Nejzápadnější část naší republiky
Pátý den jsme si splnili dávné přání
Středa 4. července 2018
Hlavním turistickým lákadlem výletu byla návštěva měst Aš a Hranice v Ašském výběžku a vycházka po Naučné stezce k Trojstátí územím ze tří stran obklopeným Německem, které až do devadesátých let 20. století nebylo přístupné veřejnosti.
Po příjezdu do Aše nás překvapilo, kolik tamních domů je s péčí opraveno, ale i jak mnoho jich ještě na rekonstrukci čeká. Věděli jsme, že kdysi bohaté město prožilo v první polovině minulého století vzestup hospodářský i politický a naprostý úpadek po 2. světové válce, kdy mu byla k tíži jeho poloha u západní hranice v blízkosti „železné opony“.
Tržní osada byla v těchto místech založena už v 11. nebo 12. století, řád německých rytířů získal zdejší panství v roce 1270, kolem roku 1400 ovládli Ašsko na příštích 550 let Zedtwitzové. Koncem 18. století se z Aše stalo průmyslové centrum – napříště tu žilo více než 6 000 tkalců. Obrovský požár v roce 1814 zničil město i s radnicí a zámek, podlehla i většina tkalcoven – koncem 19. století bylo vše opraveno a Aš se svými 13 000 obyvateli (!) byla povýšena na město.
Koncem 30. let minulého století přebrali moc na Ašsku nacisté, po válce a vystěhování Němců klesl počet obyvatel o více než polovinu. Po roce 1989 skončila textilní éra Aše, na začátku našeho století začaly opravy starých zdevastovaných budov a nová stavební etapa města.
Název města vznikl z německého slova pro rybu lipana (die Äsche) – tři stříbrní lipani jsou znakem města Aš (německy Asch).
Vzhledem k výše uvedenému „životopisu“ města nepřekvapím sdělením, že v Aši je málo zachovaných historických památek, zato množství soch a významné muzeum. My, kteří kdekoliv na našem území se zalíbením pohlížíme na kamenné kříže, smírčí kameny a boží muka, víme, že jejich centrální evidence je doménou ašského muzea, v němž jsou vedeny i záznamy a přehled o všech hraničních a mezních kamenech.
Reliéfy na podstavci sochy Johanna Wolfganga von Goethe (1749–1832) odhalené v roce 1932 ke stému výročí úmrtí velkého učence a básníka, odkazují na některá z jeho děl a uvádějí letopočty zastávek Goethových v Aši.
V sedmdesátých letech 20. století byly téměř všechny historické domy na hlavním náměstí strženy (včetně tzv. ašského špalíčku) a místo nich postaveny panelové domy, v současnosti už zase dosáhl počet ašských obyvatel čísla 13 000.
Evangelický kostel Nejsvětější Trojice, postavený kolem roku 1750, byl nejstarší a nejcennější ašskou památkou. V roce 1958 začaly práce na jeho obnově, před ukončením oprav v lednu 1960 explodoval vyhřívací agregát a kostel vyhořel. Jeho zbytky pak musely být odstraněny, někdejší obvod kostela byl zvýrazněn nízkou zídkou, uprostřed postaven kříž a před ním umístěna kamenná skulptura otevřené knihy – tak vznikl památník bývalého evangelického kostela.
Kdysi býval na tomto návrší hřbitov a park, na jehož čestném místě postavili v roce 1883 dva metry vysokou sochu německého náboženského myslitele Martina Luthera (1483–1546), ulitou v umělecké slévárně v Norimberku, socha i okolí byly v minulých letech opraveny.
Most už slouží jen pro potěchu oka – poté, co kostel vyhořel, byl okolní hřbitov zrušen a most přestal být funkční.
Ve městě je římskokatolický kostel sv. Mikuláše, jehož 48 metrů vysoká věž je skvělým orientačním bodem:
Místní lidé prý říkají „kdo nebyl na Háji, nebyl na Ašsku“ – nejen proto jsme se však vydali na impozantní kamennou rozhlednu asi jeden kilometr od města. Auto jsme odložili na parkovišti u nového sportovního areálu a po chvíli došli do cíle.
