Prohlídka dvou největších irských měst, k tomu krátká návštěva v Monasterboice jako rozloučení se středověkými památkami
23. července 2010, pátek
Kulturní prostředí International Youth Hostelu v Belfastu, kde jsme nocovali, a chutná snídaně v místní jídelně, nás přiblížily k „normálnímu“ životu – na spánek pod stanem v nejistém a škádlivém irském počasí už začínáme jen vzpomínat… Včerejší pěší turistickou trasou po Obrově chodníku dospěl zájezd organizovaný jihočeskými turisty do závěrečné fáze – jsme na cestě od 9. července, v neděli pětadvacátého dorazíme domů. Ve zbývajícím čase si prohlídneme dvě hlavní města rozděleného Irska – dnes dopoledne Belfast, ve čtyřech hodinách před odjezdem z Irska si uděláme radost procházkou v Dublinu.
Zavazadla uložena v autobuse, už vystačíme jen s příručními.
Vycházka vnitřním městem nás přesvědčila, že Belfast (přes 300 000 obyvatel), hlavní město Severního Irska, které je součástí Spojeného království, má dvě odlišné tváře: katolickou a protestantskou. Všichni zhruba víme, oč se jedná – krásná rušná ulice náhle končí zátarasy a zdí sedm metrů vysokou, zakončenou bodáky a ostnatým drátem, prý se tomu říká „linie míru“ – tak jsou od sebe odděleny katolická a protestantská čtvrť – jen tímto způsobem se prý daří udržet křehké příměří. Z letmého nakouknutí do „jiného světa“ jsme se rychle a rádi vrátili do moderního a rušného města, užili si před pamětihodnostmi komentovaného výkladu obětavé účastnice zájezdu Renaty a závěrem zašli k řece Lagan, nedaleko ústící do moře.
Připomněli jsme si, že příběh legendárního parníku Titanic, který se potopil v dubnu 1912, začal v Belfastu – v městských docích se roku 1909 začala loď stavět, posledního května 1911 byla spuštěna na vodu…
Zajímavé dopoledne ukončil odjezd krátce po dvanácté – silnicí E 01 jsme z Belfastu mířili do Dublinu, cestou odpočívali a zapisovali si do paměti irskou krajinu. Asi po stu kilometrech, v blízkosti městečka Drogheda, nám moudrá vedoucí zájezdu Lidka dopřála na rozloučenou s irskými středověkými památkami prohlídku Monasterboice, snad nejstaršího kláštera, který vznikl na irském ostrově. Tady znovu naplno vypuklo fotografické hodování – zvláště po dopoledním půstu (z Belfastu bohužel nemáme ani jeden obrázek 🙁 ).
Nedokážu smlčet, co jsem se dočetla: sv. Buithe, významný člověk, který řídil klášter, centrum vzdělanosti celého Středního Irska, zemřel v roce 521 – v tu chvíli přispěchali andělé, snesli z oblohy žebřík, aby mohl zesnulý po něm vystoupit přímo do ráje… (Andělé stoupající po žebříku též hráli podstatnou roli při výstavbě katedrály v anglickém městě Bath, kde začínalo naše putování 🙂 )
Roku 923 zemřel jeden z nástupců zakladatele, opat kláštera jménem Muiredach – areál v Monasterboice byl ve všech směrech na vysoké úrovni a opatu se dostalo skvělého ocenění – do dnešní doby se zachoval pět a půl metrů vysoký, nádherně zdobený kříž vztyčený kdysi nad jeho hrobem…
Do Dublinu jsme přijeli po čtvrté hodině a hned se vydali na komentovanou vycházku, která obsáhla turisticky frekventovaná místa: Trinity College a nejbližší okolí, několik významných soch a památníků, slavné budovy v centru města.
Před pěti lety, v roce 2005, jsme v Dublinu strávili celý den, takže nám zůstalo základní povědomí o městě a teď jsme si užívali „nadstavbu“. Po minulých náročných a intenzivně prožitých čtrnácti dnech jsme nebyli schopni vnímat „velké“ umění – po ukončení společné vycházky jsme bloumali ulicemi, koukali na cvrkot kolem sebe a vymetali malebné hospůdky… 🙂 Téměř ze všech se ozývala hudba, někde se i tančilo, nacpané byly po strop…
Nejslavnější bar v Dublinu dal jméno celé čtvrti v centru – Temple Bar – blízko je univerzitní areál Trinity College, je to část tak proslulá jako v Praze třeba Malá Strana…
V Dublinu, jehož kořeny sahají téměř dvě tisíciletí nazpět, žije asi půl milionu obyvatel – měli jsme pocit, že převážně mladých lidí… Město dělí na dvě části řeka Liffey, odevšad viditelnou dominantou je The Spire of Dublin (Špička), 121 metrů vysoký stožár, o světoznámých katedrálách sv. Patrika (Saint Patrick’s Cathedral) a Ježíše Krista (Christ Church Cathedral) netřeba referovat.
Podívejme se na pel-mel obrázky z Dublinu:
Trajekt z Dublinu odjížděl ve 20:55 a do Holyhead v Anglii jsme připluli v 0:20.
Během cesty k domovu jsme se museli vyrovnat s radostí, že vytoužená cesta se zdárně uskutečnila, a zároveň s jistým smutkem, že je už za námi…
Kolem sedmé ráno jsme dorazili do Londýna a ještě celý den, poslední ve společnosti jihočeských turistů, jsme měli před sebou… 🙂