Vihorlat

Turistická výprava se Spolkem přátel hor 14. – 22. července 2018
Pátá část: sobota 21. 7. 2018

Vojenským obvodem Valaškovce, územím s nekonečnými bukovými lesy, jsme Vihorlatskými vrchy putovali z Porúbky přes nejvyšší horu Vihorlat do Zemplínských Hamrů.

Zbýval už jen jeden den pobytu v oblasti Zemplína a předpověď počasí byla konečně po minulých deštích slibná – pro turistickou trasu ve Vihorlatských vrších byla dnes jedinečná (a jediná 🙂 ) příležitost. Vedoucí výpravy Milan Marko měl z patřičných míst informace o možnostech vstupu a místním značení ve vojenském prostoru Valaškovce, proto autobus zamířil z Medzilaborců, kde jsme byli ubytovaní v bývalém studentském internátě, do obce Porúbka, a z ní po vojenské cestě ještě kousek lesem, až tam, kde se na silnici objevila směrovka.

Než se vydáme na cestu, uvedu pár informací o zdejších horách:
Zalesněné Vihorlatské vrchy se rozkládají na samém východě Slovenska, jejich část zasahuje na Ukrajinu. Kopce přesahují své okolí asi o 800 metrů, nejsou osídleny, vesnice jsou pouze po okrajích rozsáhlých, hlubokých lesů stoupajících po svazích – takto uzpůsobeno stalo se nevysoké, ale opuštěné pohoří vhodným vojenským prostorem, který zabírá celou západní plochu Vihorlatských vrchů, na severu zasahuje až k obci Zemplínske Hámre.

Až v roce 2012 bylo turistům povoleno projít od jihozápadu (tedy např. od Porúbky) na vrchol Vihorlatu (1 076 m n. m.) – terén k výstupu je tu pozvolný, ale trasa mnohem delší než od severu, kde však jsou prudké a strmé srázy.

Teď už víme, že toto tiché pohoří neohromí návštěvníky svými vrcholy ani neobvyklými zajímavostmi, ale krásou mimořádně zachované přírody – ve Vihorlatských vrších se to hemží tabulemi s popisy přírodních rezervací obdařených poetickými názvy, chráněné území je všude, kam se podíváš. A právem! Myslím, že jsme ještě nikdy nešli tolik kilometrů územím téměř ponechaným na vůli přírodě – její výběr druhů určených k přežití je dokonalý.

Zdejší lesy, v nichž se běžně vyskytují více než 240 let staré exempláře, se dočkaly zápisu do Světového přírodního dědictví UNESCO v kategorii Karpatské bukové pralesy, území je též zahrnuto do společenství Natura 2000.

Protože na trase, kterou jsme procházeli, nebylo klasické turistické značení, obdrželi jsme před zahájením zájezdu mapky zdejší oblasti s popisy, podle nichž jsme se orientačně řídili – červeno-bíle značená vojenská cesta však perfektně vedla až na Polanu pod Vihorlatem, kde u altánu začíná oficiální turistická zelená značka (a souhlasí se zákresem na mapě) vedoucí do sedla Rozdiel (866 m n. m.).

Celá dnešní trasa, která měřila 25 km, je zaznamenaná na pěti mapkách s komentářem:

A nyní už konečně obdivované horské lesy na východě Slovenska:

Vyhlídka z vrcholu je sice dokonalá, ale ta hodina, kterou jsme tam nedobrovolně strávili (Mirek se musel dost daleko vrátit pro dva turisty z naší skupinky a řešit jejich problém), nám chyběla k zacházce na Sninský kámen (1 006 m n. m.), turisticky nejatraktivnější místo Vihorlatských vrchů – a je jisté, že za tohoto života nám další příležitost už poskytnuta nebude…

Pro zachování a ochranu vrcholové a podvrcholové části pohoří, kde jsou přirozené lesy s výskytem teplomilných a významných horských rostlin, byla na 50 hektarech vyhlášena Národní přírodní rezervace. Z geomorfologického hlediska je Vihorlat typickou ukázkou území vulkanického původu.

Zeleně značená cesta nás dovedla kolem Trstie do sedla Rozdiel (866 m n. m.), odkud jsme se vydali po červené a asi za hodinu došli na rozcestí Jedlinka, pak zbývala jen půlhodinka do sedla Tri tably.

Vyhrazený čas nám stačil právě tak na sestup po žlutě značené cestě do Zemplínských Hamrů.

Rekapitulace: na trase 25 km dlouhé jsme strávili 10 hodin, výstup 1700 m, sestup 1800 m – byli jsme nadšení (z dnešní trasy i z těch v předchozích dnech), ale stačilo – zítra cestou domů odpočíváme! 🙂

Mirek během týdenních slovenských Potulek pečlivě dokumentoval, přesto jsem ho na žádné jeho fotce nenalezla 🙂 , jediný doklad o jeho přítomnosti jsem objevila na Honzíkově fotografii:

Souhrn:
První část: sobota 14. 7. až pondělí 16. 7. 2018 – Cerová vrchovina a hřebenovka Volovských vrchů,
Druhá část: úterý 17. 7. 2018 – Plešivecká planina – Štítnik,
Třetí část: středa 18. 7. 2018 – Zámek Betliar, Národní park Aggtelek, Košice,
Čtvrtá část: čtvrtek 19. 7. a pátek 20. 7. 2018 – Bieszczady – lesní dráha, ale hlavně poloniny a výstup na karpatský hřeben, též prohlídka Medzilaborců.