Třídenní setkání turistů při příležitosti oslav vzniku klubu, který po celou dobu své existence kladně ovlivňuje tisíce svých členů, ale i veřejnost.
9.–11. června 2018
Už dlouho jsme věděli, že se oslav založení KČT zúčastníme, těšili jsme se a podnikli kroky k zajištění všeho potřebného. Oblast KČT Vysočina nenaplánovala žádnou společnou akci, proto jsme se do Prahy vydali s několika přáteli a díky Jitce Korbelové získali skvělé zázemí v ubytovně Amfora, která patří Domu dětí na Pankráci. Na cesty jsme se vydali už v pátek 8. června po poledni, ubytovali se v Amfoře a pak už byl čas vydat se do Divadla bez zábradlí, kam jsme měli zakoupené vstupenky. Bohužel nastala změna programu, a tak nám místo původně plánované hry Bez roucha předložili představení Každý rok ve stejnou dobu, kterou většina z nás znala, neboť měla premiéru už v roce 1998 a několikrát ji dávali i v televizi. Ale večerní procházka centrem Prahy byla krásná!
Už mnohokrát jsem psala o historii vzniku KČT, proto odkazuji na článek z roku 2013 s názvem Praha slavila 125 let Klubu českých turistů, kde zájemci naleznou dostatek informací. Při oslavách 130. výročí vzniku Klubu vedli pořadatelé ze Středočeské a Pražské oblasti KČT trasy jinými místy, což nám, dychtivým venkovanům, zcela vyhovovalo. 🙂
Sobotní program 9. června 2018 dostal název Podskalské setkání turistů a Vltavanů a start pro námi vybranou trasu byl stanoven na Podskalské celnici na Výtoni, tedy v prostředí historickém a tedy s vděčností přijímaném. Nás deset jihlavských účastníků se za vydatné pomoci Miluščiny úspěšně prodralo nástrahami pražského dopravního systému a v krásném ránu přibylo do Podskalí, kde se Vltavané chystali ke slavnostnímu zahájení akce.
Nežli jsme se vydali na trasu, využili jsme možnosti navštívit Muzeum vorařství na bývalé Podskalské celnici, která pochází ze 16. století. O zdejší čtvrti vorařů a rybářů, zaniklé na počátku 20. století, jsou zprávy už v roce 1199.
Expozice Zaniklé Podskalí a život na Vltavě je rozdělena do čtyř částí, v nichž se návštěvníci seznámí s dějinami Podskalí a jeho obyvatel prostřednictvím mnoha fotografií a předmětů dokládajících práci dřevařů, ledařů, pískařů, vorařů i šífařů – mnoho z nás uvítalo možnost vyzkoušet si řízení voru pomocí speciálního simulátoru – je jistě jasné, že jsme vor nepřeprali 🙂 . Prohlédli jsme si i obrázky pozdějších motorových nákladních lodí a doklady o osobní paroplavbě v Praze, a také modely dvou osobních lodí (parník Bohemia z roku 1841 a parník Praha z roku 1940), na nichž je vidět pokrok za jedno století.
Pak už bylo třeba prostudovat popis trasy a přesně se držet údajů uvedených organizátory.
Výše uvedený důkladný popis našeho putování bude zajisté vyhovovat i zvídavým čtenářům, proto dále zařadím jen Mirkovy fotografie, které dokumentují cestu z Podskalí přes Vyšehrad zpět do Podskalí.
Bránu Špička zrekonstruoval podle dobových pramenů významný architekt Antonín Wiehl – její podobu vidíme na pavilonu zrcadlového bludiště na Petříně, kterým se (vedle rozhledny podle vzoru Eiffelovky) prezentoval Klub českých turistů na Zemské jubilejní výstavě roku 1891.
Kousek od Leopoldovy brány, naproti výše zmíněného domku, je Jedličkův ústav.
Následují fotografie z nejhistoričtější části Vyšehradu – hrad na skále, opředené pověstmi o kněžně Libuši, Horymírovi a jeho obětavém Šemíkovi, o Bivojovi a dalších bájných postavách, byl založen někdy během 10. století, své sídlo měl na Vyšehradě král Vratislav I., po jeho smrti důležitost místa klesala. Císař Karel IV. obnovil z úcty ke svým předkům význam Vyšehradu – poblíž baziliky založené v roce 1070 Vratislavem II. postavil palác a další budovy i věže, vybudoval opevnění s dvěma branami (jednou z nich byla později zvaná Špička).
Palác vystavěný za Karla IV. se nezachoval, stával přibližně v místech, kde je dnes travnatá plocha se čtyřmi Myslbekovými sousošími z let 1889–1897, které představují postavy ze Starých pověstí českých.
Myslbekovy sochy byly původně zhotoveny pro Palackého most, při náletu v únoru 1945 byl most zasažen, a tak byla díla, některá hodně poškozená, přenesena do vyšehradských sadů.
Prohlídku vyšehradského hřbitova ani Slavína jsme nestihli, vraceli jsme se Táborskou bránou přesně podle popisu dolů z Vyšehradu, až jsme u Vltavy uviděli bájnou skálu a prošli jejím tunelem.
