Pamětihodnosti kulturní i přírodní severně od Sokolova
Druhý den poznávání západních Čech
Neděle 1. července 2018
Výlet krajinou severně od Sokolova jsme si při plánování rozdělili na tři okruhy, které nás postupně zavedly až ke státní hranici česko-saské. Nedělní ráno nám dělalo radost a už cestou z Dolního Rychnova přes Sokolov a Svatavu do Josefova jsme si užívali krásných výhledů na Krušné hory.
Naším nejbližším cílem byla osada Hřebeny, odkud jsme se vydali na hrad Hartenberg, který nás zajímal tím víc, že jsme jeho žalostnou zříceninu při putování Za posledním puchýřem v listopadu 2006 navštívili a dozvěděli se, že nový vlastník ve spolupráci s dobrovolnickým spolkem se pustili do záchranných oprav.
Hartenbergové byli významným šlechtickým rodem z Chebska a na konci 12. století založili na ostrohu nad řekou Svatavou jeden z nejstarších českých hradů. Velký rozmach zažilo panství i hrad za éry Šliků v 15. a 16. století, v 17. století změnili příslušníci rodu Písniců hrad na pohodlný třípatrový renesanční zámek, barokní přestavby se uskutečnily po třicetileté válce a v době, kdy panství vlastnili Auerspergové.
V roce 1945 byl Hartenberg zabrán, mobiliář částečně přestěhován, většinou však rozkraden, a usadila se tu armáda, pak státní statky – co dodat… Několik úmyslně založených požárů dokonalo spoušť z minulých desetiletí, na konci 90. let se začalo s obnovou. V současnosti už se tu konají prohlídky jak rozměrného hlavního paláce, tak sklepů a hradní kaple, také řada kulturních akcí.
My jsme sem přibyli brzy z rána, takže ještě nebylo hradní nádvoří otevřené, nikde nikdo, jen vlahý letní les a šumění řeky dole pod skálou, absolutní idyla…
Podívejte se na fotky, které Mirek udělal a pak porovnejte s těmi z roku 2006, nám to přijde zajímavé (a radostné).
V roce 1603 založili Písnicové pivovar, postupně k zámku přibývaly hospodářské budovy, takže během doby vznikl sídelní a krajinářský celek skvěle umístěný na ostrohu obtékaném řekou Svatavou. K zámku s dvorem a pivovarem patřil i lihovar, také papírna, mlýn, tři hostince a hotel. V předválečných dobách sem směřovaly výlety občanů ze širokého okolí. V hradních kronikách je s hrdostí zapsáno, že v éře pánů z Auerspergu často na Hartenbergu pobýval Johann Wolfgang Goethe (1749–1832), dokonce zde v roce 1823 slavil své narozeniny.
Bývalý hradní pivovar Hartenberg je na tom mnohem hůř nežli zámek, rozpadá se před očima a přitom to kdysi byl skvěle, nadčasově zařízený provoz, jehož pivo vyhrávalo na výstavách. Dočetla jsem se, že v roce 1900 získalo zdejší pivo hlavní cenu v Paříži, pak znovu v roce 1914 v Londýně. Na konci 19. století se tu ročně vařilo průměrně 15 000 hl piva, na lahvové pivo se používaly etikety, což v té době zdaleka nebylo běžným standardem.
Při pivovaru fungovaly hostinec Hamr a restaurace Zámecký vrch (Schloßberg).
A teď porovnejte současnou situaci se stavem v listopadu 2006:
U pivovaru taky nebylo živáčka a na zdejší opuštěné trosky byl věru tíživý pohled – prošli jsme provozy, kam jsme se nebáli vstoupit – sklepení s klenutými oblouky v protější skále jistě dobře sloužilo k uložení piva, odhadli jsme, kde byla ledárna z kamenů a cihel, dnes s propadlou střechou, z níž rostou stromy, nad ledárnou dva rybníčky – z jejich vody se vyrábělo pivo a jistě i led, hned za budovami teče potok nedaleko ústící do Svatavy.
Tehdy před lety jsme se odtud vraceli do Sokolova vlakem – překvapilo nás, když k ubohé, vybydlené nádražní budově přijela velmi moderní vlaková souprava pendlující mezi Německem a Sokolovem.
