Mikulov (a krátké zastavení v Rajhradě)

Jeskyně Na Turoldu, synagoga a zámek v Mikulově, Svatý kopeček, hodinka v opatském chrámu sv. Petra a Pavla v Rajhradě.
Poznávací výlet studentů U3V (Univerzita třetího věku) při VŠPJ (Vysoká škola polytechnická Jihlava)
Úterý 25. června 2019

Být účastníkem zájezdu pořádaného PaedDr. Františkem Smrčkou je záruka dobře stráveného dne! Důkazem tvrzení jsou výlety jím pořádané v letech 2016, 2017 a 2018.

Počasí vpravdě letní dodalo poznávacímu výletu nedělní punc – v první chvíli jsme i zalitovali, že úvodním bodem programu bude sestup do jeskyně ukryté ve 385 metrů vysokém vápencovém bradle na severním okraji Mikulova, ale už při vstupu do prvního z labyrintů a zajímavých slovech průvodkyně jsme zapomněli na počasí a cele se soustředili na výjimečnou, tzv. turoldskou výzdobu podzemí, která je pro tuto lokalitu charakteristická, jinde nevídaná (útvary na stěnách připomínají květák či mýdlovou pěnu).

Zmínky o jeskyni pocházejí už z konce 17. století, vše se ale změnilo s těžbou vápence – část lokality byla tím poničena. Současný systém chodeb objevený v roce 1951 byl během následujících desetiletí zpřístupňován, od června 2004 je pro návštěvníky otevřena trasa o délce 280 metrů. Vrch Turold byl prohlášen přírodní rezervací – existuje tu ještě několik dalších jeskyní.

Na infotabuli je psáno, že jeskyně vznikla na zlomcích a puklinách ve vápencích druhohorního stáří, které prošly alpínským vrásněním – přiznávám, že si plně nedokážu představit význam uvedených slov, ale to, co jsem měla možnost v labyrintu chodeb a v tzv. Jezerním dómu v hloubce 37 metrů vidět, mě zcela zaujalo svou výjimečností! Jen avízované smaragdové jezírko pohltilo sucho…

Ve vyhrazeném prostoru byly vystaveny zdejší archeologické nálezy: úlomky mamutích stoliček a klů, medvědí kosti, též kosti tura a koně, skořápky druhohorních mlžů – v mé fantazii defilovali tvorové, žijící zde před miliony let… V našich dobách tu nalezli zimoviště chránění netopýři a vrápenci.

Během krátké cesty autobusem do centra Mikulova jsme museli přepnout do zcela jiné sféry – před námi byla návštěva synagogy s výkladem o historii zdejších židovských obyvatel. Velice jsme o vstup do výjimečné budovy stáli – když jsme v roce 2012 navštívili Mikulov, byl objekt, právě procházející rekonstrukcí, veřejnosti nepřístupný.

Na galerii v synagoze byla řada výstavních panelů se skvělými texty – ofotila jsem je, doma pročetla a pořídila výpis, který předkládám – záleží na vás, zdali se začtete.

Nejstarší písemná zmínka o Židech v Mikulově se vztahuje k roku 1369, ale židovská obec vznikla až před polovinou 15. století. Židé, vypovězení na počátku 15. století (a pak i v pozdějších letech) z Vídně a Dolních Rakous, se uchýlili do Mikulova. Důležitým hlediskem byla strategická poloha města na obchodní cestě z Vídně do Brna a vstřícný postoj vrchnosti – rodu Dietrichsteinů.

Soužití křesťanského a židovského obyvatelstva bylo bezproblémové. Od poloviny 17. století do poloviny 19. století se Mikulov stal politickým, kulturním a duchovním centrem moravských Židů – sídlila tu nejvyšší židovská škola ješiva a zemský rabín – uveďme jen slavného rabbi Löwa, zvaného uctivě Maharal, kterému umístili pamětní desku na budově bývalého zemského rabinátu Moravy a Slezska (dnes hotel Tanzberk).

V první polovině 19. století zde žilo 3 500 Židů, což bylo 42% všech obyvatel města – po Praze to byla druhá největší židovská obec v českých zemích. V té době bylo v Mikulově asi 12 synagog či modliteben, o většině z nich nejsou už žádné zprávy, jen Horní synagoga pod zámeckým kopcem, zvaná též Stará škola, se nyní skví v bývalé kráse.

Židovská čtvrť bývala rozložená na západním úbočí zámeckého vrchu, po poslední válce prošla několika demolicemi. Z původních 317 domů na ploše 13,5 hektaru přečkalo do dnešních dnů jen 90 – polovina z nich je chráněna jako kulturní památka. Řada domů má ještě renesanční jádro, barokní klenby či klasicistní fasádu s mnoha historickými stavebními prvky.
V roce 1848 získali Židé plná občanská práva a začali odcházet do velkých měst za lepšími podmínkami, což bylo příčinou zaostávání zdejší židovské čtvrti. Úplný zmar a zkázu způsobila tragédie druhé světové války.

Synagoga značně zchátrala v prvních letech po válce, pak se v 80. letech opravovala, rekonstrukcí procházela během posledního desetiletí – teď slouží ke kulturně-společenským účelům.

V dnešním krásném letním dni by byl hřích nevstoupit do okázalých zámeckých zahrad, podívejte se na fotografie, které jsou převážně dílem Františka Janečka – Mirek je nemocný a moje snímky mají velké slabiny.

Na svahu Kozího hrádku byl v polovině 16. století založen ve značně členitém terénu židovský hřbitov. Byl postupně rozšiřován, až se se svou dvouhektarovou rozlohou stal největším na Moravě – je v něm zachováno 4000 kamenných náhrobků, nejstarší čitelný pochází z roku 1605.

Vápencovým bradlem jsme kolem křížové cesty vyšli po necelých třech kilometrech na vrchol Svatého kopečku a užívali si výhledů – byli jsme tu několikrát, proto jsme se především soustředili na detailní prohlídku panoramatu.

O Turoldu, Mikulově a Svatém kopečku jsem psala ve článcích provázených fotografiemi: Valtice a okolí 2011, 2012 a Pálava 2018.

Čas běžel jako splašený – na benediktinský klášter v Rajhradě, resp. na opatský kostel sv. Petra a Pavla, nám zůstala hodinka – tu jsme chutě využili a netrápili se, že kvůli pozdně odpolední hodině nenavštívíme Památník písemnictví na Moravě – do sytosti jsme v jeho skvělých expozicích (i v klášterním kostele) pobyli v listopadu 2017 při návratu z Posledního puchýře v Bučovicích.
Proto závěrem jen několik Františkových fotografií z chrámu:

Jediná skvrna na tomto krásném dni byla neúčast nemocného Mirka.