Závěrečný den akce Za posledním puchýřem do Semil 15. – 18. listopadu 2018
V Jilemnici, kolébce českého lyžování, jsme navštívili úžasné Krkonošské muzeum a z vrchu Kozákova se rozhlédli po nádherné krajině Českého ráje
Čtvrtý den: neděle 18. 11. 2018
Poslední den našeho pobytu v Českém ráji jsme si naplánovali jako poznávací – lákaly nás nejen stálé expozice Krkonošského muzea v Jilemnici, ale i ty příležitostné, konané k právě probíhajícím výročím: výstavu Jan hrabě Harrach jsme stihli v její poslední den a vidět zde na dva týdny instalované panely s texty nazvanými Pomníky Velké války byla další šance, jak přidat kamínek do souboru akcí oslavujících konec války a vznik samostatné ČSR před 100 lety.
Krkonošské muzeum bylo založeno v roce 1891, po umístění v různých jiných prostorách nakonec získalo stálé sídlo v zámku rodu Harrachů. Velkou zásluhu na vybudování muzea měl Jáchym Metelka (1853–1940), ředitel dívčích škol v Jilemnici. Jedna ze stálých expozic, která už léta přitahuje návštěvníky, je právě Metelkův mechanický ozvučený betlém se 142 pohyblivými figurkami – s očima rozsvícenýma jsme sledovali dění ve svatém okrsku za zvučného troubení ponocného a odbíjení hodin, zpěvu chórů andělských, jímavá ukolébavka a koledy samozřejmě nechyběly – to vše během let 1883 –1913 vytvořil Jáchym Metelka!
Několik sálů zaplňuje historicko-etnografická expozice zaměřená na oblast západních Krkonoš, odtrhnout jsme se nemohli ani od obrazů zdejšího rodáka Františka Kavána (1866–1941) – a že jich tu v galerii mají na devadesát!
Jan Nepomuk František hrabě Harrach (1828–1909) byl český šlechtic, politik, mecenáš a podnikatel, aktivně se zapojil do budování Národního divadla v Praze. Na výstavě bylo umístěno mnoho artefaktů spojených s jeho osobou – ze všech vyplývalo, jak váženou osobností byl a jak jsou výsledky jeho práce dosud viditelné a slouží dobře i nám.
Ředitel muzea Jan Luštinec napsal v úvodu k výstavě: „Hrabě Jan Harrach si uvědomoval, že komu je více dáno, tak by měl i více odevzdat. A to nejen po hmotné stránce, ale i duševně. Podporoval spoustu užitečných věcí.“
Nelze v této souvislosti nezmínit, že to byl právě hrabě Harrach, který na začátku 90. let 19. století přivezl z Norska svým dělníkům první lyže jako pomůcku pro snadnější pohyb v zasněžených horských lesích na jilemnickém panství – jak významně ovlivnila vlna zájmu o lyžování a sportovní dění, je dokladováno v samostatné expozici Krkonošského muzea.
Další výstava, před nedávnem ke 100. výročí ukončení Velké války otevřená, byla velmi emotivní – za všechny exponáty zmíním zveřejněnou korespondenci zdejšího rodáka Jaroslava Havlíčka (1896–1943), spisovatele (např. Petrolejové lampy), který v listopadu 1917 psal z války svému děvčeti – ofocený dopis máme uložený, neškodí jednou za čas do něj nahlédnout…
Výstava Pomníky Velké války ve zdejším muzeu plynule navazuje na předchozí válečné téma – tomu, kdo se zajímá o tuto část evropské historie, poskytly texty a fotografie hodně uceleného materiálu a inspirace k budoucím návštěvám zde prezentovaných míst.
Různé zdroje uvádějí, že při válce padlo přibližně deset milionů lidí, zraněných bylo asi dvacet milionů a skoro osm milionů pohřešovaných.
S poválečnou obnovou úzce souvisí i budování pomníků padlým vojákům všech národností, kteří položili své životy na frontách Velké války.
Válečné pomníky vznikaly ve městech i na vesnicích a svou uměleckou hodnotou stále spoluvytvářejí charakter veřejných míst.
Nedovedu si představit vhodnější prostor nežli ten, v němž byla expozice umístěna.