Pohledem na mapku zařazenou na začátku článku zjistíme, že dalším objektem našeho zájmu byla nová rozhledna Cibulka a stará kaple – obojí na Šibeničním vrchu mezi obcí Krajkovou a městem Oloví. Asi na poloviční cestě mezi uvedenými sídly jsme odstavili pežotka na malém parkovišti u lesa a vydali se neznačenou, asi kilometr dlouhou, strmou cestou na Šibeniční vrch.
Na hřebeni, ve vzdálenosti asi jednoho kilometru, byla na místě odedávna uctívaném, kde na borovici visel obrázek Nejsvětější Trojice, vystavěna v letech 1914–1917 kaple ze strusky. Váže se k ní smutný, ale pravdivý příběh. Na začátku 1. světové války pojali tehdejší farář z Oloví a štukatér Josef Fischer úmysl postavit na výše řečeném místě v lese umělou jeskyni ke cti Nejsvětější Trojice. Sbírali odpadovou strusku z nedalekých rotavských železáren, sháněli peníze na stavbu a překonávali různé překážky – Fischer musel narukovat do války, dostal krátkou dovolenou, během níž pomáhal prací i radou několika věrným, kteří úmysl nevzdali. Hotové dílo bohužel nespatřil, padl v září 1915 u Tarnopolu.
Seběhli jsme k silnici na úpatí vrchu a zakrátko si prohlíželi střed městečka Oloví, které má bohatou minulost, ačkoliv první písemná zmínka o něm pochází z roku 1524. Oloví, jak sám název připomíná, bylo královské horní město, kde se těžilo olovo, cín a stříbro. Když byly zásoby vyčerpány, vznikl tu sklářský průmysl, který dodnes přetrvává. Ve městě nad řekou Svatavou žije asi 1 700 obyvatel, okolí je protkané množstvím turistických pěších cest, i cyklisté si přijdou na své.
Dominantou města je novogotický kostel sv. Michaela archanděla, který byl na konci 19. století vystavěn na místě předchozího kostela. Léta neopravovaný, byl v havarijním stavu roku 2001 uzavřen, poté prohlášen kulturní památkou ČR, probíhají opravy.
Z Oloví jsme pokračovali jedinečným, hluboce zaříznutým údolím řeky Svatavy směrem k severu – ze silnice vedoucí do Kraslic jsme odbočili vpravo do Smolné, následovala Rotava, v jejímž okolí jsme měli několik velezajímavých cílů.
Odstavili jsme auto a chutě se vydali nejdříve po zeleně, pak žlutě značené Naučné stezce Rotavské varhany. Že jsme po výstupu na čedičový kopec nad Rotavou při prohlídce jedinečných skalních útvarů plesali, je jistě jasné, ale že jsem o vzácné lokalitě jen horko-těžko hledala na webu informace, které by zasvěceného neurazily, ale neználky mně podobné aspoň trochu obohatily, to na první pohled asi zřejmé není – snažila jsem se však a tu spoustu Mirkových fotografií doprovodím komentářem, pracně sestaveným. 🙂
Popojeli jsme asi 4 km do Šindelové, odkud jsme se vydali modřínovou alejí k zámečku Favorit. Nejdříve jsme však využili krásného prostředí u rybníka (dříve název Teich), který kdysi vybudovali Nosticové jako zásobárnu vody k pohonu strojního zařízení pro zdejší vysokou pec, dnes slouží rekreaci a koupání.
Sotva jsme stačili obhlédnout dřevěnou kapli zasvěcenou sv. Terezii z Avily (1515–1582), té, které se říká sv. Terezie od Ježíše, učitelka církve, museli jsme se vydat lesem nazpět.
Čekala nás krátká návštěva Přírodního parku Přebuz, konkrétně Kamenného hřibu, za kterým jsme se museli vydat hore kopcom.
Prastarý balvan se sice dal vidět, co nás ale zcela uchvátilo, byl výhled na Krušné hory! Výstup na kopec s téměř kruhovým výhledem se vyplatil! Viděli jsme i v okolí roztroušené původní statky, některé opravené, jiné jejich majitelé, bůhví odkud přišlí, jen užívají a nechají chátrat…
Kdo dnes přijede do Šindelové, nemůže se nezastavit u někdejší vysoké pece, která se od roku 2016 opravuje, byla prohlášena technickou památkou.
