Pohodová turistika a kulturní promenáda
Nejen návštěva Jinošova a zámecké obory, ale i prohlídka zámku v Náměšti nad Oslavou a procházka historickým centrem města
24. června 2017
Z kalendáře turistických akcí odboru KČT Čeřínek Jihlava jsme se dozvěděli, že se uskuteční vycházka z Náměště do Jinošova a rozhodli se pro účast – letos zjara jsme ten kraj několikrát navštívili a zachtělo se nám znovu spatřit známá místa a přidat k nim další „objevy“. 🙂
Výlet připravil Roman Benda, který po příjezdu vlaku do Náměště (kolem 9. hodiny) sdělil 13 účastníkům program: vydat se po ČTZ na Bábu, pak do Jinošova na prohlídku obory u zámku Schönwald; zpět po ČTZ na Bábu a odtud po ŽTZ do Náměště.
Po příchodu do Jinošova jsme se stavili na občerstvení v hostinci U Kryštofů – jednak počasí vpravdě letní odpočinek po cestě vyžadovalo, ale především jsme chtěli posedět v této budově (nevadí, že částečně přestavěné), kde během 1. světové války téměř pět let pobýval básník Jakub Deml. Jeho sestra Františka se provdala za zdejšího hostinského Jana Kryštofa, který musel narukovat do války. V Jinošově u sestry žila i tělesně postižená Matylda Demlová, kterou měl Jakub Deml velice rád.
Zašli jsme na místní hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla,
kde jsme kromě starobylého kostela a samostatně stojící věže věnovali pozornost pískovcovým náhrobkům vytvořeným sochařem Františkem Bílkem, přítelem Jakuba Demla. Hostinský Jan Kryštof zemřel v roce 1916 na následky poškození zdraví způsobené válečnými útrapami – v roce 1918 byl na jeho hrobě instalován pomník se stélou Panny Marie, rok poté vytvořil sochař Bílek, znovu na žádost Demlovu, náhrobek s reliéfem Krista u místa posledního odpočinku Matylky Demlové, zemřelé v roce 1910 ve věku 24 let na tuberkulózu.
O knězi-básníku Jakubu Demlovi, jeho rodině a přátelích se dočtete ve článku Po stopách Jakuba Demla a Stanislava Vodičky.
Na hřbitově jsme zavzpomínali na zdejšího učitele, spisovatele Josefa Pěnčíka – zítra už to bude rok, kdy nepřehlédnutelná osobnost formující nejen zdejší mládež zemřela. Význam celoživotní práce pro rozvoj kultury připomněla obec Jinošov 11. 12. 2015 při příležitosti 90. narozenin Josefa Pěnčíka vysazením lípy; ze zdravotních důvodů se však pan Pěnčík tehdy nemohl slavnosti zúčastnit.
Zašli jsme k lipce označené věnováním na kovové desce připevněné k vedle stojícímu kameni a dobře prospívající na návrší nedaleko památníku obětem 1. světové války, kde jsme našli i jméno Jana Kryštofa, dávného majitele místního hostince. Pár kroků odtud je bývalá škola, v níž učil nejen pan Pěnčík, ale ve školním roce 1887/88 i mladý básník Otokar Březina (1868–1929), jehož zdejší působení připomíná pamětní deska.
Fotografie a informace o zmíněných osobnostech naleznete ve článku Jinošov, stejně jako obrázky a povídání o oboře u zámku Schönwald, která byla hlavním cílem dnešní vycházky vedené Romanem. My jsme tato místa prošli před časem s průvodkyní, výtvarnicí Lidmilou Annou Dohnalovou, a tak teď zařadím jen několik nových obrázků pro dokreslení romantické atmosféry – obora v této roční době nabízela zcela jinou podobu svých rafinovaných zátiší – pobyt v lidmi zušlechtěné krajině nás znovu nadchl a utvrdil v přesvědčení, že skutečný odpočinek ducha i těla, stejně jako přísun pozitivní energie, lze najít nikoli v různých dnes módních fitness zařízeních, ale v přírodě.
