Velká Fatra

Turistická výprava se Spolkem přátel hor 1. – 9. července 2017
1. část: sobota 1. 7. až úterý 4. 7. 2017
Potulky Liptovem – Vlkolínec, Králova Studna

Seriál turistických pochodů naplánovaný Milanem Markem z českobudějovického Spolku přátel hor pokračoval na Liptově, historickém území na horním toku Váhu. Region Liptov je ze severu ohraničen Velkou Fatrou a Chočskými vrchy, jižní hranici tvoří hřeben Nízkých Tater. Milan tak umožnil turistům systematické pokračování loňských potulek Horehroním (viz Toulky Horehroním 1. část,  Toulky Horehroním 2. část).

Naší základnou se stal Ružomberok, kde jsme bydleli ve studentském domově Ruža, což je zařízení zdejší Katolické univerzity, v jejíž menze (ve vzdálenější části města) jsme měli zajištěné večeře.

Během chviličky jsme v prvním poschodí, kde nás ubytovali, zjistili, že říčka Revúca má velmi přiléhavé jméno – když jsme se chtěli při povídání slyšet, bylo třeba zavřít okno – samozřejmě i v noci burácely, vlastně řvaly, dva jezy přímo pod námi – usnuli jen opravdu otrlí spáči (k nimž naštěstí patříme) 🙂

Řeka Revúca měří 33 km, pramení na liptovské straně Velké Fatry na svahu nejvyšší velkofatranské hory Ostredok (1 596 m), v Ružomberoku se vlévá do Váhu.

Rozloha Velké Fatry je podle oficiálních údajů 784 km², asi na 400 km² byl vyhlášen Národní park. Velká Fatra je jedno z nejzachovalejších horských území na Slovensku – krásně modelované vrcholové holiny poskytují výhledy s nálepkou „dokonalé“. V pohoří je asi 2 000 ha luk, které vznikly během 14. až 17. století za časů tzv. valašské kolonizace – kvůli pastvě ovcí a dobytka byl vykácen les a vznikly pastviny. Na nich se během staletí vytvořila vzácná rostlinná společenství s množstvím dnes chráněných druhů.

Nejdelší velkofatranská dolina, Lubochňanská (dlouhá asi 27 km), dělí pohoří na liptovskou a turčianskou větev. Tyto dva rovnoběžné hřebeny se větví v masivu hory Ploská – my jsme při potulkách prošli pohodový hřeben liptovský (turčianský je považován za divoký a pro turisty ne tak atraktivní).

Start první turistické trasy byl v neděli 2. července u vojenské zotavovny Smrekovica ve výšce 1350 m – dovezl nás tam autobus. Při nástupu na trasu jsme příliš nejásali – byla mlha,  zataženo, velmi větrno a zima – ještě jsme si dobře pamatovali, jak nám silný déšť překazil včera odpoledne po příjezdu do Ružomberoku výstup ke hradu Likava – ačkoliv se malebná gotická ruina zdála nadosah, museli jsme se vrátit (a už se během celého týdne pro nedostatek času nenaskytla příležitost k návštěvě – na mohutný hrad, který v minulosti chránil významný brod přes řeku Váh na obchodní cestě z Liptova na Oravu, jsme vždy jen teskně koukli z balkonu).

Vydali jsme se po zeleně značené trase na sever, směrem k Ružomberoku, a doufali, že se počasí nezhorší. Jak jsem několikrát napsala, že turisté jsou pánaboha milé děti, i tentokrát na nás pamatoval – postupně se krajina otevírala a dovolila nám radovat se z výhledů.

Trasu jsem pro zaznamenání na mapě rozdělila na dvě části:

Prošli jsme Nižné a Vyšné Šiprúnské sedlo (1 380 m), v sedle pod Vtáčnikem (1 120 m) začala cesta klesat, ale my jsme si ještě dopřáli výstup k Mederlyho chatě, kterou jsme chtěli vidět. Odbočili jsme neznačenou cestou téměř na vrchol Malino Brda a pod lesem uviděli chatu, kam jezdí milovníci samoty a romantiky – široko daleko není jiné stavení.

Většina turistického značení byla v dobrém stavu, ale i takové se občas vyskytlo:

Mnohem radostnější pohled byl na louky hýřící barvami a vzácnými vstavačovitými kytkami – orchidejová loučka s množstvím nádherných křehkých vemeníků nás přinutila k obdivným výkřikům…

V širokém sedle pod horou Sidorovo (1 099 m), zvaném Vrchlúky, jsme přešli na žlutě značenou cestu, která nás dovedla do Vlkolínce, obce ležící ve výšce 720 m n. m. na svahu dominantního výběžku Velké Fatry.

