14. ročník pochodu pořádaný KČT, odborem Vojty Náprstka, Praha při příležitosti Novoročního čtyřlístku 2018 a zařazený do projektu 100 let republiky, 130 let v pohybu
31. prosince 2017
Dopřáli jsme si strávit poslední den v roce netradičně – většinou jsme podnikali výšlap na Javořici či jinam po Vysočině, ale po přečtení tiskové zprávy vydané předsedou odboru KČT Vojty Náprstka Ing. Janem Havelkou jsme zatoužili zúčastnit se putování Prahou.
Vyjímám z textu zprávy:
Klub českých turistů pořádá již od roku 2003 celoplošný seriál pochodů Novoroční čtyřlístek – název akce je odvozen od čtyř novoročních dobrých předsevzetí:
– jdi se v prvních dnech nového roku, resp. posledních dnech roku starého zdravě projít
– poznej při tom kus svého okolí, na které nemáš v průběhu roku čas
– pozvi na tuto vycházku někoho dalšího
– přispěj zaplacením minimálně 20 Kč na sbírku pro potřebné
Výtěžek sbírky byl do roku 2008 určen pro nadaci Světluška, od roku 2009 se budují turistické trasy pro vozíčkáře.
Pochod je každý rok zaměřen k určitým tématům – v roce 2018 oslavíme výročí 100 let od vzniku samostatného Československa a 130 let od založení Klubu českých turistů, proto trasa pochodu povede přes ta místa v Praze, která souvisejí se založením republiky a se starou a novodobou historií KČT.
Start pochodu je 31. 12. 2017 na náměstí Václava Havla u Národního divadla. Trasy povedou kolem jednotlivých míst, kde se postupně od vzniku KČT nacházel sekretariát, a budov, v nichž bydleli někteří ze zakladatelů, resp. významní členové klubu – většinou v Praze 1 či v Praze 2 blízko historického centra. Jsou to zároveň místa, která souvisejí se vznikem samostatného státu a jeho historií, jako Obecní dům na náměstí Republiky, Václavské a Staroměstské náměstí a Malá Strana. Trasa vede i přes Náprstkovo muzeum, přechází Petřín, kde KČT postavil rozhlednu a Bludiště, poté novým parkem dojde do cíle.
Šest natěšených turistů a dvě dychtivé devítileté dívenky, pro které to byla premiérová návštěva hlavního města, nasedli před sedmou ranní do autobusu – spoléhali jsme na to, že „v Praze je blaze“, protože na Vysočině pršela mlha a bylo hodně nevlídno. Cestou nebylo nad čím jásat, ale při vjezdu do Prahy se rozhořely naše naděje a nakonec pořekadlo do písmene platilo. 🙂
Měli jsme ku pomoci podrobný itinerář, který nám pan Ing. Havelka poslal elektronicky, abychom mohli vyrazit na trasu hned po příjezdu do Prahy – pochod totiž začínal až v 11:30, což nám časově nevyhovovalo. Když jsme kolem deváté přišli na prostranství k Národnímu divadlu, piazzetta, v roce 2016 přejmenovaná na náměstí Václava Havla, zela ještě prázdnotou.
Áju a Týnku, ale i nás, zaujala socha Marylin Monroe, sedící na jiné soše v pozici jak klinká nohama a hází svou pověstnou sukní… 🙂 Cedulka na podstavci hlásala, že výtvarnice Eva Bláhová překryla původní sochu Josefa Malejovského tímto veselým artefaktem (a dočetla jsem se, že to nebylo poprvé – socha už prý byla oblečena i do proslulé róby podle obrazu Gustava Klimta).
Prahou, která se po deštivé noci budila do posledního dne roku, jsme se vydali podle pokynů sestavených Ing. Janem Havelkou a Ing. Rudolfem Marečkem na pochod.
