Z Telče do Nové Říše na prohlídku premonstrátského kláštera

Po turisticky značené Březinově cestě do významného kulturního místa, které už několik set let představuje klášter v Nové Říši
Čtvrtek 6. srpna 2020

V novinách proběhla zpráva, že v novoříšském klášteře byly dokončeny nové expozice, návštěvníci mohou shlédnout bohatou klenotnici a rozsáhlou obrazárnu. Ačkoliv už jsme na prohlídce kláštera byli s Mirkem nejméně třikrát, ráda jsem přijala nabídku Ivy, že zorganizuje program na celý den.

S Ivou a Jitkou jsme jely z Jihlavy v 9:15 autobusem do Telče a odtud se asi po hodině vydaly po červeně značené turistické trase směrem Nová Říše – tedy po Březinově cestě, což je jedna z významných tras v této částí Českomoravské vrchoviny.
Den byl plný příslibů – nejdříve jsme zamířily na okraj Telče a pak po silnici směrem na Dyjice – sice po silnici nic moc, ale výhledy hezké a společné vzpomínky na minulá léta, kdy jsme do Telče jezdívali na tzv. Listopadové pochody v nás oživily turistického ducha.

Došly jsme k jámě pekelné zvané Motokrosový areál Dyjické mosty, naštěstí žádná akce v doslechu (prý se tu závodí už od roku 1957), nechaly jsme týranou rokli po pravé ruce a zabočily do Dyjic – tam na návsi rybníček jak pro Rákosníčka, všude kytky, vysečená tráva. Kaple Panny Marie vzorně udržovaná, nedaleko skromná kaplička se sv. Janem Nepomuckým, na kraji vsi Boží muka – prostě vzorná moravská obec.

První písemná zpráva o vesnici, která má název po nedaleké řece Dyji, pochází z roku 1350.

Vystoupaly jsme na kopec s překrásným výhledem do kraje – i kostel ve Staré Říši byl vidět, všechny okolní lesy, louky a barevná pole, a pak začalo kufrování – turistická trasa vůbec není dobře udržovaná! Odbočka ze staré polní cesty do lesa téměř neznatelná, ale nakonec jsme se po krátkém zaváhání zorientovaly.

V lese to bylo horší, Jitka musela každou chvíli koukat na mapy v telefonu, ale často chyběl signál a značení bylo opravdu nedostatečné! Dokonce jsme v okolí osady Rozsíčky nenašly značku vůbec (je pravda, že na loukách bylo málo možností k jejímu umístění), a tím pádem jsme se rozhodly lukami ve svahu kopce zabočit do vsi, kterou jinak turistická značka jen ťukne zdálky. A to bylo moc fajn, nikdy tam žádná z nás tří nebyla! Ty stromy obrovské a staré (prý asi 200 let), které nás zřejmě u bývalé cesty a rybníčku uvítaly, ten rozsáhlý dvůr, kdysi výstavný, zkrátka vše ukazovalo na to, že tu býval panský hospodářský dvorec, později jsme uviděly i hájovnu.

Na návsi vývěska se zajímavými údaji:
Kdysi se poražené stromy zpracovávaly celé, včetně pařezů – ty se „rozsíkaly“ – odtud je asi odvozen název vsi Rozsíčky.
První písemná zmínka o hospodářském dvoře a myslivně s oborou pochází z roku 1447.
Zachariáš z Hradce zde roku 1579 usadil tři sedláky z blízkého Žatce, protože jejich grunty připojil ke svému dvoru, který tím velice rozšířil. Po třicetileté válce zůstaly zdejší lány pusté. Roku 1717 tu nechal hrabě František Antonín Lichtenštejn zřídit obydlí pro dělníky pracující ve dvoře. Pozdější majitel, hrabě Podstatský-Lichtenštejn, zde během 2. světové války financoval výstavbu čtyř dvojdomků pro své zaměstnance. Dnes v nich podle údaje na vývěsce žije 20 stálých obyvatel (včetně dětí).

Za osadou jsme se napojily na červenou značku a ocitly se vlastně na Moučkově kopci.