Pro názornost zařadím tři fotografie panelů a výpis z jejich textů:
Realizace památníků se často kvůli potížím s finančními prostředky, kvůli diskuzi o ideové náplni díla, ale také kvůli výběru vhodného autora (byli jimi významní umělci) protáhla až do třicátých let 20. století.
Závěr několikahodinového pobytu v muzeu patřil expozici Bílou stopou, která zachycuje vývoj lyžování v Krkonoších od počátků na konci 19. století do roku 1938 – a byla to opravdu třešinka na dortu!
Hrabě Harrach byl v roce 1892 na světové výstavě v Oslu, odkud přivezl Ski a nechal podle nich doma vyrobit další kusy. Záhy je začali používat nejen jeho lesní dělníci a lyžování se rychle stalo oblíbeným sportem. Už v roce 1895 vznikl v Jilemnici Český krkonošský spolek Ski a za pár let se uskutečnily první závody na lyžích. Zde je namístě připomenout zaníceného regionálního organizátora turistiky, dolnoštěpanického učitele Jana Buchara (1859–1932), jednoho z prvních lyžařů, který si na rozdíl od hraběte Harracha, uvažujícího o lyžích jako pracovní pomůcce, uvědomil jejich možnosti pro turistiku.
Při prohlížení výše uvedeného panelu mi padlo do oka jméno N. R. Oestgaard a uvědomila jsem si, že je to právě ten nadporučík norské královské armády, který v roce 1912 působil jako lyžařský instruktor na Čeřínku, když jihlavský odbor Českého spolku pro zimní sporty organizoval výuku lyžování! Nikolai Ramm Oestgaard dovršil svou kariéru v roce 1934, kdy se stal předsedou Mezinárodní lyžařské federace (FIS) a tuto významnou funkci zastával až do roku 1951. (Více o něm a jihlavských začátcích lyžování v Almanachu vydaném v roce 2010 u příležitosti 90. výročí založení KČT Čeřínek Jihlava.)
Legendárním lyžařem zdejšího kraje byl Bohumil Hanč (1886–1913), zde ho vidíme při povinném předvádění lyžařských cviků v rámci soutěže:
Je samozřejmé, že na zdejší výstavě je slovem i obrazem zachycen tragický lyžařský závod na 50 km, při němž zahynuli Bohumil Hanč a jeho přítel Václav Vrbata.
Účastníkem památného závodu po hřebenech Krkonoš byl také architekt Karel Jarolímek (1888–1970), který, stejně jako ostatní (kromě B. Hanče), závod pro špatné povětrnostní podmínky vzdal – zmiňuji se právě o něm proto, že podle jeho projektu byla na Čeřínku vybudovaná dřevěná lyžařská chata tzv. alpského stylu – slavnostní otevření se konalo 29. června 1913 – pro potřeby lyžařů ze širokého okolí ji zřídili členové jihlavského odboru Českého spolku pro zimní sporty a chata do současnosti slouží turistům!
Stejně jako vždycky musím napsat, že k prohlídce muzea bych potřebovala mnohem více času,
ale poznávací vycházku po Jilemnici (asi 5 500 obyvatel) jsme si chtěli též dopřát.
Pro vzpomínku zařadím několik obrázků, které Mirek s péčí pořídil:
Kromě významných osobností spjatých s Jilemnicí a uvedených ve článku jmenujme ještě Jiřího Šlitra (1924–1969), člena divadla Semafor, herce Stanislava Zindulku (1932–2019) a fotografa Zdenko Fejfara (1913–2001) – samá dobrá společnost!
Počasí se začalo valem kazit, takže jsme jen kratičce zahlédli krkonošské hřebeny a rychle se autem vydali z Jilemnice na vrch Kozákov (744 m n. m.) s úmyslem předejít mlhu nežli zcela zahalí krajinu, na niž jsme chtěli popatřiti z tamní rozhledny. Ne zcela se nám to povedlo, podívejte se na obrázky:
Bylo nás v autě pět a cestou domů jsme samozřejmě hodnotili zážitky ze čtyřdenního pobytu na Semilsku, kde se letos konal závěr celostátní turistické sezony – snadno jsme se shodli, že všechno, včetně slunečného počasí, bylo bez vady. Když jsme dojeli na Vysočinu, začal padat sníh a pole byla bílá…