Itinerář byl sestavený tak dokonale, že jsme my, pochodníci z Vysočiny, došli podle něj bez bloudění přesně na určená místa a dozvěděli se to podstatné, co nám autoři zamýšleli sdělit. Byla by proto veliká škoda nepodělit se o vzácnou příležitost uvést v tomto článku popis trasy a obrázky, které nafotili Míla a Mirek – možná bude netradiční výlet Prahou inspirativní… a nemusí se vůbec uskutečnit jen v rámci Novoročního čtyřlístku… 🙂
Následující informace o místech, kudy vedla trasa, i komentáře na našich fotografiích, vycházejí většinou z textového průvodce připraveného pro pochodníky za turistickou historií a českou státností.
Na konci náměstí Václava Havla jsme sestoupili po schodech do Ostrovní ulice – na protějším domě je pamětní deska Vojtěcha Hynaise, autora opony Národního divadla.
Dali jsme se Ostrovní ulicí vlevo, na první křižovatce zabočili vpravo do Pštrossovy a po 40 metrech na další křižovatce vlevo do ulice v Jirchářích. Na levé straně je dlouhý dům, kde sídlil sekretariát KČT v letech 1911–1930.
Pokračovali jsme ulicí dále a na křižovatce zahnuli vlevo do ulice Voršilské, kde v domě, který navrhl a postavil, žil architekt Vratislav Pasovský, v letech 1890–1915 předseda KČT. V jeho bytě byl v roce 1888 nakrátko umístěn sekretariát KČT.
Na levé straně této ulice jsme viděli bývalou Hlávkovu kolej (dnes patří UK), místo brutálního zákroku německé policie proti českým vysokoškolským studentům v listopadu 1939 po pohřbu Jana Opletala zabitého Němci při studentské manifestaci – následovalo uzavření českých vysokých škol.
Hned na první křižovatce jsme z Voršilské odbočili vpravo do ulice Ostrovní a všimli si knihovny Václava Havla,
asi po 100 metrech zabočili vlevo do ulice Mikulandské – na levé straně je dům, kde bývala prodejna KČT a v letech 1931–1941 zde sídlil sekretariát KČT.
V propozicích bylo doporučeno, abychom se podívali (bude-li otevřeno) na vnitřní dvůr, kde je zajímavě vyřešené spojení architektury 19. a 21. století.
Na konci ulice Mikulandské jsme zabočili vpravo na Národní třídu. Přímo v těchto místech došlo 17. listopadu 1989 ke střetu čela studentského průvodu s komunistickým pohotovostním plukem, jehož příslušníci nejsurovějším způsobem průvod zlikvidovali a desítkám účastníků způsobili vážná zranění.
Pokračovali jsme po pravém chodníku Národní třídy, minuli dům s nejstarší dochovanou staropražskou kavárnou Café Louvre, kterou navštěvovaly nejvýznamnější umělecké osobnosti, zabočili do Spálené a za komplexem budov Quadrio vstoupili do ulice Purkyňovy – na jejím konci, přímo proti nám, se v ulici Vladislavově objevila budova Měšťanské besedy, kde byl 11. června 1888 na ustavující valné hromadě založen Klub českých turistů.
Později se tu konaly všechny další valné hromady a zasedání zástupců žup KČT až do 2. světové války. Své první pořady odtud vysílala Česká televize, pak tu sídlila televize Nova; dnes je budova zmodernizovaná a slouží jako hotel Beseda.
Dovolili jsme si malé odbočení od tématu – zaujal nás neznámý památník – hned vedle hotelu Beseda, na rohu Vladislavovy a Purkyňovy ulice, byl v září 2016 odhalen pomník, který připomíná, že v těchto místech býval nejstarší židovský hřbitov v Praze. Při archeologickém průzkumu se tu našlo množství kosterních pozůstatků, hřbitov byl zrušen Vladislavem Jagellonským roku 1478.
Na černých kamenných deskách je nápis v několika řečech, uvádím část českého textu:
Stojíte na posvátné půdě! Vladislavská ulice a okolní oblast je území starobylého židovského hřbitova, kde se nacházelo tisíce hrobů, mezi jinými i velkých středověkých rabínů. Hřbitov se datuje již od roku 1245 a zabírá plochu 48 000 m2.
Místo je prohlášeno kulturní památkou.
Od hotelu Beseda jsme zamířili na Piazza Quadrio, abychom obdivovali blyštivou skulpturu s názvem „Hlava Franze Kafky“.
