Happening PAMATUJ!

8. března 2018 v jihlavském Parku Gustava Mahlera

Ve čtvrtek 8. 3. 2018 jsme se zúčastnili vzpomínkové akce, kterou pořádal Sokol k uctění památky 3792 židovských vězňů poslaných 8. 3. 1944 do plynových komor v Osvětimi.

Dnešního dne si po celé republice připomínalo tuto tragickou událost několik desítek pěveckých sborů – probíhal už 6. ročník vzpomínky na největší hromadnou vraždu československých občanů v novodobých dějinách: 6. září 1943 přijel transport z Terezína do Osvětimi – v noci z 8. na 9. března 1944 se osud většiny vězňů naplnil, zbytek poslali do plynových komor v červenci 1944. V Terezíně bylo asi 17 500 vězňů, přežilo 1 294 lidí.

Když nás moderátorka, členka pěveckého sboru, přivítala, vysvětlila, že zazpívají písně, které přímo odkazují na událost z Osvětimi – podle svědectví vězňové před smrtí zpívali a sbor teď zazpívá na jejich památku a k oslavě života.

(Citace z knihy E. Friedlera, B. Siebertové a A. Kiliana Svědkové z továrny na smrt.)
„Najednou kdosi pozvedl hlas ke zpěvu, jenž byl stále silnější, až se nakonec slil v mohutný chór. Lidé začali zpívat československou národní hymnu. Potom zazněla židovská píseň ,Hatikva‘. Ani během zpěvu esesáci nepřestávali lidi hrubě a brutálně bít. Jedinou útěchou na kraji propasti byla pro ty lidi společná smrt, kterou jim jaksi dovolili. Československou národní hymnou se rozloučili s krátkou, ale skvělou minulostí, která jim umožnila po 20 let žít jako uznávaná a plnoprávná menšina v demokratickém státě.“

Škoda jen, že tak málo lidí si dokázalo najít čas k připomenutí tragických osudů někdejších obyvatel Jihlavy…

Po písních Shalom Alejchem a Shema Yisrael dostal slovo pan Ladislav Vilímek, bývalý archivář Státního okresního archivu Jihlava, který se intenzivně zabývá historií jihlavské židovské komunity.

Pokusila jsem se z dokumentu, který natočil František Janeček, zapsat, co řekl pan Vilímek:

Stojíme na místě bývalé židovské synagogy postavené v roce 1863 – nebyla však první, Židé do Jihlavy přišli na začátku 14. století, usadili se převážně v ulici, která dostala po nich jméno a dodnes se nazývá Židovská. Na rohu Židovské a dnešní Mrštíkovy ulice si postavili synagogu. V polovině 15. století byli Židé z Jihlavy vyhnáni (nesměli ji ani navštěvovat) a usadili se v okolních obcích – Batelově, Telči, Třešti, Brtnici a zvláště v Puklicích, kde vybudovali hřbitov a v polovině 17. století synagogu. Do Puklic, největšího hřbitova v okolí, byli  pohřbíváni Židé i z Jihlavy (dokud nevznikl v roce 1869 na okraji města).
První jihlavská synagoga chátrala, byla používána jako skladiště, v polovině 70. let minulého století budovu zbourali.

V 17. století se poměry změnily – městská rada si uvědomovala, že Židé jsou pro Jihlavu velkým přínosem, proto jim povolila obchodovat na trzích – z pěti jihlavských bran mohli však vcházet do města pouze bránou Matky Boží a na noc museli opustit město. Protože cestovali na trh z okolních, někdy dost vzdálených vesnic, vznikla tam, kde dnes stojí Dělnický dům, v polovině 18. století židovská hospoda, v níž obchodníci přespávali a brzy ráno se blízkou Panenskou branou, jak se tehdy brána Matky Boží nazývala, odebrali na náměstí za obchodem, z archivních záznamů je patrné, že v útulně měli i modlitebnu.

Jihlava byla převážně německá a nestála o to, aby se tu Židé usídlili, ale po roce 1848 se začala měnit situace – roku 1860 přišlo do Jihlavy 630 Židů (v archivu je jmenný soupis), kteří se usadili kolem náměstí a v přilehlých ulicích – dnes Komenského, Znojemská, Židovská.

