Zvykáme si na blátivé cesty
Středa 24. března 2021
Ráno pro mě přijeli Karel s Václavem, ve Vyskytné jsme vyzvedli Ivu, pak cestou plnou objížděk na start do Hodic.
Vyšli jsme po zeleně značené turistické trase směrem na Kratiznu, zpočátku do kopce po silničce, výhledy docela dobré, i když nebylo zářivě a v otevřené krajině nepříjemně foukalo, ale všichni jsme si považovali společnosti a toho, že jsme konečně v přírodě.
V lese nastalo ouvej – cesty rozježděné od velkých aut, která svážejí dřevo, místy k nevyhnutí, jen brodit.
U Kratizny jsme si sedli a posvačili, pak po neznačené trase, ale zase neuvěřitelným marastem až k odbočce na silničku k Třeštici – užili jsme si sucha, nohy však dostávaly po asfaltu zabrat a po pár kilometrech se uraženě ozývaly.
V Třeštici, kde žije asi 150 obyvatel, jsme si prohlídli kapli sv. Antonína Paduánského, zvonici a úpravnou náves.
Na okraji obce jsme obdivovali mlýn, jehož celý areál byl nedávno opraven a slouží jako penzion. Okolní rybníčky a obrovské staré stromy dávají místu starosvětsky poklidný a spolehlivý ráz.
Přešli jsme křižovatku hlavní silnice Jihlava–Telč a šlapali dál spojkou k Sedlejovu. Na začátku obce jsme odbočili na neznačenou lesní cestu k Panenské Rozsíčce – v lese zase blátivé boží dopuštění.
Dnešní trasa:
V obci s krásným jménem Panenská Rozsíčka, která vznikla v polovině 14. století a teď v ní žije asi 180 lidí, jsme byli s Mirkem mnohokrát – ať kvůli značení pěšímu či cyklo, nebo v rámci cyklotoulání po Vysočině.
Vyhledala jsem o výtvarném díle tyto informace:
Skládá se ze tří nerezových plátů tak, aby slunce vrhalo na stěnu penzionu Dyje rozfázované stíny znázorňující pohyb. Poutník směřuje ke stylizovanému znaku obce, který „kvete“ nad pramenem Dyje. Berla v jeho ruce je vzpomínkou na panny (jeptišky), které části vsi kdysi vlastnily. Sochu vytvořili sklářští výtvarníci Eva, Svatopluk a Adam Kasalý, vznikla jako součást projektu Sochy Regionu Renesance.
(II. díl článku (Nejen) za sochami Regionu Renesance).
Z Rozsíčky jsme šli severním směrem, pak odbočili k prameni Moravské Dyje – okolí je hezky upravené a udržované, všimla jsem si dvou nových křížů, taky právě kvetoucích bledulí, nových laviček a obsažného informačního sloupu. Pramen docela mocný, ale nepitný, je prý tam příliš dusičnanů.
Po 68 kilometrech toku se Moravská Dyje stéká u Raabs an der Thaya s rakouskou Dyjí, pokračují až na Znojemsko, kde řeka vytváří nádherný kaňon, nazvaný Národní park Podyjí. Na česko-slovensko-rakouském trojmezí se Dyje vlévá do řeky Moravy.
Zelená značka nás vedla kolem nepřehlédnutelného buku k Jelení hoře.
Na úpatí Jelení hory jsme opustili značenou cestu a vydali se po svahu k místu, kde občané nedalekých Hodic před lety umístili dřevěnou sochu Jelena, který se stal oblíbeným cílem vycházek. Ale pro tři z nás to byl premiérový výstup.
Cesta domů autem trvala skoro hodinu, protože Třešť je kvůli opravám silnice odříznutá od světa.
Večer při třídění zážitků odcházejícího dne jsem si znovu vděčně uvědomovala, jak je důležité, a krásné, mít přátele naladěné na stejnou notu.