Autorem 10 a půl metrů vysoké pohyblivé hlavy Franze Kafky je sochař David Černý (*1976) – plastika s podstavcem o průměru 6 metrů váží 39 tun.
Mechanická hlava je složená ze 42 plátů nerezového plechu zrcadlového lesku, kterými otáčí důmyslné zařízení, skryté uvnitř sochy. Choreografie pohybu tváře je naprogramovaná na 40 minut, po uplynutí této doby se téma opakuje.
Na konci Vladislavovy ulice jsme prošli průchodem na Národní třídu a zabočili vpravo, na protějším chodníku vyfotografoval Mirek Palác Platýz.
V itineráři jsme se dočetli, že vpravo vedle stával dům U Šverťásků, na jehož vnitřním dvoře (vcházelo se průchodem v domě legendární hospody U dvou koček z Uhelného trhu) hned po založení klubu v roce 1888 krátce sídlil sekretariát KČT (byl umístěn ve dvou místnostech ve druhém patře domu). Původní objekt byl na začátku 20. století zbourán a na jeho místě postaven dnešní secesní dům.
Na konci Národní třídy jsme se zastavili na Jungmannově náměstí u pomníku Josefa Jungmanna (1773–1847), nejvýznamnějšího tvůrce moderního českého jazyka.
Bez gigantické práce na podobě českého jazyka by nevzniklo národní obrození a společenský i ekonomický vzestup české společnosti tak, aby mohla pomýšlet nejprve na autonomii v rámci Rakouska-Uherska a po jeho rozpadu na samostatný stát – tak nás informoval textový průvodce.
Neodolali jsme a aspoň krátce nakoukli do blízkého kostela Panny Marie Sněžné – založil ho císař Karel IV. v roce 1347 jako trojlodní baziliku, dokončen byl pouze presbytář, tedy jen zlomek plánované stavby, která měla velikostí a krásou soupeřit se Svatovítskou katedrálou.
Z Jungmannova náměstí jsme se vydali stejnojmennou ulicí a po pravé straně obdivovali palác Adria (nahlédli jsme krátce do přístupných vnitřních prostor), kde po světové výstavě Expo 58 v Bruselu vznikla umělecká scéna – poprvé tu vystoupila Laterna Magika; v revolučních měsících roku 1989 tu mělo hlavní štáb Občanské fórum.
Postupovali jsme dál Jungmannovou ulicí až k domu se sgrafitovou výzdobou, v jehož zadním traktu sídlil sekretariát KČT v letech 1897–1911.
Z Jungmannovy ulice jsme podle propozic zamířili vpravo do ulice Lazarské, kde přímo proti nám byl dům, ve kterém sídlil v nejkritičtějších letech 1941–1948 sekretariát KČT (v roce 1948 byl KČT zlikvidován).
Nedaleko, na rohu ulic Vodičkovy a Řeznické, jsme na výstavném domě spatřili pamětní desku věnovanou velkému Evropanovi Mistru Jeronýmu Pražskému, příteli Mistra Jana Husa.
Na cedulce je text:
V ulici Řeznické na Novém Městě podle podání z konce 16. století narodil se po roce 1370 Mistr Jeroným Pražský. (Více v článku Kostnice – Konstanz)
Stoupali jsme vzhůru Vodičkovou ulicí k historickým budovám radnice Nového Města pražského a odtud se otevřel výhled na Karlovo náměstí.
Založením Nového Města pražského a rozlehlého náměstí, tehdy zvaného Dobytčí trh, učinil Karel IV. z Prahy středověké velkoměsto.
Vrátili jsme se a z Vodičkovy pokračovali do Řeznické, z ní odbočili vlevo do ulice Příčné – na levé straně v domě č. 1488/7 žil a pracoval PhDr. Jiří Guth-Jarkovský (1861–1943), legendární redaktor Časopisu turistů, který z tohoto druhého nejstaršího českého periodika učinil nejen kroniku historie KČT, ale v mnohých směrem i historie české společnosti.
