Klášter Zlatá Koruna a nejvyšší vrchol Blanského lesa Kleť

S KČT Tesla Jihlava po stopách dálkového etapového pochodu Krajem pětilisté růže
22. – 25. června 2020
Perla středověkého umění a nádherná hora jsou ozdobou Českokrumlovska
Třetí den, středa 24. 6. 2020

Krátce po osmé odjížděl z Českého Krumlova autobus do Rájova, kde jsme vystoupili a asi půl druhého kilometru šli po silničce do Zlaté Koruny. Na prohlídku kláštera, která byla objednaná od 9. hodiny, jsme se těšili, protože pro většinu z nás nebyla účast v tomto turisticky atraktivním místě novinkou – věděli jsme, že to bude dobře strávený čas.
Ve článku z roku 2013 je spoustu Mirkových fotografií s popisky, proto dnes uvedu jen okrajové informace. Co určitě zaujme každého příchozího kromě cisterciáckého konventu a chrámu, založeného pravděpodobně už kolem roku 1300,  jsou zdejší lípy – ke každé z nich se váže příběh, každá je staletým svědkem plynoucího času.

Na klášterním dvoře, poblíž kaple Andělů strážných, roste lípa Kapucínka, jejíž některé listy jsou stočené do tvaru kapuce – pověst praví, že v roce 1420 dobyli klášter husité, na lípě oběsili mnichy a strom tak stále připomíná a ctí jejich památku.

Kaple Andělů strážných postavená mimo konventní budovy je nejstarší budovou opatství, prý v ní měla být uchována vzácná relikvie trnu z Kristovy koruny. Proto i původní název kláštera, založeného roku 1263 Přemyslem Otakarem II., byl Svatá trnová koruna. Cisterciáci zde působili až do roku 1785, kdy byl klášter zrušen císařem Josefem II. Budovy pak odkoupili Schwarzenbergové a pronajímali je pro nevhodné průmyslové provozy. Na začátku minulého století však byla výroba ukončena a začalo se s opravami; Schwarzenbergové pak museli po válce předat celý areál státu.

Původně gotický kostel prošel ve 2. polovině 17. století barokní úpravou. Každý návštěvník touží vidět oltářní obraz s Madonou zlatokorunskou – zdálky však popatří pouze na kopii, neboť originál je uchováván v Národní galerii.
U hlavního vchodu do chrámové lodi je umístěna barokní křtitelnice ze zrušeného kostela sv. Markéty tak, aby se v hladině vody odrážel presbytář s oltářem a Madonou – to prý je možné kvůli sklonu podlahy. A je to překvapivé a nádherné.

Nastala turistická část dnešního programu – je zachycená na přiložené mapce:

Potěšila nás Milanova vstřícnost, měli jsme si hodně co povídat – naposledy jsme pobyli v jeho společnosti 14.– 22. července 2018 na Slovensku při turistické výpravě zvané Potulky, kterou organizoval.
Čas nepozorovaně ubíhal a my jsme znenadání stáli na nejvyšším bodě Blanského lesa ve výšce 1084 m n. m., před námi rozhledna a chata na Kleti.

Je jasné, že hned po občerstvení jsme zamířili na vyhlídku – teď už se nekupují lístky v restauraci, po vhození 50 Kč do automatu vám vyškubne jakési zařízení právě obdrženou vstupenku z ruky a kovové rameno neúčastně, ale neúprosně, posune člověka na schody, vše v tempu, které nesluší staré kamenné dámě… Ale pokrok nezastavíš…

Dalším hezkým momentem bylo spatření Zvonu svobody, který byl na vyhlídkové plošině instalován v listopadu 2019 při příležitosti 30. výročí sametové revoluce. Dostal se sem shodou šťastných náhod, jeho vstup do života ale nebyl snadný.
Původně se nazýval Václav, byl v roce 2016 zhotoven zvonařskou firmou Grassmayr z Innsbrucku pro vzpomínku a uctění prezidenta Václava Havla a určen pro zavěšení ve věži kostela sv. Havla na pražském Starém Městě. Zadavatel však nebyl spokojen s některými detaily, proto byl vyroben nový zvon, ten původní se naštěstí dostal na Kleť a nebyl, jak původně hrozilo, roztaven.
Zvon svobody váží 780 kg, vysoký je téměř jeden metr, průměr 105 cm. Dočetli jsme se, že zvoní každou celou hodinu, ale bohužel nám nepřálo štěstí. (Na webu se však dá hlas zvonu najít.)

Na těle zvonu je reliéf svatého Václava, svatováclavské orlice a Havlovy prezidentské standarty.
Pracně přečtený nápis: Svatý Václave + nedej zahynouti + nám ni budoucím + Kriste eleison! + Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Václav Havel.
Ulit léta Páně 2016 jako poděkování těm, kteří se zasloužili o znovunabytou svobodu, a na památku Václava Havla, který se stal jejím symbolem.

Nechtělo se nám odtud, bůhví, kdy bude zase příležitost, ale čas pracoval proti nám…

Asi jsme špatně rozpočítali čas, či zanedbali chůzi kvůli povídání (např. o nezapomenutelném týdnu, který nám Milan Marko připravil v létě roku 2014 ve slovenských horách, ale při příchodu do Červeného Dvora jsme konstatovali, že Muzeum Schwarzenberského plavebního kanálu ve více než dva kilometry vzdálených Chvalšinách se bude za několik minut zavírat a že tedy nemáme šanci… Nebylo proč dál spěchat, zvolili jsme prohlídku nádvoří zámku a přilehlých zahrad a potom jeli autobusem do Krumlova.
Na infoceduli v Červeném Dvoře jsme se dozvěděli, že Vilém z Rožmberka zde na konci 16. století založil rozsáhlý dvůr se zahradou, po stu letech byl objekt přestavěn na zámek a tehdejší podobu si dodnes podržel.

Ve Chvalšinách se v roce 1735 narodil Josef Rosenauer, projektant a stavitel Schwarzenberského a Vchynicko-tetovského plavebního kanálu. Více o něm ve článcích Borová Lada 2014 a Krajem pětilisté růže 2019.

Dnešních 21 kilometrů se mi zdálo mnohem delších, ale krokoměr je (asi) spolehlivý… 🙁
Únava šla stranou, neboť nastal okamžik, kdy slovo se stalo skutkem – večer patřil setkání s krumlovskými turisty, pořadateli někdejšího pochodu Krajem pětilisté růže – tedy jeden z hlavních bodů návštěvy na jihu Čech. Úžasné bylo, že přišli všichni pozvaní: předseda odboru Vladimír Pražák s manželkou Lydií, manželé Marie a Václav Augustinovi, Marie Foistová, Marie Wolfová, Jaruška Kölblová, Maruška Krejčová i Lenka Křížová, která nás včera mile přijala a pohostila na jejich zahradě.

Zítra je poslední den pobytu – vodítkem programu bude předplacená „krumlovská karta“ – těším se na muzea a výstavy!