Lužické hory

Jen pomyslná hraniční čára dělí české Lužické hory od Žitavského pohoří
Jonsdorfské skalní město, lázně Oybin a okolí
Se Spolkem přátel hor na severní Trojmezí 25. – 28. 10. 2017
2. den – 26. října 2017

Pár kilometrů severně od Liberce, kde jsme byli při podzimním zájezdu ubytovaní, leží v Sasku, kousek od hranic polských a českých, Horní Lužice, do jejíž nejjižnější části, Žitavských hor, jsme podnikli turistický výlet.

Lužice bývala od začátku 14. století součástí Zemí Koruny české, v 17. století přešla země pod správu Saského kurfiřtství, dnes patří část Německu a část Polsku.
Žitavské hory náleží k Lužickému hřebenu a zaujímají plochu 50 km², jsou tedy nejmenším německým pohořím. Erozí pískovcových skal vznikly zajímavé útvary, také ledovce, které sem kdysi dosáhly, vykonaly své. Turisticky nejvyhledávanějšími místy jsou Jonsdorfské skalní město (na ploše 63 ha) a vyhlídky z hřebene Brandhöhe a Töpfer nad Oybinem.

Městečka Jonsdorf (≈ 2 000 obyvatel) a Oybin (≈ 1 500 obyvatel) na severní straně Žitavských hor jsou označována za vzdušné lázně a kvůli dechberoucím sceneriím v okolní přírodě nemají o návštěvníky nouzi.

Jen jsme vystoupili na parkovišti v Jonsdorfu z autobusu, okouzlily nás skalní věže nazvané Nonnenfelsen, tedy Jeptiščí skály (537 m).

Je jasné, že tak půvabné místo má i romantickou pověst o svém založení: celestinský mnich Jonas z kláštera v Oybinu začal ve zdejší kotlině pod zalesněným hřebenem obdělávat půdu – jeptišky mu pomáhaly, a že byl fešný chlapík, děvčata se nevěnovala jen práci na poli… Která zhřešila, zkameněla – tak vznikly Jeptiščí skály. O trestu pro Jonase není nikde řeči – naopak po něm jeho potomci pojmenovali městečko a do znaku si dali mnicha… 🙂

Po modré turistické značce (stejné jako u nás) jsme se vydali na hřeben skal. Běžní turisté stoupají úzkou, hlubokou průrvou, ale pískovcové věže mají v oblibě také horolezci.

Z hřebene Jeptiščích skal jsme sestupovali po zeleně značené stezce, která vedla i kolem skály Barbarine, kde mohou zájemci zkusit výstup na vrcholek zajištěnou cestou. Mířili jsme voňavým lesem zdobeným roztodivnými skalními formacemi, nad nimiž se tajil dech, přímo k hranicím s Českou republikou, k pěšímu přechodu u pískovcových Krkavčích skal (Rabenstein), pro svou obtížnost s chutí zlézaných horolezci.

 

Větší z věží Krkavčích skal, ležící na německém území, dostala jméno Falkenstein (Sokol), menší českou nazvali horolezci Sokolík.

Místo poskytující skvělý rozhled bylo vždycky vyhledávané – kdysi tu stávala dřevěná vyhlídka a poblíž hostinec s čilým provozem.
Podívejme se na dnešní trasu v Žitavských horách:

Kousek jsme šli po hranici červeně značenou stezkou a poté zabočili na hřeben s překrásným pískovcovým útvarem Malé a Velké varhany – navíc se kochali výhledem na Jeptiščí skály a Jonsdorf.

Celá oblast je protkaná naučnými stezkami a informačními cedulemi (místy až na úkor přehlednosti) – zcela unikátní jsou bývalé lomy na mlýnské kameny – do zdejšího pískovce pronikla při geologických procesech znělcová a čedičová zrnka, čímž získal tvrdost a po opracování se skvěle hodil na mletí obilí. V roce 1570 zde začal místní občan Hieronymus Richter lámat kámen v lokalitě dnes zvané Bärloch (Medvědí díra), na začátku 17. století už tu pracovaly čtyři lomy a v nich na sedmdesát dělníků. Největší lom s názvem Schwarze Loch (Černá díra) fungoval více než 300 let (na ceduli je datum 1600 – 1915) a zdejší mlýnská kola o průměru 0,6 – 2,7 m se vyvážela nejen do celé Evropy, ale i do zámoří. V propasti vytěženého lomu je dnes technický skanzen.

Nejvyšší věží Jonsdorfského skalního města je pískovcová terasa Carolafelsen (569 m).

Na předchozí mapce vidíte, že jsme sestoupili k silnici, autobusem jsme popojeli do obce Hain, odkud se někteří turisté vydali na vrch Hvozd, my ostatní jsme po červeně značené turistické cestě stoupali k hraničnímu sedlu Kammloch, česky zvanému Hraniční uzávěra. Zde pokračovala červená pěší trasa do Čech, ale pro nás začínala žlutě značená druhá část výletu Žitavskými horami s cílem v saském městečku Oybin.

