Návštěva tří měst, kde se minulost prolíná se současností: historický Ostrov nad říčkou Bystřicí a v jeho těsné blízkosti moderní SORELA (s nedalekou Rudou věží smrti), středověké město vzácných rud, hornický Jáchymov, s pracovním táborem komunistům nepohodlných, Kyselka z doby Heinricha Mattoniho i dnešní, a nakonec odměnový výhled z rozhledny Bučina.
Třetí den v Karlovarském kraji
Pondělí 2. července 2018
Dnešní den byl až kalendářově krásný – nebe vymetené, jen pár mráčků pro ozdobu světa a potěšení fotografů. Po dálnici jsme ze Sokolova kolem Karlových Varů byli v městě Ostrov během chvilky – několik hodin vyměřených pro prohlídku města, kde žije přes 17 000 lidí, jsme nevycházeli z údivu a byli doslova okouzleni. Začali jsme totiž Starým městem, přiznám se, že předtím jsem neměla o jeho existenci a kráse ponětí – myslela jsem, že uvidíme pouze pověstnou moderní SORELU z 50. let minulého století, a zatím jsme se procházeli parkem, kterému se kdysi pro jeho výjimečnost říkalo „osmý div světa“.
Poprvé je osada Ostrov (Schlackenwerth) na vyvýšené terase nad říčkou Bystřicí na území patřícím Hrabišicům uváděna v roce 1207 – terénní situace dala jméno osadě obtékané vodou, která se už v roce 1331 stala městem, o jehož rozkvět se přičinil Karel IV. udělením privilegií i nařízením, že kupci se vzácným zbožím musejí cestovat z Chebu do Prahy po královské cestě Via regia přes Ostrov.
Další stavební a historický vývoj města byl ovlivněn významnými majiteli ostrovského panství – v roce 1434 je získali Šlikové, po bitvě na Bílé hoře přešlo panství do vlastnictví vévodů sasko-lauenburských a později markrabat bádenských, od roku 1808 patřilo území na úpatí Krušných hor velkovévodům toskánským.
Po druhé světové válce vzniklo v těsné blízkosti historického města moderní zahradní město pro blízké uranové doly.
Město Ostrov je tedy mozaika architektonických stylů od pozdně románského až k socialistickému realismu druhé poloviny 20. století.
Vydejme se historickým jádrem města k nejstarší obývané části, která ležela kolem kostela sv. Jakuba Většího.
Vrátili jsme se na Malé náměstí v Ostrově, z něhož je kousek do Posvátného okrsku klášterního areálu.
Komplex historických budov začal vznikat po roce 1623, kdy ostrovské panství připadlo vévodům sasko-lauenburským – první stavbou byla pohřební kaple sv. Anny:
Historie Ostrova je neodmyslitelně spjata s řádem piaristů – v roce 1666 založila hraběnka Anna Magdalena klášterní kolej a pověřila stavitele Martina Reinera stavbou trojkřídlého konventu s rajským dvorem a křížovou chodbou, a také kostela, který byl vysvěcen v roce 1674. V ostrovské koleji s latinskou školou a bohatou knihovnou působilo dvanáct piaristů.
Na začátku 30. let byla kaple sv. Floriána využita jako památník padlým v první světové válce, pak přibyla jména obětí 2. světové války a na začátku 21. století se stala i památníkem obětí násilí na Ostrovsku – jsou zde připomenuti všichni, kteří trpěli nebo zemřeli v koncentračních táborech, při odsunech nebo jako političtí vězňové. Jedním z nich byl akademický sochař Jaroslav Šlezinger, jehož reliéfy čtrnácti zastavení Křížové cesty a sádrový reliéf sv. Judy Tadeáše, ochránce a přímluvce v beznadějných případech nemoci a životní nouze, jsou vystaveny v kapli. Na oltáři stojí dvě smutkem zahalené ženské postavy, kopie sousoší Zaváté šlépěje, umístěného na jihlavském hřbitově.
Nastal čas ke vstupu do zámeckého parku, do míst kdysi označovaných jako „zahrada sta kašen“ či „osmý div světa“. Dnes už pro tato vzletná přirovnání není důvodu, přesto panoval v parku nebeský klid a celý objekt působil harmonicky – barokních soch bylo sice po málu, ale čtyři současní sochaři tu zanechali své kamenné stopy.