Žlutě značená cesta nás zavedla k náměšťskému zámku – poslední prohlídka reprezentačních místností začínala v 15:00 – minutu poté jsme byli zařazeni do výpravy a ocitli se v zámecké kapli, kde nám oči přecházely z bohaté výzdoby a uši užasle přijímaly dechberoucí informace, že se zde uskutečnila premiéra Requiem Antonia Salieriho (1750–1825), který skladbu věnoval svému příteli, mecenáši a skladateli Jindřichu Vilému III. (1770–1842), majiteli náměšťského panství.
Historie gotického hradu založeného na kopci nad levým břehem řeky prý začíná v roce 1220, první písemná zmínka je z roku 1234 – nejvýznamnějšími majiteli panství byli Žerotínové, kteří hrad přestavěli na renesanční zámek – po Bílé hoře museli náměšťské državy prodat. Majitelé se střídali, až v roce 1752 přešlo panství do rukou rodu Haugwitzů, kteří je zvelebili tak, že se od konce 18. století stalo kulturním a společenským centrem značné části Moravy. Pověstnou se stala zámecká kapela založená již zmíněným hrabětem Jindřichem Vilémem III., která na vynikající úrovni uváděla opery i symfonická díla. Divadelní a operní představení se odehrávala též v letní rezidenci na zámečku Schönwald u Jinošova.
Hrabě přijímal významné osobnosti z hudebního světa, častým hostem byl i Christoph Willibald Gluck, jehož portrét jsme spatřili na stěně přijímacího salónu.
Náměšťský zámek vlastní vzácnou sbírkou tapisérií – kolekce zahrnuje díla vyrobená od poloviny 16. století, nejmladší vznikla v 19. století. Gobelíny pocházejí převážně z proslulých dílen na území dnešní Belgie, byly tkány podle předloh věhlasných tehdejších umělců (např. z okruhu Rubensova). Průvodkyně nám sdělila, že nejstarší je nástěnný koberec s rostlinnými a zvířecími motivy z doby kolem roku 1540.
Haugwitzové zůstali na náměšťském panství do roku 1945, po válce zvolil zámek za své letní sídlo druhý prezident ČSR Edvard Beneš (1884–1948) – strávil tu, zejména v reprezentačních prostorách v prvním patře, které byly pro něj upraveny, dva týdny v letech 1946 a 1947.
Začátkem nového tisíciletí byl zámek prohlášen Národní kulturní památkou, od minulého roku zde probíhá rozsáhlá rekonstrukce.
Vycházeli jsme na nádvoří s trpkým smíchem – mladá průvodkyně nám výstižně a neotřele vysvětlila existenci Masarykovy busty v Benešově obývacím pokoji: prý to byl jeho kamarád… Sdělení, že zdejší lustry pocházejí z Kamenického Šenova v jižních Čechách, už je jen detail… 🙂
Po turistické stezce pro pěší jsme scházeli ze zámeckého ostrohu k řece Oslavě, abychom ji po barokním mostě překročili a vstoupili do centra města.
Opěvovaný náměšťský most, třetí nejstarší kamenný most u nás, byl postaven roku 1737, o 7 let později byl ozdoben 20 sochami světců a archandělů. Je 75 metrů dlouhý, 8 metrů široký, má 7 klenebních oblouků. Při opravě v roce 1986 byly na most osazeny kopie barokních soch, originály jsou uloženy na zámku.
Ospalé sobotní odpoledne nám umožnilo v klidu si prohlédnout náměstí a kochat se známými scenériemi – zámek je opravdovou vrcholovou dominantou města, centrum se sousoším Nejsvětější Trojice a kamennou kašnou je líbezné. Sousoší nechala postavit v roce 1715 hraběnka jako díkůvzdání za to, že se Náměšti vyhnula morová epidemie.
Nechali jsme si právě tolik času, abychom stihli vlak s odjezdem 16:47, co nejdéle jsme si užívali procházku po kulturní náměšťské promenádě a těšili se z prožitého dne.
Celkem, i s cestami na nádraží, jsme ušli 18 km, což bylo vzhledem k panujícímu vedru právě akorát. 🙂