Pak už zbýval jen kousek do cíle, kde jsme byli obdarováni Vltavanským certifikátem.
Trochu jsme pojedli a rychle spěchali do přístaviště – dopoledne jsme si za 100 Kč zakoupili vstupenku na plavbu kolesovým parníčkem Sirius – pod kotlem bylo dobře zatopeno, loď oddychovala a klouzala po vltavské hladině a my se okouzleně dívali na pražské panorama, které jsme z této pozice viděli poprvé.
Historie některých domů na vltavském nábřeží a jejich obrázky naleznete ve článku Praha 28. října 2013.
Krátce po příjezdu do ubytovny na Pankráci začala pořádná bouřka, trvala asi hodinu. Účast na právě dnes pořádané Muzejní noci jsme si ale nenechali ujít, ještě trochu pršelo, když jsme se vydávali za kulturními požitky – nejdříve do Šternberského paláce na komentovanou prohlídku obrazů (Učenec od Rembrandta van Rijn, Podobizna Jaspera Schade Franse Halse), k tomu tři podlaží od antiky až po slavná díla slavných evropských mistrů do 18. století, poté do protějšího Schwarzenberského paláce na úžasnou expozici českého baroka (Škréta, Brandl, Kupecký, Reiner) – též skvělá komentovaná prohlídka!
Několik hodin strávených v nebi!
Míla Bradová se večer zúčastnila Slavnostního setkání ke 130. výročí založení KČT, konaného od 18. hodin pro pozvané významné hosty a funkcionáře KČT ve Valdštejnském paláci, sídle Senátu PČR. Bouřka s obrovským lijákem pořádně potrápila přicházející účastníky slavnosti, ale nakonec nebyl začátek akce ohrožen.
Z Hradčan jsme do centra jeli autobusem, který pendloval Prahou s návštěvníky Muzejní noci. Užili jsme si noční vycházku nikdy nespícím městem a do ubytovny se vrátili po půl druhé – František podle chytrých přístrojů zjistil, že jsme ušlapali 17 km.
Program neděle 10. června 2018 nazvaný Piknik v Botanické nebylo třeba zájemcům nijak zvlášť představovat, protože dobré zkušenosti z podobné akce při oslavách 125 výročí trvání KČT v roce 2013 mluvily samy. I dnes nám byl k dispozici dobrý popis trasy, předaný pořadateli při přihlášení na start, který jsme zvolili pro 8 km dlouhou pěší trasu Karlín – Libeň – Troja od Muzea hlavního města Prahy. Tato i všechny ostatní pěší i cyklotrasy se hvězdicově sbíhaly v cíli na louce v Ornamentální zahradě v Botanické.
Trasu jsme si vybrali mimo jiné i proto, že vedla kolem nových, architektonicky velice zajímavých budov, které tu začaly vyrůstat během obnovy Karlína, poničeného povodní v roce 2002.
Přesně podle popisu jsme přešli na pravý břeh Vltavy, okolí se proměnilo, jiná scéna nabídla jiné obrazy z minulosti i přítomnosti.
Opustili jsme vltavský břeh a vydali se vzhůru vinicemi do Botanické zahrady – počasí, výhledy, společnost – vše vynikající, vpravdě nedělní!
V Botanické zahradě bylo právě tak odpočinkově jak si představujeme, že by mělo být – v cíli jsme si vyzvedli Pamětní list, ve stáncích si prohlédli nabídku map, brožur, samolepek, sběratelských karet, ti mile posedlí majitelé vandrbůchů ulovili množství nádherných razítek…
Seděli jsme na trávníku či lavičce, zdravili se s přáteli a sledovali program, který neúnavně plynul od 12. do 15. hodiny.
Více o Troji naleznete ve článku Praha méně známá – Troja.
Sotva jsme došlapali poslední z dnešních 21 kilometrů, přišla bouřka, ale to už jsme odpočívali v Amfoře, třídili a ukládali zážitky a stanovili taktiku pro zítřejší památný den.
V pondělí 11. června 2018 uplynulo právě 130 let od založení Klubu českých turistů! Toužili jsme absolvovat co nejvíce z připraveného programu nazvaného Výstup na Petřín, ale zároveň museli respektovat, že v 17 hodin odjíždíme z Florence domů.
Ráno jsme opustili ubytovnu a zavazadla převezli do úschovy v turistickém infocentru ve Fügnerově ulici na Novém Městě a vydali se na prohlídku Emauzského kláštera – akce Výstup na Petřín totiž začínala až odpoledne v 15 hodin. 🙁
Podívejte se na několik obrázků z cesty a návštěvy historického objektu, na který jsme z náměstíčka Pod Emauzy při oslavách 28. října u pomníku padlých legionářů několikrát jen hleděli a pro nedostatek času nemohli tam zajít.
A teď slíbených několik obrázků z benediktinského opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích, jak zní oficiální název.