Jiří Guth-Jarkovský byl nejprve místopředsedou klubu, od roku 1915 do roku 1926 předsedou KČT, v letech 1907–1926 v jeho bytě sídlila i redakce Časopisu turistů.
Na konci Příčné ulice jsme zabočili vpravo do Navrátilovy a už zdálky viděli průčelí původního domu KČT ve Školské ulici, který zakoupil klub v roce 1934 a užíval do roku 1948.
Nad hlavním vchodem domu je busta spisovatele Jaroslava Haška, který se tu narodil a žil. Budova byla, stejně jako všech 145 turistických chat, v roce 1948 pro turistiku ztracena. O navrácení domu do majetku KČT se klub neúspěšně soudil od roku 1991 až do roku 1997. Dnes je budova ve Školské ulici součástí komplexu velikého hotelu.
Školskou ulicí jsme zamířili do Vodičkovy, průchodem v domě č. 17 zaběhli do dvora domovního komplexu prohlédnout si v roce 1994 instalovanou sochu mecenáše Josefa Hlávky.
Josef Hlávka (1831–1908), architekt a stavitel, se stal největším českým mecenášem zaměřeným na kulturu a vzdělanost. Z peněz, během života poctivě vydělaných, založil nadaci, která přežila všechny režimy a funguje bez přerušení dodnes.
Vodičkovou ulicí vpravo, na nejbližší křižovatce opět vpravo do ulice V jámě, tou asi 100 metrů a po levé straně jsme pak uviděli vchod do pasáží, jejichž systém nasměruje chodce až do Paláce Lucerna. Nás, kteří jsme dosud neviděli zavěšeného Koně Davida Černého, samozřejmě socha spolehlivě v pasáži zastavila – a což teprve Ája a Týnka – sedly na schody a zíraly a ptaly se… 🙂
Pozornost si získala i busta zakladatele Lucerny Ing. Vácslava Havla, kterou vytvořil Jan Štursa.
Průchodem z Paláce Lucerna jsme vstoupili na Václavské náměstí, uviděli Národní muzeum, a pod ním sochu sv. Václava, tedy tři výrazné symboly české státnosti – do těchto míst se český národ obracel vždy, když nastaly zlé časy – stále totiž existuje povědomí o tom, že bez knížete Václava, resp. bez svatováclavské legendy, by nevzniklo české království jako předchůdce samostatného Českého státu.
V této souvislosti je třeba zmínit se o novodobé dějinné roli budovy Melantrich, patřící do komplexu paláců Lucerna a Rokoko – z balkonu Melantrichu hovořili v listopadu 1989 k statisícům manifestujících občanů protagonisté Sametové revoluce.
Po levé straně Václavského náměstí jsme se směrem k Můstku proplétali množstvím lidí na zcela ucpaných chodnících – focení budov nebylo skoro možné, tak jen podle itineráře sdělím, že jsme si prohlédli nárožní Stýblův dům č. 791/32, který navrhoval architekt Pasovský, dále jsme přišli k domu č.780/18, postavenému v roce 1899 – předtím tu stával dům U Doušů, v němž se nacházela jedna z prvních tělocvičen v Čechách (od r. 1848, dříve než založil Sokol, cvičil tu i Miroslav Tyrš), scházela se tu česká společnost k plesům. V tomto domě sídlil krátkodobě také sekretariát KČT – v letech 1888, pak 1896 – vždy, když se musel stěhovat do jiných prostor.
Václavské náměstí uzavírá na Můstku bývalý dům ČKD – generálním ředitelem podniku byl Ing. Jan Havelka, který se stal po znovuobnovení (1990) KČT v roce 1991 předsedou ústředního výboru. V nejvyšším patře v zasedačce ČKD se v letech 1991–1994 scházel Výkonný výbor KČT (dnes Ústřední výbor KČT).