Pro návštěvníky je k dispozici tabule s vysvětlujícím textem – považovala jsem za vhodné tuto možnost zprostředkovat našim čtenářům, proto jsem ofocené informace přepsala:
Těžba a zpracování železné rudy v této oblasti mají své začátky ve 14. století za Šlikovské éry. Roku 1340 vznikly postupně první hamry a tavírny. V 16. století přibyla i huť. Po roce 1627 pokračovali Nosticové, vystavěli vysokou pec a v 19. století již pracovaly dvě. Jako palivo využívaly pece dřevěné uhlí. Zpracovávala se litina, pracoval i tyčový hamr a tři hamry na plech.
Vysoká pec, u níž se nacházíte, byla jen součástí nových železáren zbudovaných roku 1839. Areál tvořily tato vysoká pec, válcovny jemného plechu, kalírny a hamr. K pohonu byla využita zpočátku voda, později jeden z prvních parních strojů v Českých zemích.
Dřevěné uhlí bylo nahrazeno hnědým uhlím ze sokolovských dolů. Také pocínování jemných plechů se později provádělo novou technologií – pozinkováním. Tento patent zde byl využit poprvé.
Po roce 1860 vyrábějí železárny v Šindelové i tvárnice. Hlavní surovinou pro tuto výrobu byla struska – druhotný produkt vysoké pece.
Po roce 1920 proběhly první zkoušky s elektrickou energií. Časem dodávaly železárny elektřinu celému okolí. Na konci dvacátých let pracovalo ve všech zdejších provozech 920 zaměstnanců.
Za 2. světové války se ale výroba částečně změnila a omezila, některé provozy byly zastaveny úplně.
Konec výroby ve zdejších železárnách nastal v roce 1945.
Šindelová i Rotava nám poskytly vše, co jsme od nich očekávali, den se nachýlil, ale toužili jsme aspoň nakouknout do Kraslic a Bublavy, kde jsme nikdy nebyli. Vrátili jsme se na silnici v překrásném údolí řeky Svatavy a pokračovali k hraničním kopcům. Netrvalo dlouho a údolí se trochu rozestoupilo – byli jsme v Kraslicích.
V Kraslicích, městě na řece Svatavě, rozložených v průsmyku západní části Krušných hor, kudy dříve vedla obchodní stezka z Čech do Německa, žije dnes (v 15. městských částech) asi 7 000 lidí. Původní osada ze 13. století se po objevení bohatých rudných ložisek rychle rozrostla – v okolí se začalo s dolováním stříbra, mědi, olova a cínu, proto Karel IV. povýšil Kraslice na město královské. Největší rozvoj těžby rud nastal za éry rodu Šliků – prý zde tehdy žilo více než 20 000 lidí!
Když se okolní doly po vyčerpání rudných zásob postupně uzavíraly, rozšířila se na začátku 17. století ve městě výroba dechových hudebních nástrojů – pojem Amati Kraslice známe všichni dobře a víme také, že množství lidí pracovalo ve zdejších textilkách.
Z důvodu časové tísně jsme si prohlídli jen centrum města a vydali se silničkou kolem Bublavského potoka vzhůru na horský hřeben, k poslední vesnici na hranici s Německem, malebné Bublavě. Historie zdejších osad je po celá staletí provázaná s nedalekými Kraslicemi, nyní je Bublava (asi 400 obyvatel) známá jako středisko zimních sportů, množství naučných stezek a rozhleden však dobře slouží i v jiných ročních obdobích pěším turistům a cyklistům. Se zalíbením jsme hleděli na typické zdejší roubenky, obdivovali množství sjezdovek a sportovních středisek, v podvečerním slunci získaly okolní hory tajemný nádech a my se těšili na dny příští.
Silnička se vyšplhala až k hraničnímu přechodu, kde malá cedulka upozorňovala, že právě vjíždíme do Klingenthalu – tím dnešní putování končilo.
S večerem jsme se vrátili do Sokolova, ke statistice jsme přidali 102 dnes ujetých kilometrů, pěší jsme nepočítali. 🙂
Zítra jedeme do Ostrova nad Ohří, Vykmanova a Jáchymova – víc asi nestihneme.