14. února 1945 při bombardování Prahy dopadly na klášter a kostel tři zápalné pumy – zásah zničil obě gotické věže kostela, klenba se ze dvou třetin zřítila, budovy vyhořely. V letech 1953–1954 proběhla rekonstrukce kleneb a kostela, gotické věže nahradila betonová skořepinová křídla s pozlacenými hroty.
Roku 2003 byla dokončena rekonstrukce kostela, nový oltář vznikl podle návrhu sochaře Karla Stádníka.
Miluška vyřídila, že nám pořadatelé vydají startovní lístky před oficiálním začátkem, abychom mohli na trasu vyrazit časněji a nežli staneme u Petřínské rozhledny projít místy souvisejícími se vznikem Klubu českých turistů a jeho historií. Kvůli stavebním úpravám na Petříně stanovili pořadatelé cíl za Letohrádkem v zahradě Kinských, kam už nebudeme moci z časových důvodů zajít.
Po prohlídce kostela v Emauzích jsme se vydali na ústředí KČT, které sídlí v Praze 1, Revoluční 8. Samozřejmě, že Mirek cestou fotil:
Vyšší dívčí škola byla založena roku 1863 z podnětu emancipačních snah českých obrozenců kolem Vojty Náprstka a Marie Riegrové-Palacké. Úroveň pedagogů byla vysoká – na soupisech čteme samá slavná jména. Z významných absolventek jmenujme alespoň Emu Destinnovou, Hanu Kvapilovou, Zdeňku Braunerovou či Růženu Naskovou.
O Josefu Hlávkovi jste už před chvílí četli, teď na jiném místě Prahy se znovu potkáváme s projevem vděčnosti za jeho práci a příkladné chování při zvelebování rodné země.
Na ústředí KČT jsme obdrželi potřebné propozice a než jsme znovu vyrazili do ulic, Mirek vyfotil panely, na nichž jsou zachyceni turisté, kteří za svého života hráli v Klubu významnou roli, a též odbory KČT, které mají za sebou bohatou a úctyhodnou historii.
Ještě než znovu přejdeme ke slavné historii turistiky, podívejme se na sousoší z Františkánské zahrady, skrze niž jsme si zkracovali cestu – Divoženky Josefa Klimeše (*1928), rodáka z Měřína na Vysočině, nás svým kouzlem přitáhly – jejich sestřičky, Duše bludných kamenů, se dostaly až do kraje Kříbů, kterým vévodí tajemná Dědkovská hora…
Přestože jsme museli s časem hospodařit obezřetně, nemohli jsme nezajít alespoň na několik významných lokalit, které by měl pravověrný turista dnešní den navštívit.
Přehled míst v Praze, která souvisejí se starou i novodobou historií KČT a založením republiky je ve článku Silvestrovskou Prahou za historií.
Nakonec obrázek nejznámější, který se stal pevnou součástí panoramatu Prahy – Petřínská rozhledna, v roce 1891 postavená turisty podle vzoru pařížské Eiffelovky.
Přidám ještě několik zajímavých dat a čísel zveřejněných na letáku Muzea hlavního města Prahy:
Stavba rozhledny byla zahájena 16. března 1891 podle návrhu architekta Vratislava Pasovského, slavnostně otevřena 20. srpna téhož roku. Základy věže byly položeny 11 metrů hluboko a na nich vystavěna 65,5 metrů vysoká ocelová konstrukce vážící 175 tun. Jádrem konstrukce je osmiboký tubus, v němž je umístěn výtah, kolem kterého se vinou dvě točitá schodiště se 299 schody – jedno pro chůzi nahoru, druhé pro chůzi dolů.
Rozhledna má dvě plošiny, horní ve výšce 55 metrů. Přízemí a suterén věže tvoří zděná budova v neorenesančním stylu.
Ve článku o Pochodu za jarním sluníčkem pořádaném 25. 3. 2017 v Praze uvidíte obrázky (nejen) z Petřína – tehdy odstartovala akce 100 let republiky, 130 let v pohybu, jejíž ukončení je plánováno na 28. října 2018, kdy proběhnou oslavy 100. výročí založení Československé republiky (a my nebudeme v Praze chybět 🙂 ).
Po krátké procházce a vzpomínce na moudré a pracovité předky, kteří dokázali vytvořit spolek fungující dodnes podle původních zásad, už jsme museli lanovkou, též zbudovanou péčí českých turistů, rychle dolů, neboť čas se nachýlil.
Do cíle v zahradě Kinských jsme vyslali kamaráda Václava Plánku, který nám vyzvedl a později předal pamětní listy s památečním datem.
Popadli jsme zavazadla klidně odpočívající v turistickém íčku na Fügnerově náměstí a smýkali jimi v dopravních prostředcích cestou na Florenc – při vstupu na terminál zbývalo ještě celých 10 minut do odjezdu autobusu – hurá!V pohodlných sedadlech jsme po dnešních 15 kilometrech a čtyřech dnech intenzivních zážitků okamžitě usnuli a probudili se až v Jihlavě – máme trochu naspáno, neboť zítra ráno jedeme na výlet do východních Čech. 🙂