Vydali jsme se ulicí Na Příkopě a na nároží s Havířskou se zastavili u domu č. 394/13, kam se v roce 1890 podařilo umístit sekretariát KČT poprvé na delší dobu na stabilní místo. V zadním traktu v prvním poschodí byly dvě místnosti, ve kterých schůzoval výbor a rozhodoval o obrovských projektech velmi mladého klubu: o stavbě Petřínské rozhledny a lanovky na Petřín, o projektu pavilonu KČT na jubilejní výstavě 1891 i o nerealizovaném projektu parní dráhy od horní stanice lanovky na Petříně kolem Strahovské brány, Břevnovského kláštera, přes Vypich k severnímu okraji obory u letohrádku Hvězda. Sekretariát v těchto prostorách zůstal do roku 1896, pak se krátce přestěhoval do domu U Doušů a pak do Jungmannovy ulice.
Postoupili jsme ulicí Na Příkopě k Prašné bráně, za ní pokračuje ulicí Celetnou „Královská cesta“,
vedle je budova z historického hlediska pro založení moderního českého státu nejdůležitější – Obecní dům, kde večer dne 28. října 1918 vydal Národní výbor svůj první zákon o vzniku samostatné Československé republiky. (Prohlídka Obecního domu)
Místo považujeme za nesmírně důležité, proto jsme se tu celá skupinka zvěčnili, a hned dvakrát, aby se na snímcích našli i oba fotografové. 🙂
Od Obecního domu jsme přes náměstí Republiky přišli na ulici Revoluční, kde v domě č. 1082/8, v jeho zadním traktu, sídlí od roku 2012 současný sekretariát KČT.
Na křižovatce Revoluční ulice s Dlouhou jsme se dali vlevo, pak vpravo do průchodu k Divadlu v Dlouhé a na konci pasáže vlevo ulicí Haštalskou – před námi byl kostel sv. Haštala na stejnojmenném náměstí, vpravo za kostelem je vstup do Anežského kláštera.
Z informací od pořadatelů jsme se dozvěděli, že v hotelu na tomto náměstí sídlilo v prvních dnech po invazi v roce 1968 velitelství sovětské okupační armády.
Pokračovali jsme podle propozic rovně a zanedlouho se dostali na otevřené prostranství, kterému se neoficiálně říká Kozí plácek – prostřední ze tří domů (ulice Kozí), č. 915/7, se sgrafity na omítce, patří dnes Českému fotbalovému svazu, v 80. letech minulého století tu sídlil sekretariát Svazu turistiky ČSTV. Po znovuobnovení činnosti v roce 1990 se změnil v první sekretariát obnoveného KČT.
Sekretariát se pak v roce 1993 přestěhoval do hlavní tribuny velkého (Sokolského) stadionu na Strahově, když KČT v roce 1997 vystoupil z ČSTV, přestěhoval se sekretariát KČT na Jihozápadní město (Praha 13) ke stanici metra B Lužiny, kde setrval až do roku 2012. V propozicích je sdělení, že tato dvě od centra vzdálená místa dnes nenavštívíme. 🙂
Kozí ulicí jsme šli do Dlouhé a pořád rovně ke Staroměstskému náměstí.
Z fotografie je patrné, že pro množství lidí nebylo možné prohlídnout si Šalounův pomník Mistra Jana Husa upomínající na význam tohoto muže pro reformaci církve a pro následující vývoj české historie, ani centrum hlavního města státu od středověku až do současnosti, Staroměstskou radnici. Také místo popravy 27 českých pánů 21. června 1621, představitelů povstání proti tehdejší vládě Habsburků, nebylo kvůli probíhajícím opravám radniční věže přístupné.
Tuto chronicky známou část jsme klidně oželeli (informace naleznete ve článku Praha – matka měst) a z Malého rynečku vešli vlevo do ulice Karlovy, která také tvoří část „Královské cesty“, z ní plynule do ulice Husovy, kde nás zastavila historická pivnice u Zlatého Tygra, oblíbená hospoda Bohumila Hrabala, v níž roku 1994 spisovatele navštívili prezidenti Václav Havel a Bill Clinton.
Nedaleko je dům č. 240/5, ve kterém od roku 1707 postupně vznikalo první technické učiliště českého království, v roce 1803 byl založen český polytechnický ústav, poté stavební vysoká škola a vše vyústilo v založení Českého vysokého učení technického – mnohem podrobnější informace jsou na bronzové desce vlevo od vchodu.
