Vlastivědná vycházka v okolí Kamenice u Jihlavy

Pondělí 9. dubna 2018 – průzkum trasy
Sobota 14. dubna 2018 – komentovaná vycházka
Čtvrtek 26. dubna 2018 – výlet s Ivou

Do turistického kalendáře odboru KČT Čeřínek Jihlava byla zařazena vycházka s ústředním bodem v Kamenici, starobylém a historicky významném městečku, jehož okolní kopce poskytují překrásné výhledy po velké části Vysočiny. Jako zodpovědní pořadatelé akce jsme se nejdříve vydali na průzkum se záměrem částečně navázat na trasu, kterou jsme pro turisty připravili v dubnu 2008 – tehdy jsme procházeli touto krajinou v opačném směru a nepřálo nám počasí,

letos byly výhledy při všech třech vycházkách jasné a vyčištěné až k obzoru: co víc si jen přát? Sobotní vycházku absolvovalo 26 zájemců.

Trasa: Přímělkov (480 m n. m.) – Bílá hora (659 m n. m.) – Kamenice u Jihlavy (550 m n. m.) – Kamenička – Řehořov (650 m n. m.) ≈ 15 km

Podívejme se na první část:

V 7.30 jsme vyjeli vlakem z hlavního jihlavského nádraží, před osmou hodinou Mirek účastníky přivítal poblíž přímělkovského splavu, odkud jsme se neznačenou cestou vydali vzhůru po zalesněném svahu a dále pastvinami, dokud jsme nedosáhli náhorní plošiny nad údolím řeky Jihlavy a neinkasovali první z líbezných výhledů na zříceninu hradu Rokštejn na pravém břehu řeky.

Více o této lokalitě jsme se dozvěděli při loňské vánoční vycházce s KČT Tesla Jihlava.

Stoupali jsme dál a užívali si výhledů – nejblíže byly okolní vesnice: Přímělkov, Střížov, Luka nad Jihlavou, Otín, Jeclov, v dálce jsme viděli Vysoké Studnice, Velký Beranov, v údolí pod námi tušili Vržanov, Horní a Dolní Smrčné… Na obzoru se temně rýsovaly Černé lesy a kopce kolem Třebíče, jimž vévodí Klučovská hora, jen ruku natáhnout a mohli bychom se dotknout zalesněného kopce Prosejn, kde kdysi bývala osada…

Když jsme se vynadívali, soustředili jsme pozornost na Bílou horu, na jejímž úpatí jsme stáli, a která byla naším prvním cílem. Už nějaký čas se proslýchá, že nadšenci z okolních obcí usilují o vybudování rozhledny na vrcholku hory. Při dostatečné výšce (hovoří o 25 metrech) by poskytovala kruhový rozhled po značné části Vysočiny a ani historický náboj by nechyběl – dne 14. ledna 1646 se na Bílé hoře odehrála bitva mezi císařskými vojáky a Švédy pod velením obávaného plukovníka Samuela Österlinga. Švédové se přes Radošov a Prosejn vraceli do Jihlavy z úspěšného přepadu Třebíče a také na Bílé hoře císařské vojsko porazili.

Na vrcholku Bílé hory jsme zjistili, že v minulosti ukousl jeden její svah kamenolom, přesto je hustě zalesněný vrch, patřící do katastru Kamenice, nabit zvláštní atmosférou.

Sestoupili jsme z vrcholu Bílé hory a užívali si výhledů nejdříve na Jihlavsko,

pak, když jsme vyšli z lesa, otevřela se před námi spanilá krajina kolem městečka Kamenice, rozloženého v úžlabině (550 m n. m.) obklopené táhlými vrchy, až o 100 metrů vyššími. Ve 12. století tu při prastaré křižovatce cest z Čech na Moravu vznikla ves a kostel zasvěcený sv. Jakubu Většímu.

Na obzoru nás zdravila bílá řehořovská kaplička sv. Antonína, za jasných dní jako maják viditelná z podstatné části Vrchoviny, vlevo zakončovala výhled majestátní Kamenická strážka (618 m n. m.) – tu je nutné zdolat při cestě do Vržanova (≈ 60 obyvatel), jedné z místních částí Kamenice. K městysi administrativně patří i obce Kamenička (≈ 160 občanů) s osadou Brodek, a Řehořov s asi 270 obyvateli, kde zakončíme dnešní putování.

Všechny jmenované obce (ale i mnohé jiné) se začaly rozvíjet na panství třebíčského kláštera benediktinů založeného v roce 1101 – ten byl hospodářským i kulturním centrem jihozápadní části Českomoravské vrchoviny.

Považovali jsme si mírného klesání do centra městečka a pohodu umocnili návštěvou jedinečně zachované kamenické tvrze, kde jsme si prohlédli přírodovědnou expozici, různé historické předměty a seznámili se s někdejšími významnými osobnostmi a místními rodáky. Z nejstarších písemných pramenů jsme se dozvěděli, že v 16. století provedl lékař Jakub z Kamenice první pitvu.

Tvrz vznikla pravděpodobně ve 14. století, dnešní podoba je z poloviny 16. století, kdy byla renesančně přestavěna a na psaníčkové fasádě ozdobena mravoučnými citáty. Nad vchodem zaujmou návštěvníky erby majitelů tvrze – Osovských z Doubravice, Žerotínů a Valdštejnů – na přelomu 16. a 17. století zde jako na letním sídle pobývala Kateřina z Valdštejna, sestra slavného vojevůdce Albrechta.

V muzeu jsme žasli nad dochovanými dřevěnými rourami z roku 1576 pro vedení vody do dvou kamenických kašen – tento vodovod sloužil až do roku 1909!

