Nová turistická trasa s prohlídkou kaplí Andělů strážných a sv. Anny u Úsobí, bývalých zámků v Květinově a Kvaseticích a areálu Dočkalova mlýna
29. července 2017
Mnohá, i poměrně nedaleká místa od bydliště, jsou stěží přístupná kvůli absenci veřejné dopravy – o víkendech jsou některé obce zcela odříznuty od světa. S radostí jsme tedy přijali nabídku J+J Korbelových, že nás autem odvezou do vesnice Kosovy ležící za dálnicí nedaleko Větrného Jeníkova, a odtud se vydáme po nové, modře vyznačené turistické trase do Havlíčkova Brodu, odkud je spojení do Jihlavy. (Auto z Kosov následně dopraví domů Honza ve spolupráci s Ivou.)
Průběh trasy není samozřejmě zachycen na stávajících turistických mapách, ale také dosud chybí směrovníky s tabulkami informačních míst a vyznačením vzdáleností – měli jsme pouze sdělení, že od Černého rybníka poblíž Větrného Jeníkova, kde nová modrá trasa navazuje na zeleně značenou Pávov – Humpolec, měří vyznačený úsek do Havlíčkova Brodu 23,5 km. Byli jsme si ale jistí, že chybějící údaje můžeme postrádat, neboť se umíme v krajině orientovat (ta situace posléze v jednom úseku nastala 🙂 ).
Nádherné výhledy z Kosovského vrchu (682 m n.m.) nás provázely až k okraji zalesněného kopce nad obcí Úsobí, odkud se otevíral pohled na další část Českomoravské vrchoviny.
Ke kapli Andělů strážných byl jen malý kousek – známe tuto lokalitu, několikrát jsme tu byli, naposledy při akci ke Dni země, pořádané spolkem Příznivci přiměřeného pohybu z Větrného Jeníkova, při níž jsme z opačného směru prošli podstatnou část trasy, která byla teď před námi.
Kapli nechal v roce 1715 vybudovat úsobský farář D. Dvořák, v roce 1873 byla však výnosem císaře Josefa II. zrušena, nyní už z ní zbývá jen kamenné torzo.
Sestoupili jsme do Úsobí, potěšili se pohledem na opravený kostel sv. Petra a Pavla, do dnešní podoby přestavěný v 18. století
a nahlédli do kaple sv. Barbory, dřívější márnice, v současnosti přebudované na moderní minigalerii.
Nejvýstavnějším objektem v Úsobí je bezesporu zámek z první poloviny 18. století, v posledních letech po opravě zářící novotou. (Více o něm se dozvíte v předcházejícím odkazu.)
Příchod k zámku vede po barokním mostě se sochami – okolí je krásně upraveno a každá návštěva Úsobí se stává pro vnímavého poutníka sváteční záležitostí.
Trasa modré značky nás dovedla k další významné lokalitě mezi Úsobím a Chválkovem – ke kapli sv. Anny vybudované u pramene výborné (kdysi snad léčivé) vody a v letech po I. světové válce doplněné památníkem padlých pocházejících z okolních obcí. Ten má podobu malé otevřené kapličky a bývá nejméně jedenkrát do roka, během slavných poutí ke sv. Anně, navštěvován množstvím poutníků nejen z okolí.
Nastal čas podívat se na trasu dnešního putování po nové modře vyznačené turistické trase:
Před Pejchalovým mlýnem navazuje modrá značka na stávající žlutou, vede směrem k železniční zastávce Radňov, pak z ní odbočuje k rybníku Paletáč a dál vede do obce Květinov. Ani v mapách už není zaznamenán místní zámeček, přesto jsme se směrem do horní části obce, k silnici na Herálec, vydali, abychom si prohlédli, co z něj do dnešní doby zůstalo.
Klasicistní zámeček byl postaven v roce 1811, měl věžičku s hodinami, později byl u něj založen anglický park. Když se majitelé panství odstěhovali do blízkých Kvasetic, budova chátrala. Společný osud Květinova a Kvasetic se začal psát v polovině 19. století, kdy panství patřilo potomkům rodu Richlých z Mirošova a Schmidtů. Po 1. světové válce byla budova opravena a přestavěna na byty pro zaměstnance velkostatku, vznikla tu brusírna skla – dnes ani mnozí místní netuší nic o historii nejvýznamnější zdejší budovy.
Značka pokračuje lukami podél Úsobského potoka, vlastně i v letošním suchém létě mokřinami, které poutníka dovedou k náhonu potoka, kde chybí jakýkoli přechod. Později jsme se dozvěděli, že tu bude vybudován můstek, a prý už snad je. My jsme každopádně využili všech svých schopností a turistických zkušeností, abychom se z tohoto zapeklitého úseku (nevíme, proč byl zvolen právě tento) způsobeného špatným, jednostranným značením, vymotali, což se nám nakonec podařilo nalezením brodu přes potok.