Na konci Husovy ulice jsme zabočili vpravo a stáli na Betlémském náměstí před Betlémskou kaplí, která vznikla na konci 14. století a byla tehdy zasvěcena betlémským neviňátkům, tedy chlapcům do dvou let, které podle Matoušova evangelia nechal po narození Ježíše Krista zavraždit král Herodes Veliký – právě v této kapli působil jako kazatel Mistr Jan Hus. Kaple byla v dalších stoletích zrušena, až na začátku 50. let minulého století nově postavena s použitím fragmentů zdiva, které se našly ve stěnách později postavených domů.
Dnes kaple slouží jako vysokoškolská slavnostní aula.
Jen pár metrů, přesto ale několik století, dělilo nás, pochodníky, od další velevýznamné budovy – vinopalny a pivovaru u Halánků, která v 19. století patřila rodině Náprstkových. Žil zde známý český vlastenec Vojta Náprstek, první předseda KČT, jehož pamětní deska je umístěna vlevo od vchodu.
Text na desce: V tomto domě žil a zemřel Vojta Náprstek (1826–1894), bojovník za kulturní a společenský pokrok. Roku 1862 položil základy Náprstkova muzea.
Za budovou U Halánků stojí pětipatrový dům, ve kterém jsou uloženy asijské, africké a americké sbírky Náprstkova muzea, na nádvoří před muzeem je v jednom z výklenků kamenná deska zasazená Klubem českých turistů v roce 1994 ke 100. výročí úmrtí Vojty Náprstka.
Od Náprstkova muzea jsme zamířili do pravého rohu náměstí a vstoupili do Liliové ulice. Itinerář nás upozornil na velký kostel sv. Anny, v minulosti odsvěcený a částečně poničený. Na přelomu 20. a 21. století jej Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 opravila a přebudovala na kulturní centrum Pražská křižovatka.
Liliovou ulicí jsme došli do Karlovy a pokračovali až ke Karlovu mostu – před námi se tyčila 47 metrů vysoká Staroměstská mostecká věž, vybudovaná na konci 14. století podle návrhu Petra Parléře, vpravo pak nepřehlédnutelná socha císaře a krále Karla IV., která připomíná, že za jeho vlády byla Praha jedním z nejvýznamnějších evropských měst.
Asi lehce uvěříte sdělení, že Karlův most praskal ve švech – posledního dne v roce navštívilo Prahu neuvěřitelné množství zahraničních turistů a všichni se chtěli projít po Karlově mostě – postupovali jsme krokem, jen chvílemi přes hlavy a ramena zahlédli nějakou sochu a hleděli se dostat k Malostranské věži – vyhlídky na panoramata, která berou dech, jsme odložili na příští návštěvu. 🙁
Informace o těch nejznámějších pamětihodnostech a jejich obrázky naleznete ve článku Praha slavila 125 let Klubu českých turistů.
Gotickou branou mezi věžemi jsme vstoupili na Malou Stranu do Mostecké ulice, došli na Malostranské náměstí a pod podloubím se zastavili před domem č. 271/2, v němž je vinárna U Kostela. Dům patřil rodině Stüdlových, obchodníkům s vínem a lahůdkami, v roce 1839 se tu narodil Johann Stüdl (†1925 v Salzburgu), zakladatel organizovaného alpinismu v Evropě (spolky dodnes fungují) a propagátor horolezectví. Vybudoval řetěz horských chat a stezek, některé sám financoval – např. chatu pod Großglocknerem, včetně přístupových cest – od svého vzniku v roce 1869 stále nese jeho jméno – Stüdlhütte. Jeho zásluhy a jméno nejsou bohužel u nás všeobecně známé, protože význam této osobnosti mohl být odhalen a oceněn až po Sametové revoluci.
Pokračovali jsme do horní části Malostranského náměstí kolem překrásného barokního kostela sv. Mikuláše, u průchodu do ulice Vlašské se zastavili a obhlédli Lichtenštejnský palác, který zabírá celou jednu frontu náměstí – sídlí v něm Akademie múzických umění, jejíž součástí je sál Bohuslava Martinů.