(V říjnu téhož roku se z Kaliští u Humpolce přistěhovala i rodina Bernarda Mahlera s Gustavem, budoucím skladatelem, narozeným 7. 7. 1860)

V roce 1860 přišel do Jihlavy první rabín, Dr. Joachim Jakob Unger (1826–1912), vzdělaný člověk vynikajících kvalit, který pocházel z malé vesničky poblíž Košic – v Jihlavě prožil celý život a zasloužil se nejen o rozvoj židovské komunity (v archivu jsou rabínovy fotografie). Jeho zásluhou byla vybudovaná synagoga a v roce 1869 židovský hřbitov, tehdy za městem. Na tom hřbitově je 1340 hrobů, také rabín Unger je tam pochován. V noci na 30. března 1939 byla synagoga vypálena, pak zakrátko i obřadní síň hřbitova.

Ze všech obětí připomněl pan Vilímek tragický osud dvou jihlavských židovských rodin – Böhmových a Grünfeldových.

Vilém Böhm měl velkoobchod s kůžemi a výrobky z nich, rodina bydlela v dnešní ulici Mahlerově. Když přišli Němci, byl Böhm tak často volán k tvrdým výslechům na gestapo, že nevydržel nátlak a oběsil se 19. 4. 1939 na půdě svého domu. Jeho manželka zůstala sama se třemi dcerami – podařilo se, že ta nejstarší vycestovala s podporou organizace za záchranu židovských dětí do Dánska, matka se dvěma dcerami byla vystěhována do Třeště, protože dům jim byl zabrán. V květnu 1942 musely do sběrného střediska v Třebíči, odtud putovaly do Terezína, pak do Osvětimi, kde v roce 1944 všechny zahynuly.
Nejstarší Böhmova dcera přijela po válce do Jihlavy, rodinný majetek byl však znárodněn, přesídlila tedy do Prahy, po sňatku se jmenovala Ledererová. Pan Vilímek navázal s rodinou kontakt a byl požádán, aby sepsal dostupné informace o událostech v rodině Böhmových za války, případně vzal sebou na setkání fotografie. Když k návštěvě došlo, museli si pouze povídat, protože paní bohužel během let přišla o zrak a do tváře svých rodičů ani sester už nemohla pohlédnout.

Na jihlavském židovském hřbitově se za protektorátu konal poslední pohřeb v dubnu 1939 – na pomníku je jméno Vilém Böhm, datum úmrtí 19. 4 1939.

Další příběh se týká rodiny Dr. Arnolda Grünfelda, posledního jihlavského rabína, jmenovaného v roce 1928. Bydleli v druhém poschodí nadačního domu židovské obce (dnes je tam, nedaleko Parku Gustava Mahlera, v ulici Benešově č. 30, pekařství). V září 1939 byl zatčen a vězněn v Dachau, pak prošel ještě dva jiné koncentrační tábory a nakonec skončil v Pirně u Drážďan (roku 1941), kde na něm a dalších asi pětatřiceti spoluvězních byl vyzkoušen účinek Cyklonu B, který se pak začal vyrábět pro používání ve vyhlazovacích táborech.
Grünfeldovi měli dceru, na jejíž cestu do Palestiny se složili místní Židé – tak se zachránila. Paní Grünfeldovou vystěhovali Němci do Prahy – tam jí poslali urnu s popelem jejího manžela, umístila ji na olšanském židovském hřbitově, čtrnáct dní poté musela do Terezína, pak do Osvětimi – jako zázrakem přežila. Po válce stačila navštívit dceru v Palestině, vrátila se do Prahy, ale zakrátko na následky věznění zemřela, je pochovaná na Olšanech vedle manžela. Grünfeldova dcera se v Palestině provdala za česko-německého spisovatele, měla dva syny. Nežli se stačila uskutečnit plánovaná návštěva pana Vilímka v Izraeli, přišla zpráva o jejím úmrtí.

V Jihlavě bývalo před válkou asi 1 400 Židů, vrátilo se jen několik lidí, dnes tu žije pouze pár potomků z položidovských rodin, židovská obec tu není. Zůstal jen nadační dům židovské obce (Benešova 30) a obnažené základy vypálené synagogy…

Zažili jsme výjimečnou hodinku, která nás přiměla zamýšlet se nad situacemi a ději, které jsou sice minulostí, ale nikde v dnešním nevyzpytatelném světě není nic zaručeno…