Ze skalnaté oblasti Burren do kraje rašeliny a jezer v Connemara
19. července 2010, pondělí
Dnes jsme jedenáctý den na cestách – z divokého irského jihozápadu jsme se kolem pobřeží přesunuli severněji, prošli se po Moherských útesech a vzdorovali větrům vanoucím z Atlantiku, včera poznali neuvěřitelnou vápencovou planinu Burren a dnes máme namířeno do hrabství Galway, do řídce osídleného kraje Connemara, od ostatní pevniny odděleného soustavou několika vzájemně propojených jezer – oblast charakterizují zasněná vřesoviště, bažiny, jezírka a pobřeží s nejrůznějšími výběžky a blízkými malými ostrůvky tak členité, že na mapě vypadá jako by bylo z třásní.
Na následující mapce jsou zaznamenaná včerejší a dnešní místa putování:
Když jsme v 8 hodin ráno opouštěli úpravný kemp Doolin, kde všechny trávníky zářily sytou zelení a kamenné zídky byly bělostně vymyté od častých dešťů, nebe se kabonilo, ale nepršelo. Autobus nás nevezl příliš daleko – zhruba tak ve středu oblasti Burren na nás čekala turistická lahůdka – portálový dolmen Poulnabrone, jehož stáří odhadují odborníci na 5 000 let. Pohřební komora, jejíž název v irštině zní „jáma zármutku“ je pod konstrukcí ze vztyčených kamenů hluboká devět metrů a údajně v ní bylo uloženo 20 dospělých lidí a 6 dětí, ve výbavě se nalezly i zbraně a sekyry, stejně jako osobní věci pohřbených.
Počátky lidského osídlení Burrenu kladou archeologové do období zhruba před 6 000 lety, megalitické stavby z velkých nebo nahrubo opracovaných kamenů budovali pravěcí lidé k účelům pohřebním nebo kultovním, či astronomickým.
Když člověk pomyslí, že se od doby vzniku dolmenu zdejší kamenitá a zvláštní krajina téměř nezměnila, tají se dech…
Svým významem a proslulostí si s megalitickými stavbami nezadají prastaré irské kamenné zídky – tolik různých variací podob se hned tak nevidí.
Ještě než opustíme nevšední Burren, upevníme si v paměti podobu vápencových tabulí oddělených trhlinami – vrstva horniny je prý místy až 800 metrů silná, působením podzemních vodních toků vznikly krasové jeskyně – ty zpřístupněné s oblibou navštěvují zdatní a zvídaví turisté.
Autobus nás odvážel směrem severním – hezkou tečkou při rozloučení s krajem Burren byla díky svědomité přípravě vedoucí zájezdu návštěva exteriéru romantického hradu ze 16. století, který zdobí krajinu u mořského zálivu Kinvara nedaleko půvabné rybářské vesničky stejného jména.
Podivuhodný kamenný kraj Burren se spoustou prastarých historických památek zůstal za námi, přejížděli jsme do oblasti Connemara – v autobuse hrála irská hudba a my si prohlíželi ostrovní krajinu, kterou jsme dávno toužili spatřit, a teď konečně v míře vrchovaté se naše sny plní – jako vždycky při podobných příležitostech zažívá člověk i trochu smutku ze splněných přání – napříště už budeme jen vzpomínat… I proto vznikl tak rozsáhlý deník… 🙂
Connemara se v minulosti postupně stala nejizolovanější částí Irska – jednak kvůli krajině, jejímž osobitým rysem jsou bažiny a vřesoviště, ale také pro tragický hladomor v polovině 19. století, kdy v celém Irsku zemřelo až milion lidí a velká část obyvatelstva se odstěhovala.
V roce 1840 byla plísní zničena úroda brambor, tehdejší hlavní potraviny – sever země postihl hladomor nejvíc. Dodnes jsou součástí irské krajiny zříceniny domů, či už jen jejich základy, jako němí svědkové tragických osudů, které se zde odehrály.
Emigrace pokračovala podle oficiálních údajů až do začátku 90. let 20. století. V posledních desetiletích populace roste rychlým tempem. Dočetla jsem se, že v roce 2010 žilo v Irsku 4,5 milionu obyvatel, v roce 2016 se jejich počet zvýšil na 4,77 milionu. Domorodých Irů je asi 89 %, největší národnostní menšinou jsou Britové.
Uvádí se, že mnoho lidí irského původu (až 80 milionů) žije v cizině.
Connemara je region, kde obyvatelstvo komunikuje převážně rodným jazykem – s navracením irštiny do všeobecného povědomí to bylo podobné jako u nás v době národního obrození. Jisté ale je, že pro turisty je výhodnější angličtina, zvláště na mapách, infotabulích a dopravních sděleních. 🙂
Kolem úpravných domků bylo všude vzorně uklizeno, odpad pečlivě tříděný, vše omyté častým deštěm – od kempu v Doolin nás dělilo asi 150 km, když jsme vystoupili z autobusu na parkovišti, abychom se vydali k vrcholku jediné hory v rovinatém okolí Roundstone, která dobře poslouží jako vyhlídka – ovšem až zdoláme 300 metrové převýšení a trefíme tu správnou cestu – značení neexistuje.
Po čtyřech hodinách pěšího pochodu jsme se nadšení vrátili k moři a absolvovali procházku po pláži – bílý písek kontrastoval s tmavými skalisky, vlídné vlny zálivu bez ustání omývaly břeh, mezi oblohou a mořem byla jen nezřetelná hranice a my hltali očima to, co v Čechách nelze uvidět…
Někteří z našich se dokonce koupali, ale my dva jsme se takové nerozvážnosti nedopustili. 🙂
Nastal čas vydat se do míst, kde bychom hlavu složili – autobus nás vezl „srdcem Connemary“ do kempu Lettergesh, kde strávíme následující dvě noci. Jen na skok jsme zavítali do městečka Kylemore, abychom si prohlédli obdivovanou budovu opatství, které pro svou nádhernou polohu u jezera obklopeného horami zkrátka musí každý cizí poutník vidět. 🙂
Během chvíle se změnilo počasí, stany jsme ale zvládli postavit za sucha – následující dva obrázky ukazují, jak proměnlivo je na západě ostrova. 🙂
Nejenže pršelo, byla i citelná zima… Přesto zítra plni optimizmu vystoupíme na dvě hory nad jezerem Lough Fee…