Ulicí Vlašskou jsme zabočili vpravo vzhůru do kopce
a před námi se objevil rozlehlý Lobkovický palác s vysokými zdmi u přilehlé zahrady, dnes sídlo velvyslanectví Spolkové republiky Německo.
Budova a vysoké zahradní zdi vstoupily do historie jako místo, kde na podzim roku 1989 začal exodus občanů bývalé NDR do svobodného západního Německa. Dobře si ještě pamatujeme na tisíce opuštěných trabantů, které zaplnily všechny ulice Malé Strany…
Stoupali jsme Vlašskou ulicí stále vzhůru a užívali si neobvyklých pohledů na Hradčany a Pražský hrad – i slunce se přišlo rozloučit s končícím rokem… (Podle pozdější zprávy bylo prý odpoledne v Praze 14° C!)
Ulička se změnila v dlouhé schodiště, kterým jsme vystoupali skoro až na vrch Petřína, kterému vévodí charakteristická rozhledna.
Stavbu Petřínské rozhledny inicioval KČT v roce 1891 a společně s lanovkou ji dokončilo Družstvo pro zřízení rozhledny na Petříně, jehož výboru předsedal Vratislav Pasovský, tehdejší předseda KČT. Další velice úspěšnou stavbu, Bludiště, zřídil KČT pro jubilejní zemskou výstavu v roce 1891 – je umístěná jen pár desítek metrů od rozhledny.
Všimněte si, že fronta zájemců o výstup na rozhlednu se ani nevešla na fotografii… 🙂
(Vrch Petřín a jeho okolí jsme si užili při akci Za jarním sluníčkem, pořádané 25. 3. 2017 jako zahájení seriálu pochodů ke vzniku 100 let od vzniku ČR a 130 let od založení KČT – ve článku naleznete informace i fotografie.)
Sestoupili jsme kolem Strahovského kláštera na Pohořelec a podle propozic zašli k pomníku slavných astronomů Tychona Brahe a Johannese Keplera. Na tomto místě dal římský císař a český král Rudolf II. Habsburský (1552–1612) vybudovat observatoř, v níž oba význační vědci pracovali. Rudolf II. učinil Prahu sídelním městem království a během své vlády z ní vybudoval evropské kulturní a vědecké centrum.
Šli jsme stále přímo dolů z kopce, v první ulici Hládkov zabočili vlevo a asi po 50 metrech se na pravé straně objevil vstup do parku Maxe van der Stoela. Park je pojmenován po holandském diplomatovi, prvním západoevropském politikovi, který v 80. letech kontaktoval Chartu 77 prostřednictvím jejího mluvčího Jana Patočky – jejich schůzku připomíná zajímavý pomník.
Pomník vytváří paprsky z kamenů zasazených v trávě – okolí rámují Mariánské hradby postavené za vlády Marie Terezie – tak se prolíná historie… 🙂
Cesta pokračovala do nové části parku, otevřené teprve před dvěma roky – je vybudovaná nad tunelem Blanka.
Vystoupali jsme do vrchu až k ulici Patočkova (s tramvajovými kolejemi), dali se vpravo a zanedlouho uviděli restauraci Na staré Vozovně, kde byl cíl našeho silvestrovského putování Prahou za historií KČT a české státnosti.
Pořadatelé z KČT, odboru Vojty Náprstka nám sdělili, že pochodu se zúčastnilo 503 turistů a při čtyřlístkové sbírce se vybralo 13 200 Kč, které putovaly na konto pro výstavbu turistických tras pro vozíčkáře.
Při stoletém losování jsme zase ostrouhali mrkvičku, ale to už by bylo radosti příliš… 🙂
Všechny čtyři podmínky Novoročního čtyřlístku jsme splnili, po 14 ušlapaných kilometrech odpočívali a užívali si setkávání s přítomnými turisty a známými – Ája a Týnka si moc považovaly, že jim potřásl pravicí Ing. Jan Havelka, o jehož mnohaleté práci pro Klub českých turistů jsme jim hodně povídali.
Tramvají a metrem jsme se plynule přesunuli na Florenc, autobusem do Jihlavy, a příští den už byl rok 2018. 🙂
