16. července 2010, pátek
Tři noci strávila naše turistická výprava za poznáním Irska v hostelu Neptun ve městě Killarney, které je vstupní branou na největší z jihozápadních irských poloostrovů – na Iveragh, kde mimo neopakovatelných vyhlídek z okružní cesty (Ring of Kerry) mohou všeteční turisté dosáhnout i vrcholku nejvyšší hory Irska Carrauntoohil, což jsme právě včera udělali.
Dnes jsme odjížděli na poslední z pěti poloostrovů, kterými se Irsko na jihozápadě zdobí – na Dingle, o kterém někteří cestovatelé píší jako o nejkrásnějším z těch, které se tu vynořují nad hladinou Atlantického oceánu. A opravdu jsme (až se umoudřilo počasí) viděli krajinu jako z letáků cestovních kanceláří – třeba ji připomenou některé z fotografií v tomto článku.
Přirozeným centrem asi 45 km dlouhého poloostrova Dingle je rybářské a farmářské městečko stejného jména. Asi dvoutisícové město Dingle je ideální základnou turistů – pohodová atmosféra, barevné fasády domů, blízkost dramatických útesů, krásných pláží a čistého moře, možnost výstupů na vysoké hory s fascinujícími výhledy do malebné krajiny – to jsou lákadla, která žádného návštěvníka nezklamou. Jen počasí je velmi proměnlivé…
Páteří poloostrova je výrazné horské pásmo, kde jsou jedny z nejvyšších hor v Irsku (druhá v pořadí je Mt. Brandon, 952 m n. m.) – pro nás však vybrala vedoucí zájezdu Lída Dvořáková pohodový výstup na Mount Eagle (516 m n. m.). Na túru jsme vycházeli z mysu Slea Head na samém konci poloostrova a užívali si překrásných výhledů na divoké pobřeží a ostrovy roztroušené v moři.
Úředními jazyky v Irské republice jsou irština a angličtina, obyvatelé této oblasti na jihozápadě Irska však mluví převážně svou původní řečí, irštinou, patřící ke keltské větvi indoevropských jazyků – je blízká skotské gaelštině, velštině či bretonštině. Ve veřejném životě dominuje v Irsku od poloviny 19. století angličtina – v poslední době se propaguje návrat k irštině, dokonce bylo v roce 2004 vydáno nařízení, že ukazatele a cedule musí být povinně též v irštině. Na jihozápadě, kde jsme se už pátý den pohybovali, někde dokonce nebyly ukazatele vůbec v angličtině, což byla trochu potíž. Byli jsme ovšem v tom nejirštějším Irsku… 🙂
Prvním turistickým počinem po příjezdu na Dingle byla procházka po údajně nejhezčí písečné pláži s dunami – je na výběžku zvaném Inch v zátoce Dingle Bay (ta dělí poloostrov Dingle od poloostrova Iveragh) – nadšení nám ale trochu kazil drobný déšť a studené větřisko…
Srdnatě jsme část prošli, podívejte se, jak skvělé možnosti se nabízely, nebýt protivného počasí:
Dalším bodem programu byla prohlídka městečka Dingle – počasí se začalo nadějně měnit k lepšímu.
Delfín se prý poprvé objevil v roce 1984 a stal se takovou atrakcí, že mu obyvatelé postavili blízko přístavu bronzovou sochu. Vezmeme-li však v úvahu, že delfíni se průměrně dožívají 25 let, dá se předpokládat, že ten místní je už potomkem pravého Fungieho… 🙂
Zlatým hřebem dnešního programu byla vycházka po pobřežních skalnatých útesech a výstup na Mount Eagle – vše korunováno výhledy na romantické osady, zemědělské usedlosti, pasoucí se ovce na pozemcích obehnaných kamennými zídkami, ale hlavně na moře s ostrůvky a příboj neustále útočící na skály…
Trasa začínala procházkou po pláži směrem k mysu Dunmore Head, pak po travnatém pobřeží, nakonec stoupala po svahu hory – s výškou se měnily výhledy, kterých jsme se nemohli nabažit. Putovali jsme nejzápadnějším výběžkem Evropy – my turisté ale dobře víme, že o takové prvenství stojí hned několik lokalit 🙂 což myslím není na škodu, zvláště, když se člověk ocitne v tak rajské krajině…
Poloostrov Dingle není rájem jen pro milovníky túr, na své si tu přijdou i přátelé historie – v oblasti je množství raně křesťanských památek a řada archeologických lokalit: zdejší osídlení trvá zhruba 4 000 let, asi před dvěma tisíci lety začaly vznikat pro tento kraj typické kruhovité kamenné stavby, kterým se říká „včelí úly“.
Západní cíp Irska byl v minulosti dost izolovaný a lidé tu hledali bezpečí, během 5. – 6. století sem přišel velký počet křesťanských mnichů, kteří sídlili v klášteře Reasc Monastery, ale i v poustevnách, které si stavěli na těžko přístupných místech.
Po vykácení lesů v Irsku se v chladnu a vlhku, tedy příhodnému klimatu, rozšířila slatinná rašeliniště i vrchoviště, která postupně dosáhla v některých místech mocnosti až 10 metrů a začala sloužit především jako zdroj levného paliva, ale i hnojivo. Rašelina vznikla z částečně rozložených rostlin, především rašeliníku, vřesu, travin a rákosu – proto prý při hoření pěkně voní.
Dříve se rašelina těžila ručně, tzv. borkováním, posléze i mechanizovaným způsobem – v současnosti zabírají rašeliniště asi 200 000 hektarů irského území (v ČR ≈ 25 000 ha), plocha se zmenšuje následkem průmyslové těžby. Vytěžené cihly (borky) obsahují 85% vody, proto se nechávají několik týdnů vyschnout.
Důležitou funkci plní rašeliniště i pro historiky – kvůli jejímu chemickému složení se zde zachovala konzervovaná těla, ale i různé předměty v dobrém stavu, které slouží pro poznání dějin a výzkum.
A to nemluvíme o nenahraditelném rašelinném kouři při výrobě whiskey. 🙂
Zažili jsme krásný den a příjemný večer v hostelu – zítra si prohlédneme raně křesťanské památky Gallarus Oratory a Kilmalkedar Church na poloostrově Dingle a přírodní div, který musí každý cestovatel vidět – Moherské útesy (Cliffs of Moher).