Na vyhlídku přijel na své elegantní, exotické koloběžce i řidič našeho autobusu, který čekal ve Vlkolínci na případné odpadlíky z trasy. 🙂

Kvůli množství zachovaných objektů lidové architektury byl Vlkolínec zapsán v roce 1993 na listinu UNESCO – rádi jsme se tam znovu podívali a osvěžili si vzpomínky z roku 2008, kdy jsme se v této podivuhodné obci zastavili při návratu z turistiky v Belanských Tatrách a Pieninách.
Název dostala odlehlá osada, o níž je první písemná zmínka z konce 14. století, podle výskytu vlků v okolních lesích. Obyvatelé se živili zemědělstvím a jako dřevorubci, chovem ovcí a dobytka – začátkem 19. století tu žilo více než tři stovky obyvatel. Za 2. světové války část obce vyhořela.

Jedna z nejstarších zdejších staveb je dřevěná zvonice (z roku 1770), která mimo svou hlavní funkci tvořila v minulosti hranici mezi horním a dolním koncem Vlkolínce. K modlitbě se tehdy zvonilo 3x denně, oznamovalo se úmrtí, zvony také vyprovázely lidi na poslední cestě…

Dalším důležitým objektem v obci je rumpálová studna hluboká 12 metrů – sloužila jako jediný zdroj pitné vody.

Podívejte se na stavení, která sem přitahují množství domácích i zahraničních návštěvníků – zdá se, že život zdejších obyvatel se přizpůsobil turistickému ruchu…

Dnes je Vlkolínec součástí asi 4 km vzdáleného Ružomberoku – než jsme se k němu vydali, zastavili jsme se u kostela Navštívení Panny Marie, v němž se právě dnes konala odpustková pouť – lidé seděli na lavicích před kostelem, na blízké hřbitovní zdi, tři kněží zpovídali přímo na cestě, kudy jsme měli jít … církevní slavnost umocnila atmosféru výjimečné lokality…

Po vrstevnici jsme vystoupali na úpatí Sidorova a jen zdálky popatřili na přírodní památku Krkavá skála, skalní jehlu z vápence a dolomitu vysokou 22 metrů, která vznikla vlivem eroze.

Shrnutí 2. části trasy:

V dolině, v nadmořské výšce necelých 500 metrů, se pod námi rozkládalo univerzitní město Ružomberok (≈ 30 000 obyvatel), jedno z důležitých měst v Liptovské kotlině.

Podle webu hiking.sk jsme absolvovali během naší 20 km dlouhé trasy bezmála 1 400 metrů klesání – však už nás bolela kolena…

Naštěstí jsme se z únavy vyspali a v pondělí ráno 3. července odjeli naším autobusem do Harmanecké doliny, kde na parkovišti Harmanec-jaskyňa čekal slovenský autobus, který měl oprávnění (a schopnost) dopravit nás po úzké, místy značně strmé, 15 km dlouhé lesní silničce klikatící se Bystrickou dolinou na hřeben k hotelu Králova Studna. V jednom místě muselo asi 10 lidí vystoupit a jít kousek pěšky, aby statečný autobus překonal výraznou terénní vlnu…

Milanův geniální nápad objednat tuto službu nám umožnil užít si nejkrásnější část velkofatranské hřebenovky, která by jinak pro většinu z nás zůstala nedostupná. U Královy studně vlastně začíná (či končí) hlavní hřeben Velké Fatry – s chutí jsme se vydali vzhůru loukami po červeně značené cestě k prameni Bystrice, všeobecně známému jako Králova studna (1 330 m).

Pramen, který zde vyvěrá, přibírá cestou další potůčky – společnou silou a vytrvalostí daly vzniknout Bystrické dolině a podílejí se i na názvu města s báňskou historií: Banská Bystrica.

Výhledy bezkonkurenční – za silného, ale ne příliš studeného větru jsme stoupali ke Križné (1 572 m) na velkofatranskou magistrálu.

Velká Fatra nedává své krásy nikomu zadarmo – přičiňovali jsme se, abychom si je zasloužili…

Nejvyšší horou Velké Fatry je nenápadný Ostredok (1 596 m), z něhož je kruhový rozhled až srdce usedá…

Mapka první části dnešní trasy z Královy studny na Ostredok:

Po úbočí Ostredku nám bylo sestoupiti na louky pod Suchým vrchem a nedaleko salaše znovu zahájit výstup po svahu majestátní hory Ploská až na její plochý a rozlehlý vrchol ve výšce 1 532 metrů nad mořem.

Cestou po hřebeni jsme si přečetli texty na několika informačních cedulích a dozvěděli se, že na Velké Fatře jsou i rozsáhlé lavinové plochy (kvůli vykáceným lesům), že tu žijí orli, sokoli, medvědi, vlci a rysové i početná populace tetřevů; o kytičkách nemluvě – ty nás soustavně rozptylovaly a odváděly od výhledů do dálky. 🙂

Z plochého vrcholu této krásné hory je kruhový rozhled na vzdálenější vrchy – užili jsme si jich dosytnosti i při sestupu do sedla.

Při sestupu do Vyšné Revúce vedla trasa ze sedla po žlutě značené turistické cestě loukami pod Černým kamenem (1 479 m), který je považován za jeden z nejznámějších vrcholů Velké Fatry a dominantu Revúcej doliny. Odevšad viditelné izolované vápencové bradlo, na temeni porostlé kosodřevinou, je přírodní rezervací – v masivu jsou jeskyně, propasti, vzácná květena (např. protěž) – z těchto důvodů je vrchol nepřístupný. Krasové podzemí prý má velké zásoby kvalitní pitné vody. Naučná stezka obchází horu po úpatí a není skoupá na informace.

