V této lokalitě kolem řeky Jihlavy podlehla část lesů kůrovci
Středa 10. dubna 2021
Před 12. hodinou jsem vystoupila ve Vyskytné u Jihlavy z autobusu, Iva čekala a měla promyšlenou trasu.
Bylo krásné slunné odpoledne, bezvětří, asi 4°C – šly jsme neznačenou cestou mezi poli – ne nadarmo se říkává, že okolí řeky Jihlavy v těchto místech připomíná Beskydy. Na žlutě značenou cestu jsme se napojily nad řekou Jihlavou, nedaleko na protějším břehu je skála Zaječí skok. Pěšinkou po vykáceném svahu nad řekou jsme šly do Rantířova, nádherné výhledy na stříbrnou řeku pod námi a úhledné chaty byly dříve nevídanou možností. Od Rantířovského zámku jsme vybraly neznačenou cestu místy, kde řeka tvoří esíčko, abychom si užily ten nádherný pohled na jiskřivou vodní stuhu.
U nádraží jsme přešly na zeleně značenou turistickou trasu vedoucí na Starý Rounek, dále dobytčí ohradou (v této době prázdnou) neznačenou cestou k hájence blízko poutní kaple u sv. Antonína.
Kolem je vše hezky upravené, zajímavé jsou cedule s obrázky zde žijících ptáků a naučné texty. U poutní kaple, kde jsme všichni byli nesčetněkrát, jsme s Ivou posvačily a zašly na nedaleký vrchol s názvem Hora sv. Antonína.
Vrátily jsme se do Rantířova a vystoupily na skálu nad bývalým vodním dílem z poloviny 16. století – soukeníci ji tehdy využívali jako valchu, zadržená voda tekla odtud náhonem k jezu v místech u dnešního zámku a využívala se jako pohon pro práci mlýna, který tu stával.
Název Pekelské údolí vznikl podle toho, že při tavení rud, které se v okolí těžily, bylo třeba množství dřevěného uhlí a čoudící milíře i ohně dodávaly úzkému říčnímu údolí ráz skutečného pekla.
Hráz vodního díla byla vysoká 10–12 metrů, dlouhá asi 100 metrů, náhon k asi 1,5 km vzdálenému jezu byl 5 metrů široký a 1,5 m hluboký. Za třicetileté války byla hráz poničená, její zbytky postupně rozebrali jako stavební materiál lidé, kteří se v okolí usazovali.
V jihlavských pozemkových knihách byla doložena existence Rantířova poprvé roku 1359, ale pod německým názvem Fußdorf. Na konci 13. století se Jihlava díky stříbru stala jedním z klíčových měst království.
Prošly jsme historickou částí obce, vystoupaly do horní čtvrti k novým domům a odtud se pěšinou vedoucí k modřínové aleji vydaly směrem k Jihlavě, do okrajové části zvané Horní Kosov.
Nová čtvrť v hornokosovské části Jihlavy byla prý pojmenována Buková – přiznávám, že jsem se to dozvěděla až od Ivy, moderní, stále se rozrůstající sídliště jsem viděla poprvé.
U kruhového objezdu jsme se rozloučily a rozešly – Iva se vracela do Vyskytné, já jsem pokračovala domů.
Rekapitulace trasy:
Z Bukové jsem přešla na ulici S. K. Neumanna, pak na Jiráskovu a u bývalé Ferony odbočila na městské nádraží – vpravo, kudy jsme vždy chodívali, byla uzávěra a moře bláta, tak jsem šla po levé straně, zcela málo chozenou cestou skoro kolem kolejí, nebylo to nic moc, ale nakonec jsem došla ke svažité ulici U Pražského mostu, sešla na něj a směřovala ke Kauflandu. Protože právě přijížděl autobus do Bedřichova, skočila jsem do něj a svezla se asi 2 km domů, což mi bodlo.
Celkem jsem ušla asi 20 km, Iva nejmíň 23, protože poté, co vyvenčila mě, šla ještě vyvenčit pejska. 🙂
Související článek:
Kolem Hory sv. Antonína u Rounku a Rantířova.