Ještě jedno město s historií sahající do 14. století leží v nejzápadnějším výběžku naší republiky – jsou to Hranice (≈ 2 000 obyvatel), asi 10 km severozápadně od Aše (o jejich existenci jsem do návštěvy bohužel neměla ani ponětí 🙁 ). Původní název Roßbach (Koňský potok) vznikl podle potoka protékajícího obcí. V 19. století ovládl zdejší život tak vyspělý textilní průmysl, že prý dokonce předstihl i výrobu v Aši. Tento stav však trval jen do roku 1840, kdy občané hraničtí zamítli, aby plánovaná silnice z Chebu do Plavna vedla přes jejich městečko – absence dopravního spojení byla příčinou postupného konce zdejší textilní výroby.
Jedno prvenství přece jen Hranice mají – 18. dubna 1945 byly první obcí, do níž při osvobozování republiky vstoupila americká armáda.
My jsme se ale v městečku moc nezdržovali, měli jsme v plánu zajít na tzv. Trojstátí, kde se stýkají hranice Česka, Saska a Bavorska. Rozcestník v Hranicích nás nasměroval na červenou turistickou značku.
Trojmezí je nejstarší osada regionu, pravděpodobně osídlená už ve 12. století – na osmi menších samotách žilo mezi válkami asi 1000 lidí, po odsunu Němců se oblast téměř úplně vylidnila, bývalé statky byly srovnány se zemí, zato tu vyrostla rota Pohraniční stráže – začínala tu „železná opona“ a až do devadesátých let minulého století byl občanům vstup zakázán.
Říčka Rokytnice pramení jižně od města Hranice, teče k Trojmezí, kde přibírá Luční potok, pak Bystřinu – celkem na našem území pobude jen tak dlouho, nežli překoná úsek 34 km dlouhý, pak vstoupí do Německa a stane se přítokem Sály. Ve výše jmenovaných tocích stále žijí (jako v jedné z posledních lokalit v ČR) perlorodky říční. Na infotabuli jsem se dočetla, že se dožívají 50 let a dosahují velikosti 10 – 12 cm a že jejich lastury byly využívané v pletařském průmyslu. Kvůli perlorodkám a jiným vzácným živočichům a rostlinám bylo území vyhlášené Národní přírodní památkou.
Obyvatelé se živili zemědělstvím, pastevectvím, tkaním látek a těžbou rud, které tavili v hamrech, z fylitu, získaném v okolních lomech, vyráběli chodníky, mostky a zídky, které tu jsou stále k vidění.
Nejzápadnější končiny České republiky byly původně (asi od 6. století) osídleny Slovany. Z těchto důvodů byla ke studánce po jejich způsobu umístěna socha boha Peruna, vládce hromu, blesku, kamenů a úrody, a vysazeny duby.
Podívejme se na podrobnou mapu:
Nejzápadnější bod naší vlasti však není daleko, leží níže, v katastru obce Krásná u Aše, tam, kde dříve býval Újezd.
Je víc než pravděpodobné, že tam naše noha bohužel nikdy nevkročí, proto si vychutnáme radost ze zdejšího místa, jen asi o dva metry méně západního… 🙂
Neobvyklé zážitky získané v této krásné a tiché krajině jsme si znovu vychutnali při zpáteční cestě – místo má svou charakteristickou náladu a rozhodně se tudy nedá procházet bezmyšlenkovitě, každý strom a zákrut potoka má staletou historii, která poutníka zahrnuje otázkami…
Pro odlehčení jsme zajeli na špacír a pizzu do Františkových Lázní, večer v Dolním Rychnově u Sokolova ukázal tachometr 146 km, krokoměr 19 km.
Zítra se těšíme do Bečova, Lokte a na rozhledny Krásno a Krudum.
Dosud jsme navštívili:
První den: Sokolov,
Druhý den: Rozhledna Cibulka, Rotavské varhany, Hartenberg, Šindelová, Kraslice,
Třetí den: Ostrov, Jáchymov, Kyselka,
Čtvrtý den: Františkovy Lázně i blízký Soos, ale nejdříve Chlum Svaté Maří.