V těchto unikátních partiích, v otevřeném terénu, si uvědomujeme, jak vzácnou kulturní krajinou procházíme.

Působením svého toku vymodelovala usilovná a nepřeslechnutelná řeka Revúca asi 20 km dlouhou dolinu, kterou vedla významná královská cesta z polského Krakova přes Liptov do Banské Bystrice a dále na jih do Pešti. Nejstarší zpráva o Liptovských Revúcich je z roku 1233 – osady dostaly název podle řvoucího potoka.
Obce v Revúcké dolině se vylidnily v krizových letech na konci 19. a začátku 20. století, kdy se lidé stěhovali jinam za prací, dnes je zde poměrně rozvinutý turistický ruch.

Teď je dobrá příležitost k rekapitulaci 2. části trasy:

V obci na nás čekal autobus – po 20 km dlouhé túře po hřebeni a náročnějším sestupu do údolí (celkové převýšení 714 m, klesání 1274 m) jsme ho všichni rádi uviděli. 🙂

Den byl ukázkový, přímo odměnový!

V úterý 4. července 2017 nás čekal poslední výšlap velkofatranskou hřebenovkou – Milan naplánoval jižní část ze Smrekovice přes Rakytov s cílem ve Strednej Revúcej. Teprve, když jsem připravovala mapy a fotky pro tento článek, uvědomila jsem si, jak promyšlený program nám Milan nabídl – etapy nejen navazují tak, abychom komplexně poznali Velkou Fatru, ale také vždycky měli v dohledu úseky absolvované v předešlých trasách.

 

Vydali jsme se po zeleně značené stezce na jih – nejdříve k horskému hotelu Smrekovica (zdál se zcela opuštěný), pak výstupem po loukách do sedla Skalná Alpa – tam znovu začalo turistické třeštění z nádherných výhledů a množství nejroztodivnějších kytek na horských  loukách!

Z holého hřebene jsme si užili pohledů na Križnou, Ostredok i Ploskou, pak trasa vedla až pod severní Rakytovské sedlo lesem. Krátkým strmým výstupem jsme dosáhli sedla (1 405 m) a stoupali po svahu elegantní pyramidy Rakytova k vrcholku.

Někteří turisté tvrdí, že z vrcholu Rakytova je nejlepší výhled na celé pohoří Velká Fatra.

Je čas podívat se na prošlý úsek dnešní trasy:

Velmi strmý sestup do jižního Rakytovského sedla kladl značné nároky na naše kolena, ale nabídl za to výhledy, o jakých se ani nesní! Jakoby se žíznivý poutník napil čerstvé vody…

Chvíle odpočinku, svačina a výstup na Minčol – stál zato. Holý hřeben s výhledy, na svahu stádo ovcí, vstřícný bača a nevídané plemeno psa. 🙂

Sestoupili jsme loukami do sedla pod Černým kamenem (1 270 m) a po červeně značené cestě nás čekalo asi 5 km dlouhé klesání do Revúcej doliny (680 m) – na následující  mapce je vidět, že jsme sestupovali vedlejším hřebenem nežli včera ze sedla Ploské.

Cestou do doliny jsme měli dost času vychutnat krásu kytiček na loukách pod Černým kamenem a zapsat si do paměti nádherně modelované hřebeny a svahy nad dolinou řeky Revúcej, neboť dnešní trasa byla kratší – měřila jen 15 km.

Cíl cesty jsme měli v dohledu, kytky ostře voněly – chystalo se k dešti. Věřte či ne – začalo, když jsme nasedli do autobusu, který nás v 15:30 odvážel do Ružomberoku. Podle webu hiking.sk bylo dnešní stoupání 562 m, klesání 1232 m. Stačilo!

Letní liják neměl dlouhého trvání – po večeři, když jsme šli procházkou domů, projelo kolem nás téměř neslyšně velké bílé auto, zastavilo, a z něj se na nás zubili Naše Věra s Pavlem – přijeli z Třince na návštěvu! 🙂 A jak je jejich zvykem, vezli sebou kabelu dobrot a baterii dobrého moku… zkrátím to: večer jsme se měli v jejich společnosti dobře a ještě několik dalších dní na ně při konzumaci ňamek, kterými nás zásobili, vzpomínali s láskou – inu, někdy je život k našinci laskavý… 🙂

Druhou část potulek Liptovem zařadím do následujícího článku s názvem Nízké Tatry.

PS. Omlouvám se všem čtenářům, které tahají za uši česko-slovenské výrazy užité ve článku – my, kteří jsme žili v někdejším Československu, nerozlišovali jsme mezi češtinou a slovenštinou – proto jsem některé výrazy z pohodlnosti užila nesprávně (bez systému, pokaždé jinak 🙂 ).
Věřím, že to nebude překážka na úkor sdělnosti článku. 🙂