření sezony, kterou do detailu plánoval měsíce předem.
Krátce po projevech se zájemci přesunuli do třebíčské baziliky sv. Prokopa, aby z povolaných úst vyslechli historii tohoto vzácného objektu, jehož historie počíná rokem 1101 – založením benediktinského kláštera.
Už na začátku 13. století byl třebíčský klášter významným kulturním a mocenským centrem, proto si mohl dovolit stavět nový kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. Byl dokončený v roce 1260 a sloužil 200 let, poté za uherských válek vyhořel a chátral, roku 1525 museli mniši opustit klášter a objekty se začaly využívat ke světským účelům – byl tu pivovar, konírna, prádelna…
V průběhu 16. století vznikl přestavbou z kláštera renesanční zámek, který se později (1613) stal majetkem Valdštejnů – ti zadali začátkem 18. století architektu Františku Maxmiliánu Kaňkovi obnovu kostela a přestavěnou baziliku zasvětili sv. Prokopovi, jehož 500. výročí svatořečení se tehdy oslavovalo. Zajímavostí je, že bazilika je postavena z místní hrubozrnné žuly, jen místy, kde to stavební situace vyžadovala, byl použit oslavanský pískovec. Konečná úprava baziliky, jak ji v současnosti vidíme, proběhla v první třetině minulého století podle plánů architekta Kamila Hilberta.
Na výklad navázala prohlídka všech prostor – ne nadarmo byla bazilika v roce 2003 zařazena na seznam světového kulturního dědictví UNESCO – jedinečné prolínání románského a gotického slohu i stavební vlivy celé kulturní Evropy vytvořily dílo, před nímž stojí v úžasu i ten, kdo nemá potuchy o vývoji architektury.
Nejzachovalejší a nejstarší částí kostela je krypta, vybudovaná v roce 1220 jako pohřebiště mnichů – jejich ostatky ale spočívají jinde, protože pozdější neklidné doby si vynutily jejich přestěhování.
Klenbu krypty podepírá 50 sloupů, jejichž hlavice zdobí rostlinné ornamenty, zvířata, tajemné obličeje – co sloup, to originál.
Před několika lety byla dokončena rozsáhlá rekonstrukce vnitřních prostor zámku využívaných Muzeem Vysočiny. Vznikly čtyři tematicky samostatné interaktivní expozice – mineralogická, klášterní, prohlídkový zámecký okruh Valdštejnové a muzejní část napříč staletími nazvaná Lidé. Místa. Osudy. Jedna každá část byla úžasná! Nechtělo se mi odejít, teprve až jsem si slíbila další návštěvu, zklidnila jsem se.
Teprve tady, v muzeu, se mi skládaly střípky informací a dokázala jsem si představit některé momenty z historie – znamená to ale číst informační panely, dívat se kolem a přemýšlet – k tomu je třeba času. Ten ale nebyl naším spojencem, proto beru dnešní návštěvu rozměrných naučných okruhů jako ochutnávku.
Při příchodu na slavnostní zahajovací ceremoniál jsme obdrželi od pořadatelů mapku centra Třebíče s vyznačenými možnostmi prohlídek – všechny byly, jako velkorysý příspěvek městského úřadu, zdarma.
Vybrali jsme si návštěvu nejznámějšího symbolu Třebíče – městské věže u kostela sv. Martina – nejen pro její historickou hodnotu, ale i pro výhled na město z ptačí perspektivy a v neposlední řadě kvůli jedněm z největších věžních hodin v Evropě. Městská věž vznikla ve 2. polovině 14. století jako součást opevňovacího systému – byla stavěná s péčí, a tak o sto let později úspěšně odolala náporu uherských vojsk. Začátkem 18. století při stavebních úpravách chrámu sv. Martina, stojícího v těsné blízkosti, byly obě stavby propojeny – je jasné, že během staletí 75 metrů vysoká věž prodělala požáry a vzdorovala i nepřízni počasí – byla několikrát opravována, poslední rekonstrukce fasády i interiéru se uskutečnila v 90. letech minulého století.
Bylo kolem poledne a po dešti docela dobrý výhled.
Při výstupu jsme si prohlídli věžní zvony,
před vstupem na ochoz obydlí hlásného – vdova po posledním věžníkovi tu bydlela až do roku 1956. Místa, která pořadatelé zahrnuli do nabídky, jsme si prohlídli z ochozu věže ve výšce 35 metrů – Třebíč navštěvujeme poměrně často, tak jsme je dokázali určit.
Vše o Třebíči, co by mohlo být zajímavé, naleznete v těchto článcích:
Třebíč (synagoga a židovské město),
Podzimním Horáckem – krajinou v okolí Třebíče,
Pohádková Třebíč,
Třebíč a okolí.
Nezbývalo než v duchu odpískat start z Třebíče, neboť cíl v Petrovicích byl limitován časově.
Rekapitulace trasy:
Třebíč ČD – Třebíč, zámek ČTZ – Řípov – Padrtův mlýn – Červený mlýn – Petrovice – Petrovice, zastávka autobusu = 15 km
V členité krajině okolí Třebíče řádil silný vítr, občas jsme vzdorovali studeným, sekajícím dešťovým kapkám – nenechali jsme se otrávit a těšili se do cíle. Už z dálky přinesl vítr tóny hudby – na hřišti v Petrovicích postavili pořadatelé stany, u stolů jsme nalezli útulek, někteří si dokonce zatančili. 
Z dobré společnosti jsme nespěchali, předáním diplomu končila turistická a nastala společenská část akce.
Z velké nabídky jídel jsme si (jako obvykle ) vybrali vepřový řízek a salát – poctivě udělané jídlo připravili a za velmi vlídné ceny nabízeli petrovičtí hasiči.
Dá se říct, že třebíčští pořadatelé poskytli návštěvníkům zahájení jarní turistické sezony komplexní péči – duše ani tělo nestrádaly – a za to jim patří dík!
Na zastávku autobusu v Petrovicích jsme doběhli jen minutku před odjezdem v 16:32, sotva Mirek stihl udělat památeční foto.
Podívejte se, jak jsme včera odpoledne potkali jaro ve Staré Říši u bledulí – někde přece musí být!