Františkovy Lázně i blízký Soos, ale nejdříve Chlum Svaté Maří
Půvabné lázně z časů císařských a dozvuky vulkanické činnosti v rezervaci, která nemá ve střední Evropě obdoby
Čtvrtý den poznávání krásného Česka
Úterý 3. července 2018
Program stanovený pro dnešní den byl oddechový a vpravdě výletní – zavítali jsme do zcela jiné krajiny a jiného prostředí nežli je naše rodná Vysočina – výstavné lázeňské paláce ani bublavé vzkazy z nitra země nejsou přece naší vrchovině vlastní.
Hned v úvodu nás ohromila nádhera a velikost barokního areálu v malé a nikterak výstavné vesničce Chlum Svaté Maří, která se kromě toho pyšnila i pamětní deskou připomínající časté pobyty Johanna Wolfganga Goetha v letech 1806–1818.
Barokní areál v Chlumu Svaté Maří patří k nejvýznamnějším a nejkrásnějším v České republice, je chráněn jako Národní kulturní památka.
Rytířský řád Křižovníků s červenou hvězdou byl na Chlum povolán roku 1383, chrám vystavěný po roce 1400, kdy v nedalekém křoví u cesty byla nalezena milostná soška Panny Marie Chlumské, barokně přestavěli v roce 1687 podle plánů Kryštofa Dientzenhofera. Pro představu o rozloze církevního areálu zařazuji část infotabule, z níž možná bystrozrací přečtou i legendu, která předcházela vzniku výjimečného zdejšího kostela (ostatní zájemci lehce dohledají text na netu).
Soška Panny Marie Chlumské byla ve své době ceněná tak vysoce, že jí byla zasvěcena 18. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi (vznikla v letech 1674–1690). Kaple stávala v cípu letiště Kbely a byla z provozních důvodů zbořena.
Národní přírodní rezervace Soos severně od Františkových Lázní nabízela možnost zopakovat listopadovou návštěvu z roku 2006, kdy jsme tu byli se zájezdem pořádaným Mílou Bradovou pro turisty z oblasti KČT Vysočina při příležitosti celostátní akce Poslední Puchýř v Sokolově.
Než jsme dojeli ke vstupu do rezervace, oslovil nás svou neopakovatelnou historickou patinou kostel sv. Vavřince v blízké Třebeni:
Chvíli poté jsme zaparkovali poblíž budovy Íčka na Soosu (v někdejším nářečí chebských Němců znamenalo toto slovo „močál“), informovali se o nabídkách pro návštěvníky a po zakoupení vstupenky zamířili na naučnou stezku, částečně vedenou po dřevěných chodnících – trasa totiž vede po dně vyschlého slaného jezera, které se v průběhu tisíciletí stalo rašeliništěm a slaniskem, z něhož probublává kysličník uhličitý jako dozvuk pradávné vulkanické činnosti.
Převážnou část území zaujímají rašeliniště s mechy, ostřicemi a sítinami, vznikla tu i vrchoviště a hluboké tůně s vegetacemi kyselých vod, část rezervace tvoří slaniska, jejichž půda je nasycena rozpuštěnými solemi, takže se tu mohou vyskytnout rostliny, které normálně žijí na mořském pobřeží.
Předchozí obrázky můžeme porovnat se stavem z podzimu 2006:
Kulturně poznávací činnost byla za námi, teď se budeme dobré čtyři hodiny věnovat procházkám a prohlídce Františkových Lázní – zářivě slunečný letní den k tomu přímo vybízel.
Pežotka jsme odložili poblíž vlakového nádraží
a vydali se do středu města s cílem užívat si nicnedělání. Kousek od vstupu do Městských sadů nás mocnou silou přitáhla veselá budova ZUŠ Járy Cimrmana:
Poutače se skvělými texty geniálního myslitele jsou hodny zaznamenání:
Nedělat přestávku, jinak utečou.
Po nápovědě neopakuj vše, některé věty patří kolegům.
Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá.
Za předměty házené na jeviště neděkuj.
Můžeš podlézt, ale pak se zase narovnej.
Každé zbytečné slovo je zbytečné. Za bezkonkurenčně nejlepší považujeme: Učí se dobře, to nemohu říct…
Při čtení mi do uší vždycky naskočí hlas pana Zdeňka Svěráka…
Možná přijdou vhod texty cedulí na naučné stezce Járy Cimrmana v Lomnici u Tišnova.
Rozhodla jsem se řadit fotografie tak, jak přibývaly během procházky – tedy nedodržovat vzájemné souvislosti historické ani současné – prostě se pojďme rozhlížet po Františkových Lázních a kochat se.
Dočetla jsem se, že ve Františkových Lázních je celkem 21 minerálních pramenů o teplotě 9–11°C, některé se používají pouze pro pité kúry, další i v rámci jiných procedur, nejslavnější jsou Františkův pramen a Glauberovy prameny.
Soška chlapce s rybou jako symbolem plodnosti byla roku 1933 umístěna na prostranství před Společenským domem – nedaleký Františkův pramen byl znám především jako léčebný prostředek proti neplodnosti. Vlastní legenda o tom, že pacientky, které se dotknou Františkova těla, budou mít do devíti měsíců chlapečka, se prý zrodila krátce po válce a jejím autorem byl františkolázeňský fotograf pan Škarda, který ji vyprávěl ženám, aby při focení vykouzlily úsměv.
To, že socha zůstala bezruká, je prý, jak jsem se dočetla na webu, nápad Olbrama Zoubka, který navrhl, aby „císař zůstal bez ruky a připomínal tak lidem, že tolerance není v dekretu, ale právě v lidech samých“ – jen si nejsem jistá, zdali by se to nemělo na přiložené cedulce poznamenat…
Turistický duch nabyl nad námi vlády a nasměroval nás k rozhledně Saligburg.
Od doby vzniku rozhledny se změnilo mnohé, také stromy ji zdaleka přerostly, takže výhled není to hlavní, čím se nám stavba za návštěvu odmění – my jsme vycházku brali jako příjemný cíl při procházce lesoparkem.
Sochu odhalil v roce 2004 Otto von Habsburk, syn posledního rakousko-uherského císaře Karla I. a prasynovec Františka Josefa I., který v roce 1865 povýšil Františkovy Lázně na město. 220 cm vysoký bronzový odlitek vznikl z původního originálu vytvořeného Myslbekovým žákem Josefem Václavem Pekárkem pro císařský salonek nádraží Františka Josefa v Praze (dnes Hlavní nádraží).
Večer přicestovali do Sokolova naši přátelé, které jsme převezli do Dolního Rychnova, kde se také ubytují – příštích pár dní s nimi strávíme při turistice.
Zítra snad poprvé v životě spatříme města Aš a Hranice, možná dojdeme pěšky i na Trojstátí.