Zanedlouho jsme přišly ke směrovníku a vydaly se stále po ČTZ – znovu však nastal problém: v této části už proběhlo kácení lesa kvůli kůrovci, když se k tomu přidala ještě výrazná neúdržba ze strany (ne)zodpovědných značkařů, bylo na problémy zaděláno!
Několikrát jsme se vracely k poslední značce, od ní ale nevedlo nic, jen množství cest zarostlých a neschůdných! Nakonec jsme musely z kraje lesa, který byl na Bláhově kopci (622 m n.m.) skutečně neprůchodný, odbočit, spíše se probojovat, na louku, po níž jsme zvolily směr Vystrčenovice. To už bylo vyhráno.
Cestu jsem zakreslila do mapy:

U silnice Iva podle předběžné domluvy zavolala Bohoušovi, který pro nás přijel na kraj vsi autem, protože ve 13:30 začínala objednaná prohlídka ve 4 km vzdáleném klášteře, kam bychom pěšky nestihly dojít.

V klášteře jsme byli včas, sešli se s Honzou Korbelem a ve čtyřech absolvovali prohlídku celého areálu – pro důchodce je to za 100 Kč – no, nekup to! Provázelo nás příjemné děvče, které nemělo valného ponětí o rozsahu historie příslušné k tomuto slavnému místu, nicméně základní, potřebné věci uvedla a trpělivě čekala, až se vynadíváme. Klášter byl založen roku 1211 jako ženský, po roce 1597 přeměněn na mužský.
V roce 1950 zavřeli klášter komunisté a zřídili tu vojenský sklad, premonstráti se vrátili v roce 1991, od té doby postupně opravují celý areál.
Prohlídka trvala dvě hodiny a zahrnovala kostel sv. Petra a Pavla, kapli sv. Anny (právě probíhaly opravy výmalby), výjimečnou, (pro mne) až posvátným kouzlem opředenou knihovnu, obrazovou galerii se skvělými historickými popisky a výstavní sály věnované zdejším rodákům, Pavlu a Antonínovi Vranickým, jedněm z nejuznávanějších hudebníků působících v Evropě 18. století.

Archeologické výzkumy v prostoru kláštera, soustředěné v jedné z místností, nás překvapily a hodně zajímaly.
V dalších částech prohlídky jsem postrádala lépe vybavenou síň Otokara Březiny (1868–1929), který k Nové Říši bezpochyby patří – viděli jsme panely s historií vztahu básníka k sochaři Františku Bílkovi, což jsou sice zajímavé texty, ale zcela nedostatečné, vztah k Anně Pammrové jen okrajově zmíněn, Matěj Lukšů uveden pouze v knize Aleše Palána Rozsvítil pro mne položené na poličce, a mohla bych jmenovat, co ještě jsem hledala, ale nenašla. Dřívější expozice byla mnohem bohatší, několikrát jsem ji pročetla (Mirek většinu textů ofotil) a považovala ji za pozoruhodnou. Průvodkyně mi vysvětlila, že stav je provizorní, nová expozice se právě buduje – těším se tedy na nový, komplexní pohled na básníka, jednoho z největších.
Také část věnovaná zdejšímu rodákovi, klavíristovi a hudebnímu skladateli Janu Novákovi (1921–1984), prý se bude nově budovat.

To nádherný hudební sál se nám představil v dokonalé formě, místnosti prelatury byly po obnově zpřístupněny poprvé, zakončení celé prohlídky naplánovali zdejší premonstráti v nově zřízené klenotnici, kde oči přecházely z lesku monstrancí, bohoslužebných předmětů, kalichů a relikviářů, dech se tajil nad umným vyšíváním mešních rouch. Předměty prý pocházejí převážně z farností spravovaných klášterem – dříve byly uložené v depozitáři, teď jsou trvale vystaveny.

Všechno, o čem jsem psala, se běžně prohlíží ve třech trasách, ale my jsme si objednali celkovou prohlídku, včetně nádvoří, křížové chodby a vnitřního dvora, což byl dobrý nápad.
Přesto jsem při odjezdu domů toužebně hleděla na sluncem ozářenou, nově opravenou křížovou cestu na kopci nad Novou Říší – třeba při budoucí návštěvě!
15 ušlapaných kilometrů a intenzivní zážitky mohu snad považovat za bohatě naplněný den.