Překonali jsme sporný úsek a po stezce kolem romantického náhonu došli k Dočkalovu mlýnu, který dnes slouží jako penzion. Mlýn, který byl zobrazován na mapách ze začátku 19. století, už zanikl, budovy byly zcela přestavěny, jen jez a náhon současný majitel obnovil.
Neznačenou polní cestou jsme došli do nedalekých Kvasetic, které bohužel neleží na nově značené modré trase a nás zajímaly z výše uvedených důvodů – zdejší dvoukřídlý jednopatrový zámek s hranolovou věží jsme rozhodně chtěli vidět, zvláště, když jsme se dozvěděli, že má nového majitele, který se pustil do rekonstrukce.
Na veřejné vývěsce byl text, který přibližuje historii zdejšího zámku – věřím, že i vás zaujme, proto jej upravený zařazuji do článku:
Pseudogotický zámek nechal v roce 1864 postavit tehdejší majitel panství Květinov – Kvasetice Prokop Richlý, původně pro svého syna Viléma. Ten ovšem zdědil panství Mirošov spolu s mirošovským zámkem, rodovým sídlem, a kvasetický zámek s panstvím připadl jeho sestře Bertě, provdané roku 1865 za JUDr. Jaroslava Schmidta, jenž v té době vlastnil zámek v nedalekém Petrkově, který o rok později prodal Josefu Reynkovi, předku básníka a grafika Bohuslava Reynka.
Po svatbě se novomanželé odstěhovali na zámek v nedalekém Květinově. Berta přenechala své věno manželu Jaroslavovi a jeho bratru Zdeňkovi. Jaroslav však v roce 1879 odešel do USA a celé panství převzal JUDr. Zdeněk Schmidt, po jehož smrti roku 1888 zámek krátkou dobu spravovala vdova Marie Schmidtová a synovec Ing. R. Schmidt, aby ho nakonec převzal její syn Jaroslav. Ten nechal v letech 1920–1921 zámek upravit a přistavět skleník se zimní zahradou. Exteriér byl navíc doplněn o anglický park s řadou drobných staveb a celý areál byl vzorně udržovaný.
Za II. světové války zámek obsadili Němci, v roce 1948 byl původním majitelům znárodněn a zřízena zde Inseminační stanice se školou, majetek připadl Státnímu statku Havlíčkův Brod. Po zrušení školy sloužil jako byty zaměstnanců statku, údržby se neprováděly. Na konci sedmdesátých let jej za 100 000 Kčs odkoupil n. p. Pleas, který měl v plánu zřídit tu rekreační středisko, kvůli nedostatku financí z toho však sešlo. V 90. letech byl zámek vrácen Schmidtům, ale uvažovaná generální oprava se z důvodu velké finanční náročnosti opět neuskutečnila. Před nedávnem areál změnil vlastníka, prý se jím stal majitel firmy Dvořák – svahové sekačky. Na vlastní oči jsme viděli, že zde začala rekonstrukce, proto máme naději, že kvasetický zámek bude zachráněn.
Zjistili jsme, že z nedostatku času nemůžeme zajít do blízkého lesíka, bývalé obory, kde byla v roce 1888 postavena kaple sv. Kříže, která sloužila jako hrobka rodiny Richlých a Schmidtových – nevadí nám to, aspoň máme příležitost zajít do Kvasetic ještě jednou. 🙂
Pro zajímavost uvádím, že z rodu Schmidtových pocházel první olympionik narozený na Vysočině, Zdeněk Hynek Bárta (1891–1987), veslař, tenista, golfista a šermíř, který se v roce 1912 zúčastnil olympijských her ve Stockholmu.
Vrátili jsme se na modrou značku a silničkou vystoupali vzhůru do obce Michalovice.
Zařazuji mapku druhé části trasy:
V Michalovicích jsme se zastavili před rodným domem generála Karla Kutlvašra, legionáře, který se po smrti plukovníka Švece stal velitelem jeho pluku, v květnovém povstání v roce 1945 byl vojenským velitelem Prahy a po únoru 1948 se stal obětí politické perzekuce ze strany komunistického režimu.
Byl odsouzen na doživotí, v roce 1960 ho ve velmi špatném zdravotním stavu propustili z vězení, za rok poté zemřel; rehabilitován byl až po roce 1989.
Za Michalovicemi, když trasa procházela méně přehledným terénem loukami a lesíky v údolí Úsobského potoka směrem k obci Poděbaby, bylo značení špatné – pravděpodobně pouze jednosměrné od Brodu – teď přišly na řadu zkušenosti nabyté turistikou. 🙂 Doufáme, že i tento úsek bude doznačen tak, aby ani ti, kteří oblast neznají, nebloudili – krajina je tu krásná a stojí za to poznat ji.
Úsek z Poděbab na nádraží do Havlíčkova Brodu se trochu vlekl, ale možná to bylo tím, že průchody předměstím zpravidla nebývají záživné. 🙂
Na Honzově krokoměru byl v cíli konečný údaj 21 km, my jsme zacházkami k zámkům ušlapali asi o 4 km víc.
Ještě mapka poslední části trasy:
