Putování Šumavou pěšky nebo na kolech
Borová Lada 11. – 18. 7. 2020
Středa 15. července 2020
Předpověď počasí byla velmi nejistá, proto se dnes většina účastníků rozhodla pro pěší výlet s hlavním cílem Boubín.
Z Borových Lad nás Věra zavezla autem přes Horní Vltavici a Zátoň na parkovistě u kempu Pod Boubínem. Počasí nám zatím přálo a doufali jsme, že většinu cesty stihneme projít před příchodem deště, ohlášeného po poledni.
Naše sedmičlenná skupina nejdřív zamířila po zeleně značené turistické trase do nedalekého informačního centra Idina Pila.
Pila byla založena roku 1862 Janem Reifem kvůli zpracování rezonančního dřeva určeného pro výrobu hudebních nástrojů. Jméno dostala po manželce knížete Adolfa Josefa ze Schwarzenbergu Idě.
Výklad pracovníka zdejšího IC byl hodně zajímavý, texty na panelech zachycovaly vše, co potřebuje zvídavý návštěvník vědět o Boubínsku. Skoro se nám odtud nechtělo, ale…
V IC jsem získala mapku, která se hodí:
U rozcestníku Amortovka jsme se napojili na modře značenou cestu ze Zátoně a došli k Boubínskému jezírku.
Boubínské jezírko (nebo také Kaplické) o rozloze 0,37 ha je obklopené pralesními velikány, největší hloubka u výpusti dosahuje 4 m. Napájí ho Kaplický potok, jehož tok byl od nádrže upraven jako plavební kanál. O důkladnosti stavby svědčí i skutečnost, že ještě 12 let po druhé světové válce zde bylo možné plavit dřevo z boubínských lesů.
Jezírko už ztratilo svůj původní význam, dnes dotváří vstupní prostor Národní přírodní rezervace Boubínský prales a je pěknou ukázkou citlivého začlenění lidského díla do horské krajiny Šumavy.
Na panelu jsem si přečetla, že do jeho vod je vysazován pstruh obecný.
Turistická trasa k dalším informačním bodům stoupá východním okrajem pralesa po cestě zvané Knížecí.
V Boubínském pralese rostou stromy, které pamatují vlády Lucemburků a Jagelonců. Leží zde mnoho tlejícího dřeva, které se rozkládá desítky let, svou smrtí dávají stromy nový život.
Na první pohled to není znát, ale např. chůdové kořeny o tom vydávají jasnou zprávu.
Prostě Šumava není jen na jednu návštěvu – je na objevování a obdivování, každý okamžik je jedinečný – to byl převládající pocit při návštěvě tohoto prazvláštního místa.
Blížili jsme se k rozcestí Na Křížkách, odkud začíná trochu ostřejší výstup na vrchol Boubína, ale ještě předtím jsme si užili zajímavé setkání s historií – pomníček stromu zvaného Křížová smrč, který na tomto místě stával bezmála 400 let, nám nechal nahlédnout do minulosti.
Do dřevěné cedule je vypálen následující příběh:
V polovině 19. století se na těchto místech scházela lupičská tlupa ze Strážného, vedená mladým Jungbauerem. Ten si zde vybíral „společnost“ k cestě do Vimperka pro prach a olovo. Přitom si připravoval svoji pušku, kterou chtěl vyzkoušet.
„Přitáhl si pušku na kolena, nasypal prach na pánvičku a zamířil do vrcholu stromů, kde sedělo hejno vran. V tom některý z rozjařených lapků do něj vrazil, rukou mu trhl a vyšla rána. V tutéž chvíli jeden z lapků zaúpěl. Dříve nežli se pašeráci vzpamatovali z leknutí, mladý Kreml zahlcen krví, rozhodil naposledy pažemi zkroucenými smrtelnou křečí.“
Po měsíci zastavila se zde tlupa a vůdce do kmene stromu vytesal na památku kříž.
Odtud dostal strom svoje pojmenování. Toto se přihodilo roku 1823 a tehdy již Křížová smrč byla přes 300 let stará. Stála dál jako připomínka lidské tragedie a odolávala přírodním živlům. Přežila i říjnovou noc roku 1870, kdy se na šumavské hory přihnala vichřice takové síly a divokosti, jakou nikdo nepamatoval.
Co se nepodařilo vichřici ani záludnému lýkožroutovi, provedl čas a smrč stařena, vyvrátivši se z kořenů (r. 1895), klesla na svah pod Lukenskou cestou.
Byla tehdy 395 let stará (podle spočítaných letokruhů) a vysoká 57 metrů. Její tělo, jak udává zápis, vydalo téměř 38 krychlových metrů dřeva.
Trojhranný kamenný sloup, stojící na jejím místě, nese její jméno a je zároveň pomníkem statečné obryně.
Přešli jsme ještě pár kořenů šumavských velikánů a stanuli na vrcholu Boubína.
Z vyhlídkové plošiny byl docela dobrý rozhled, ale už bylo zřetelné, že počasí se kazí – stejné to bylo v roce 2011, když jsme sem vystoupali v rámci dálkových etapových pochodů Krajem pětilisté růže, které tehdy konali turisté z KČT Český Krumlov ve Volarech.
Krátce poté, co cvakla Líba Bohatá tento snímek, začalo pršet. Bylo půl druhé.
Naše skupina se u rozcestníku Na severní Boubínské cestě rozdělila – Březinovi a Libuška se vydali po ZTZ, po ní došli kolem knížecího zámečku zpět k Boubínskému jezírku a pak na parkoviště, kde měli auto.
Miluška, František a já jsme se vydali po červené značce na Kubohuťskou cestu a po ní do Kubovy Huti na autobus. Jak jsme scházeli po svazích Boubína, déšť pomalu ustával – když jsme v Kubově Huti hledali zastávku autobusu (samozřejmě jsme nejdříve nabrali špatný směr, sešli až dolů pod městečko, abychom se dozvěděli, že zastávka je na opačném konci na kopci 
), nepršelo už a my se pořádně zapotili při snaze autobus stihnout.
Dnešní boubínská trasa je zachycena na mapce:
Z Kubovy Huti jsme jeli do Vimperka a po necelé hodince pokračovali do Borových Lad. Dneska jsme sice ušlapali jen 17 km, ale převýšení nebylo zcela zanedbatelné.
K drahokamům našich šumavských dní přibyl jeden velmi ceněný.