47. ročník celostátního ukončení turistické sezony
15. – 18. listopadu 2018
První den: čtvrtek 15. 11. 2018 – Návštěva výstavy KČT a prohlídka města Semily
Kdo tvrdí, že listopad není vhodný na turistiku a poznávání památek, mýlí se! Už léta jezdíme v polovině listopadu na čtyřdenní akci Poslední puchýř a během této doby jsme poznali velmi atraktivní místa naší republiky – zajisté i díky organizátorům z pořádajících turistických odborů. Do Semil jsme se kvůli zveřejněnému programu hodně těšili a vyhradili si pro něj celý příjezdový den.
První návštěva v Semilech patřila turistické výstavě ověnčené několika významnými výročími: 130 let uplynulo od založení KČT, 100 let od vzniku Československé republiky a 90 let od slavnostního otevření Riegrovy turistické chaty na Kozákově!
Prostředí pro vystavené exponáty bylo vpravdě důstojné – punc budovy okresního archivu v Semilech po právu povýšil turistické dění k historii, která už od konce 19. století začala formovat život lidí naší země.
Výše popsané lokality máme v úmyslu navštívit – články o nich budou následovat.
Živý zájem členů naší jihlavské skupiny inspiroval přítomného redaktora místních novin k obrázku, který nám dovolil zveřejnit – tady jsme:
Z mnoha infotabulí turistických odborů Liberecké oblasti KČT (bohužel jsme ve vyměřeném čase nestihli všechny pročíst) zařadím pro příklad, jak kvalitní ty texty byly, jen dva, které se týkají turistického odboru Semily, pořádajícího letošní Poslední puchýř.
Naše turistické srdce plesalo téměř u každého exponátu, navíc k nim průvodce výstavou pan Navrátil přidával zajímavá sdělení, takže jsme si bez všeliké námahy krásně užívali nového druhu turistiky zvané výstavní. 🙂
Při cestě z budovy archivu do centra města si nelze nevšimnout impozantní lávky přes řeku Jizeru:
Ve 14 hodin začala podle programu Prohlídka města Semily – sraz účastníků byl před Turistickým informačním centrem, kde sídlí i Muzeum a Pojizerská galerie.
Mezi významné semilské občany patří Antal Stašek (1843–1931) a jeho syn Ivan Olbracht (1882–1952) – spisovatel Antal Stašek, vlastním jménem Antonín Zeman, působil od roku 1877 v Semilech jako advokát a osoba veřejně a politicky angažovaná, jeho syn Kamil Zeman zvolil pro svou literární činnost pseudonym Ivan Olbracht.
Pro začátek prohlídky města zvolila průvodkyně výstup na věž kostela sv. Petra a Pavla, která neodmyslitelně patří ke zdejšímu panoramatu a z níž je překrásný výhled na Semily a okolí.
Průvodkyně velmi detailně a poutavě popsala historii Semil (dnes ≈ 9 tisíc obyvatel) i významných budov, které jsme z výšky téměř 40 metrů měli jako na dlani – na následujících obrázcích některé z nich uvidíme:
Na návrší s podivným názvem Koštofrank si na konci 16. století vystavěla katolická menšina na místě bývalé tvrze dřevěný kostelík sv. Jana Křtitele, protože kostel sv. Petra a Pavla obsadili utrakvisté, v roce 1725 tu vznikl kamenný kostel a hřbitov (je tu pochován i otec F. L. Riegra, vážený mlynář).
Součástí komentované vycházky byla i prohlídka interiéru děkanského chrámu sv. Petra a Pavla, zařazeného mezi kulturní památky České republiky.
Tři mimořádně dobře zachované roubenky z 18. a 19. století u Jíloveckého potoka pod svahem Koštofranku jsme navštívili závěrem prohlídky.
Nemohli jsme vynechat ani kašnu sv. Václava a další sochy, které jasně vypovídají o historii a kulturnosti města.
Čas se nachýlil, v 17 hodin začínalo v kině Jitřenka zahájení Posledního puchýře, proto jsme jen v rychlosti proběhli podvečerně ztmavlé Riegrovo náměstí s majestátní sochou významného politika.
Při odhalení pomníku byl slavnostním řečníkem první předseda československé vlády Dr. Karel Kramář – na šest metrů vysoké bronzové soše je Rieger zpodobněn v řečnickém postoji „kterak hájí ve vídeňském parlamentu právo českého národa“. Riegrovy citáty ( např. „Nedejme se – vytrvejme“, „Nikomu křivdu, ale sobě své právo“) uvedené na bocích podstavce, nebyly po chuti totalitním režimům.
Protože fotografie pomníku je kvůli pokročilé denní době nezřetelná, zařadím kresbu uvedenou na informační tabuli:
František Ladislav Rieger (1818–1903) pocházel ze zdejšího známého mlynářského rodu, v majetku rodiny byl od roku 1773 mlýn, údajně postavený na konci 15. století. Ten byl pak zbourán, na jeho místě postavená tkalcovna, kterou v roce 2005 přestavěli pro potřeby městského úřadu.
O F. L. Riegrovi se dočtete i ve článcích Nasavrky a okolí a Hořice – město kamenné krásy.
Velký sál kina Jitřenka byl při slavnostním zahájení Posledního puchýře narvaný k prasknutí, ale po půlhodince, když skončily proslovy městských a turistických činovníků i organizátorů a začínal další program s názvem Český ráj známý a neznámý, se prostor uvolnil do té míry, že jsme získali místo k sezení. A to bylo dobré, protože vyprávění Ing. Pavly Bičíkové bylo tak úžasné, že nemohlo být rušeno nepohodlím. Paní Bičíková bydlí na Hruboskalsku, miluje Český ráj a pro dobrý fotosnímek neváhá uskutečnit několik cest na to nejlepší stanoviště v ideálním čase – její komentované velkoplošné fotografie zcela zaujaly a jistě mnohé z přítomných inspirovaly k návštěvě.
Teprve před 8. hodinou večerní jsme dorazili do penzionu Starý Mlýn v Železném Brodě, kde jsme měli zamluvené ubytování.
Zítra se chystáme do Turnova a na Hruboskalsko.