V době vzniku parku byly cesty rámované vysokými stříhanými stěnami stromů tak, aby tvarované dřeviny vytvářely pozadí a dělily parkové plochy s altánky.
Přešli jsme silnici, pak parkoviště – a najednou jsme byli v jiném světě! Ulice nalinkované, domy barevné a všechny stejně vysoké… Nebylo možné nedojít odkudkoli na rozlehlé hlavní náměstí, obrovskou plochu s nefunkčním vodotryskem uprostřed – ohromeně jsme se rozhlíželi po Mírovém náměstí, kterému vévodí Dům kultury, byli jsme v novém Ostrově, vybudovaném v 50. letech 20. století.
SORELA je zkratkou tří slov: SOcialistický, REalismus a LAkomý (architekt a teoretik). Socialistický realismus byl umělecký směr, který roku 1932 schválil Ústřední výbor Komunistické strany SSSR jako oficiální směrnici pro literaturu, výtvarné umění a hudbu. Později byl závazný v ostatních komunistických zemích a ideově vycházel z oslavy vládnoucího režimu.
Budování nového Ostrova v bezprostřední blízkosti starého města začalo v roce 1947, protože vyvstala potřeba bytů pro pracovníky Jáchymovských dolů, ve kterých se těžila uranová ruda, dodávaná jako strategická surovina do tehdejšího Sovětského svazu.
Autorem a hlavním architektem nového městského celku byl akad. arch. Jaroslav Krauz – v roce 1955 byl původní územní plán přepracován a navýšen pro 25 000 obyvatel.
Přiznávám, že hlavním důvodem návštěvy Ostrova byla pouť a vzpomínka na sochaře Jaroslava Šlezingera (1911–1955), rodáka z Jemnice, který ve čtyřicátých letech bydlel a měl ateliér v Jihlavě, kde byl v roce 1949 zatčen a za činy nikdy nespáchané odsouzen k 25 letům těžkého žaláře. Na začátku padesátých let byl internován do tábora nucených prací Ostrov – Vykmanov, kde v tzv. Věži smrti patřil k těm, kteří zcela bez ochranných pomůcek třídili v otřesných podmínkách radioaktivní uranovou rudu. Jaroslav Šlezinger, stejně jako většina vězňů, zemřel na následky ozáření a rakovinu plic. Před smrtí, už těžce nemocný, byl svými vězniteli donucen vytvořit velké sousoší na Dům kultury v Ostrově.
Při přípravě výletu jsem se dočetla, že kdo chce navštívit Rudou věž smrti ve Vykmanově – Dolním Žďáře, musí se domluvit s ostrahou objektu – nu, domluva to byla velice složitá, prý se změnil majitel, který vše, kromě Věže zbourá a teď se tam nesmí – nakonec za úplatu jsme byli vpuštěni s tím, že přístup k Věži je stejně zadrátován. Zřejmě v této lokalitě přetrvávají praktiky z doby, která se vymykala normálu. Byli jsme ale rozhodnutí navštívit místo, které se kvůli zhoubné ideologii stalo konečnou štací sochaře Jaroslava Šlezingera.
Návštěva přízračného areálu, kde jsme mohli jít pouze po silničce, neboť v husté trávě číhaly odkryté kanály bez poklopů (o tom upozornění jsme se opatrně přesvědčili), nám na chvíli vzala řeč a ještě teď cítím tu všudypřítomnou tíseň…
Na webu jsem se dočetla, že jsme vlastně měli štěstí, neboť převážná většina zájemců se do objektu vůbec nedostane.
Asi deset kilometrů nás dělilo od Jáchymova. Auto jsme zaparkovali poblíž velkého kruháče a vydali se vpravo protáhlým údolím do starého města.
Ze svahu Krušných hor shlížel lázeňský hotel Běhounek a ukazatele na silnici lákaly do zdejších slavných radonových lázní – my jsme ale měli v plánu prohlídku historického města.
Je načase vzpomenout, co nás vlastně do Jáchymova (asi 2 500 obyvatel) lákalo: Patří mezi nejvýznamnější česká hornická historická města. V 16. století ho proslavila těžba stříbra a následná ražba stříbrné mince tolaru. Hrabě Štěpán Šlik získal v roce 1516 toto panství a vzápětí tu bylo objeveno velké ložisko stříbra. Na ochranu dolů postavil pevnost, jejímž pozůstatkům se dnes říká Šlikův hrádek, a z německé strany Krušných hor pozval horníky, kteří pro něj začali stříbro těžit.