Kamenice podlehla v roce 1574 obrovskému požáru, po obnově se začala rozrůstat, takže kolem poloviny 17. století byla téměř stejně velká jako centrum panství Třebíč (≈ 1 000 obyvatel), dnes v Kamenici včetně místních částí žije téměř 1 950 občanů.

Nedaleko tvrze jsme se zastavili u pamětního kamene věnovaného hudebnímu velikánovi Františku Vincenci Kramářovi (1759–1831), zdejšímu rodákovi, váženému skladateli, žijícímu u vídeňského císařského dvora.

O Kamenici a slavných rodácích se dočtete v našem článku Májový cyklovýlet do Kamenice.

Pokračovali jsme kolem rodného domku akademika Jana Koldy, významného vědce, který se zabýval nemocemi domácích zvířat

a zastavili se u pamětní desky na domě, kde žil MUDr. Arnošt Kába (1874–1962) – od svého útlého dětství jsem ho znala. Pocházel z Brtnice, oženil se s Marií Tomáškovou z rodu usedlého v Kamenici od 17. století.

Vystoupali jsme po schodech vedoucích ke kostelu sv. Jakuba Většího a dříve než jsme zašli na starý hřbitov, pochvalovali jsme si dobrý výhled na dva nejbližší výrazné kopce, Kamenickou strážku a Bílou horu.

Už několik desítek let slouží občanům asi 150 metrů od kostela vzdálený nový hřbitov, na starém však zůstaly některé kamenné a železné kříže a na jaře ještě pořád vykvétají sněženky a narcisy, zasazené kdysi pozůstalými na hrobech jejich blízkých…

Zašli jsme ke kříži se jménem Václava Jonáše, dědečka rakouského spolkového prezidenta Franze Jonase (v úřadě byl v letech 1965–1974)

a pověděli si sladkobolný příběh o úspěšné operní zpěvačce Antonii Zalabové (9. 4. 1820–5. 1. 1894), pochované na zdejším hřbitově (přesné místo není známo).

Narodila se v Řehořově Františku Zalabovi, pekaři, a jeho ženě Rosalii. Díky svému mecenáši, císařskému skladateli Františkovi Vincenci Kramářovi, který ji při své návštěvě rodné Kamenice slyšel zpívat v kostele, odešla do Vídně a stala se uznávanou koncertní pěvkyní, pak sólistkou vídeňské, pařížské i petrohradské opery – při své hvězdné kariéře užívala pseudonym Josephine Salaba. Bohužel se na konci života ocitla v bídě a nouzi, zřejmě vinou neuvážených finančních investic, a byla po tehdejším způsobu odeslána na svoji rodnou obec, aby se o ni postarala.

Mapka se zakreslenou druhou částí cesty:

Z Kamenice jsme pokračovali v cestě po zeleně značené turistické trase, která vedla přes Kameničku, z níž jsme opět za úchvatných výhledů do širokého okolí mírně stoupali směrem k Řehořovu, který se rozložil na svahu kopce označeného v mapách kótou 650 metrů.

Od dříve zmíněné kapličky sv. Antonína Paduánského, která sloužila dávným formanům pro orientaci, byl kruhový rozhled – nejblíže nenápadný Kopeček (627 m n. m.), přesto odevšad viditelný, a za ním dvacet kilometrů dlouhé pásmo Arnoleckých hor s nejvyšším kopcem Havlinou (707 m n. m.), dobře patrným kvůli červenobílému vysílači, a elegantní Dědkovskou horou (694 m n. m.) skoro v závěru masivu; zahlédli jsme i náznak Žďárských vrchů…

Na straně opačné se nám na obzoru milostivě ukázala sama královna Českomoravské vrchoviny, 837 metrů vysoká Javořice,

z vrchu od kapličky jsme se též rozloučili s Bílou horou a Kamenickou strážkou – a tím jsme vstoupili do závěrečné fáze cesty.

Na kraji vsi jsme se zastavili u Božích muk

a pověděli si o vzniku těchto sakrálních staveb: podle Pavla Hájka z NPÚ v Českých Budějovicích vznikala první Boží muka na okrajích vsí či městských bran, poutník vykonal pobožnost a očistil se před vstupem. V 15. století se začala ve větším počtu stavět, nejčastěji na místě nějaké tragické události nebo jako díkůvzdání za uzdravení. Na vrcholku Božích muk bývala lucerna se světlem, aby ukazovala poutníkovi správnou cestu, častěji ale kovový kříž.

Řehořovská Boží muka s lichoběžníkovým půdorysem a asymetrickou zděnou střechou s kovovým křížkem na vrcholku byla postavena v roce 1689 jako poděkování za odvrácení moru.

A už jsme sestoupili do středu obce Řehořov, pravděpodobně vzniklé blízko zemské stezky už na konci 11. století – první písemná zpráva pochází z roku 1377: v I. jihlavské městské knize je zápis o prodeji dříví z lesa u Řehořova.

Povídali jsme si o zdejší rychtě, rytířské tvrzi a posléze dědičné císařské poště a Ignáci Semschovi i jeho potomcích, zmínili jsme další zajímavé historické události (viz První sraz rodáků v Řehořově).

Zakončení 15 km dlouhé vycházky jsme zvolili poblíž barokního sloupu s nedávno restaurovanou sochou sv. Jana Nepomuckého, který pochází z období kolem roku 1750 – další historické památky se v obci, během staletí často navštěvované drancujícími vojsky, nezachovaly.

Z Řehořova jsme odjeli v 16 hodin autobusem.

Poslední výlet s Ivou, stejnou trasou na konci dubna, to byl bonbónek pro radost… Navíc měla Iva narozeniny – v ten den je slavívala i maminka 🙂