Na mapě vidíte množství vyznačených vyhlídkových míst – v počasí, které panovalo, to byl výlet přímo odměnový. Skály romantického, ale někdy skoro děsivého vzezření, podle fantazie návštěvníka, nás provázely celou oblastí – člověk se té krásy nikdy nenabaží.

Pískovcový hřbet, který se táhne Žitavskými horami od sedla Kammloch, je v mapách označován názvem Brandhöhe, česky Spálená výšina (596 m).

Impozantní věž Scharfenstein (Ostrý kámen) ukončuje Spálenou výšinu, vedlejší úžlabinou je možno sestoupit z hřebene do Oybinu.

Jestliže jsme chtěli pokračovat dál, museli jsme vystoupat na navazující hřeben – naštěstí po kamenných schodech, ale i ty jednou skončily a pohodlně jsme ťapkali pěšinou po protáhlé stolové hoře nazývané Töpfer, česky Hrnčíř, nevynechali nedalekou Českou vyhlídku (Böhmische Aussicht), která leží na okraji vrcholové plošiny (575 m) a je jedinečnou možností vidět tzv. Trojmezí: Česko-Polsko-Německo, které se v této oblasti stýkají.
Nemohli jsme se nezastavovat u skal, které zdejší příroda lidem pro radost nadělila – jsou jedinečné.

Zanedlouho se před námi objevila výletní restaurace Töpferbaude, což znamenalo závěr hřebene – nedaleko spadají pískovcové skály prudce k úpatí, od nějž pokračuje širá rovina – Žitavské hory tu vlastně končí.

Dominantou a symbolem Töpferu je Skalní brána, zpřístupněná na vrcholek točitým kovovým schodištěm.

V Oybinu je zachováno množství hrázděných domů, typických pro oblast Lužice – okolí úpravné a očím lahodící, nade vším dominuje stolová hora (514 m).
Archeologickými nálezy je potvrzeno, že zdejší osídlení sahá do doby bronzové (≈ 11. stol. př. n. l.) – mimořádně tvarovaná pískovcová skála vystupující 120 metrů nad úrovní okolní krajiny měla řadu výhod pro kolonizaci.

Žitavsko patřilo od začátku 12. století starobylému rodu Ronovců, z nichž nejvýraznějším byl Jindřich z Lipé (1275–1329), který u zemské stezky spojující Čechy s Lužicí podstatně rozšířil hrad vybudovaný ve 13. století jako strážní stanoviště. Hrad později přešel do majetku českých panovníků, roku 1364 ho nechal císař Karel IV. (1316–1378) přestavět na reprezentativní šlechtické sídlo a krátce nato u něj založil klášter celestinů. (Řád celestinů měl v Českých zemích konvent v Oybinu a v Praze u sv. Michala pod Vyšehradem, hojněji působil v Itálii a ve Francii, koncem 18. století jeho členové zcela vymřeli).

Husité podnikli do Lužice několik tažení, zpustošili Žitavu, ale hrad ani klášter Oybin nedobyli – roku 1577 však byl celý areál zničen požárem od blesku a postupně chátral, až na konci 18. století zůstal v troskách. V éře romantismu se o malebné ruiny císařského paláce a středověkého kostela na pískovcové skále začali zajímat básníci a malíři, z nichž zvláště obrazy Caspara Davida Friedricha (1774–1840) vzbudily tak velký zájem veřejnosti, že v roce 1829 byly rozsáhlé zříceniny zpřístupněny turistům. (O německém romantickém malíři je zmínka ve článku Vernisáž výstavy Daleká cesta)

Na konci minulého století proběhly několikaleté rozsáhlé opravy celého objektu nad městečkem, ale my jsme bohužel neměli dost času užít si výsledků té záslužné práce při prohlídce. Vystoupali jsme na nádvoří, užasli nad mohutnými kamennými bloky, na jejichž vrcholcích trůnily části zdiva… dotazem jsme zjistili, že prohlídka zabere několik hodin, tedy zůstalo jen u tužeb… Přesto jsem si přišla na své: infocentrum umístili do prostoru, kde prý podle popisku býval čeledník (Gesindestube) – uvědomila jsem si původ jadrného slova „ksindl“a jeho vhodnost pro vyjádření způsobu chování některých osob či jednoznačnému popisu kvality prostředí… 🙂

Hvozd (Hochwald) je významný kopec Lužických, resp. Žitavských hor. Znělcová kupa (750 m) leží na česko-německé hranici, na jednom ze dvou vrcholů postavili členové spolku ze Žitavy rozhlednu (1892), na druhém je chata německého majitele.

Od hradu jsme do městečka sestoupili soutěskou, která vyústila na malém plácku před barokním kostelíkem přilepeným ke skále.

Luterský farní kostel byl vystavěn mezi lety 1709 – 1732 na svahu pod někdejším hradem a celestinským klášterem. Co přitahuje návštěvníky, je skvěle dochovaný originální interiér – dvě řady podélných galerií s malovaným zábradlím a kazetovým stropem, též svažitá podlaha kopírující venkovní terén.

Večeře v Liberci neoslnila, zato na dokonale upečený bůček, který nám nabídla Naše Věra, vzpomínáme dosud… 🙂

Související článek:
Jizerské hory.