Šlik promyslel, jak na nálezu co nejvíc vydělat – kdyby vyvážel stříbro, musel by platit cla a daně, takže ho napadlo razit mince, protože peníze se nedaní. Začal razit ve sklepení svého hrádku v lednu 1519, zemský sněm ražbu zlegalizoval v roce 1520. Lidé to hodnotné platidlo s obsahem 23 gramů čistého stříbra chtěli, a tak se Jáchymov brzy stal jedním z nejbohatších českých měst a druhým nejlidnatějším po Praze. Jáchymovský tolar začaly napodobovat i jiné evropské mincovny, v roce 1566 byl zaveden tzv. říšský tolar, který se používal až do roku 1754, byl tedy univerzálním platidlem po celé Evropě. V roce 1792 byl ve Spojených státech zaveden jako oficiální měna americký dolar – slavný tolar byl jen přejmenován na dolar.
Stříbrná horečka sice během několika desetiletí pominula, ale hornická činnost pokračovala dál – těžilo se olovo, arsen, kobalt, nikl, cín a také smolinec. V roce 1898 objevili manželé Curieovi v jáchymovském smolinci nové prvky – polonium a radium.
Ve 20. století probíhala v blízkosti Jáchymova těžba uranu, na niž byli nasazováni zejména političtí vězni.
Stoupali jsme táhlým údolím vzhůru, směrem k Božímu Daru, a vlastníma nohama i očima poznávali město na úpatí Klínovce (1 244 m n. m.), pro nás dříve neznámé.
Prohlídku této bezesporu zajímavé části Jáchymova jsme si nechali na některou z příštích návštěv.
Poslední dnešní návštěva patřila městečku Kyselka a byla inspirovaná televizním seriálem Já, Mattoni. Z Jáchymova jsme se vraceli kolem Ostrova a v Radošově, kousek před Kyselkou, si udělali původně neplánovanou zastávku u dřevěného krytého mostu přes Ohři.
Pak už jsme se vydali Po stopách Heinricha Mattoniho – auto jsme odstavili poblíž bývalé Mattoniho vily a zašli k Ottovu prameni, dříve ústřednímu bodu bývalých městských lázní. Naskytl se nám následující pohled, na němž je potěšitelné jen to, že jakési opravy probíhají.
Existence zdejších pramenů byla známa dlouho před Mattonim, počátky lázeňského využívání sahají do konce 18. století – dříve se Kyselka nazývala Kysibl, německy Bad Gießhübl.
Červená značka nás vedla po svahu kopce stále vzhůru, zastavovali jsme se u vyhlídek, četli informační tabule a snažili se potlačit neveselé pocity ze zhouby nádherného areálu – jsou opravy, které tu probíhají, příslibem navrácení slavné minulosti? Bude ještě možné zachránit ty zdevastované budovy?
Seběhli jsme dolů k řece, na mostě se pohledem rozloučili s rozhlednou a kochali se výhledem na hladinu, kde se zrcadlily bývalé lázeňské budovy – dálka milostivě zakryla jejich šrámy utrpěné v minulém století.
Vycházka po stopách Heinricha Mattoniho pomalu končila, vraceli jsme se k autu – v podvečerním světle prohlíželi bývalé lázeňské budovy, na nichž jsou znatelné opravy a fandili těm, kteří je prosazují a uskutečňují.
Zcela obnoven byl Löschnerův pavilon, kde vzniklo Muzeum Mattoni – pokročilý čas nám ale nedovolil návštěvu. Posledním objektem, kterému jsme věnovali pozornost, byla Mattoniho vila, tzv. Zámeček, postavený v roce 1868 jako lázeňská budova. V 80. letech 19. století ji nechal Mattoni přestavět tak, aby sloužila jako sídlo rodiny i firmy, na okolním rozsáhlém pozemku vybudoval park. Heinrich Mattoni žil ve vile až do své smrti v roce 1910.
Nafasovali jsme Ottovku z veřejně přístupného zdroje minerálky a se smíšenými pocity se vydali domů, tedy do Dolního Rychnova u Sokolova, kam jsme dorazili před devátou večerní, celkem jsme ujeli 98 km.
Zítra máme namířeno do Františkových Lázní a okolí.
Co jsme dosud navštívili:
1. den – Sokolov,
2. den – Rozhledna Cibulka, Rotavské varhany, Hartenberg, Šindelová, Kraslice.