a vzpomínka na Jakuba Demla, Františka Bílka a také na události na konci války ve Velkém Meziříčí
Neděle 8. října 2017
Tomu pozvání se nedalo odolat,
a tak jsme před polednem vkročili do kaple sv. Michala, kterou teď v Tasově využívají ke kulturním účelům. Nebyli jsme tu poprvé – v paměti dosud žije obsáhlá a v mnoha ohledech objevná výstava pořádaná v těchto prostorách v únoru 2011 při vzpomínkové slavnosti k 50. výročí úmrtí básníka Jakuba Demla. Po přátelském přivítání a rozhovoru s výtvarnicí jsme zjistili, že dnešní expozice vlastně tematicky navazuje na tu zmíněnou – většinu vystavovaných obrázků totiž vytvořila paní Dohnalová jako ilustrace k nově chystanému vydání Demlovy knihy Moji přátelé.
Kromě uměleckých důvodů má k tvorbě právě těchto ilustrací i další pádný důvod – v dětství a mládí dobře znala Jakuba Demla a pobývala v jeho společnosti – její otec, umělecký knihař a básník Stanislav Vodička, který žil s rodinou na samotě Papírna u řeky Oslavy nedaleko Tasova, byl dobrým přítelem Jakuba Demla, byli takříkajíc naladěni na stejnou strunu.
Výtvarnice, která v tomto kraji žije celý život, miluje ho a dokonale zná přírodu a historii, ukládá své pocity a znalosti do obrázků – díváme-li se pozorně, provede nás okolím a nabije energií i chutí vydat se za těmi prostými květinami a staveními, které v jejích obrázcích vyprávějí podivuhodné, a někdy i tajemné, příběhy.
Tasov je kolébkou moravského rodu Tasovců – osada byla založena ve 12. století, první písemná zmínka o ní je z roku 1233. Před několika lety byly při archeologických vykopávkách objeveny základy středověké rotundy – ve článcích zmiňovaných na začátku se dočtete historické zajímavosti a naleznete současné fotografie.
V Tasově, ve středověku významné moravské obci, bývaly kdysi tři kostely: dnešní podoba kostela sv. Petra a Pavla je barokní, ale stojí na místě, kde je už ve 12. století církevní stavba doložena, kostel sv. Václava (existoval na jiném místě v obci) byl zrušen na konci 18. století – a jeho zvon zavěsili na věž v té době právě budovaného kostela sv. Jiljí v Rudě, a třetí z tasovských kostelů, sv. Jiří, je v podstatě zakonzervovaný v dnešní faře – během oprav budovy se našly jeho pozůstatky.
Vraťme se na výstavu:
Před budovou mě oslovila stará paní: “Vidím v kapli světlo, je tam bohoslužba?“ Odpověděla jsem, že je tam výstava hezkých obrázků. Paní vešla. A já jsem si po chvíli uvědomila, že se vlastně zeptala zcela správně – ty obrázky jsou tak čisté, že dívat se na ně je jako účastnit se bohoslužby…
Před několika lety byla na vyvýšenině za kostelem postavena jako upomínka na slavnou minulost obce socha legendárního rytíře Tasa.
Nelze být v Tasově a nezastavit se u hrobu Jakuba Demla – potěšilo nás, že hrob je opravený – měděné hranolovité náhrobky a vázy ukradli v roce 2010 zloději.
Hřbitov kolem kostela byl zrušen, zůstal jen básníkův hrob a dva další, na nichž jsou náhrobky, jejichž autorem je sochař František Bílek – zařazuji je pro srovnání s jeho díly uvedenými v nedávných článcích Od Tábora až k nám a Výlet na Táborsko.
Za deště a zimy jsme se vydali domů – část cesty (kvůli objížďkám) vedla Nesměřským údolím – kousek od Velkého Meziříčí, u řeky Oslavy, jsme se zastavili u památníku mužů popravených 7. května 1945 nacisty – i tak tragické události jsou spjaty s tímto krásným krajem a je třeba občas se snést z výšin dobrého bydla a připomenout si lidi, kterým osud ukázal odvrácenou tvář.
V neděli 6. května 1945 se sešli občané města a okolních vsí na radnici, aby ustavili národní výbor – večer byli jednotkami Wehrmachtu zajati, krutým způsobem vyslýcháni a následujícího dne popraveni na břehu řeky Oslavy a Balinky – o život přišlo 60 zdejších obyvatel. Tragédie měla pokračování 9. května – při přechodu fronty bombardovala Sovětská armáda Velké Meziříčí – ve sklepě, který dostal přímý zásah, zahynulo 37 lidí.
Na místě poprav u řeky Oslavy byl rok po ukončení války odhalen památník se jmény obětí.
Podobný pomník je u řeky Balinky.
Letos zjara jsme zašli na nový velkomeziříčský hřbitov ke společnému hrobu popravených
a obětí bombardování – všichni byli pochovaní 13. května 1945.
Den bohatý na zážitky jsme korunovali návštěvou koncertu.
Ano, článek je všehochuť, čili, jak říkala babička, hop-sem-hop-tam – a je snad možné nevšímat si všeho kolem sebe?