Po stopách dětství kolem říčky Vápovky

Okruh z Hladova přes Nepomuky a Olšany, návštěva přírodní rezervace Jechovec, ze Staré Říše návrat do Hladova
Středa 31. března 2021

S Ivou jsme čekaly vedle parkoviště na Slunci, kam přijel Karel autem a společně jsme odjeli do Hladova. Břeh rybníka, kde zůstalo zaparkované auto, se stal východištěm i cílem dnešní trasy.

Bylo 9:30, když jsme vykročili po žlutě značené turistické trase do Nepomuků. Vyloupnul se krásný jarní den, slunce nezahálelo, modrá obloha rozjasnila krajinu.
Cesta do osady Nepomuky vedla lesem a byla tak hezká, jak si představujeme chůzi kolem orosených mladých stromků s jemnou vůní jehličí, na jehož každé kapce vody září sluneční diamanty.
Osada Nepomuky, čítající 11 domů, vznikla ve výšce 712 metrů nad mořem a v nedávné době tu byli hlášeni dva stálí obyvatelé.

Opustili jsme žlutou značku, abychom se mohli vydat lesem podél břehů říčky Vápovky, kam chodívala v dětství Iva se svým tatínkem obdivovat bledule rostoucí na podmáčených březích říčky. Ta vzniká jen nedaleko odtud ze soutoku potůčků vyvěrajících v lesích kolem Nepomuků.

Vyšli jsme z lesa a v místech nazývaných Za Olší se posadili u rybníka a posvačili.

Nikdy jsem tudy nešla, tím víc jsem oceňovala nádherné výhledy při stoupání k Olšanům.

Olšany jsou samostatná obec, jejíž historie je prokázána od poloviny 13. století, v současnosti tu žije necelých 80 obyvatel.

Cestu, kterou jsme se letos vydali do přírodní rezervace Jechovec, jsem neznala, proto jsem byla nadšená, že do místa, které zažívá zjara své dva týdny slávy a mnohokrát jsme k němu putovali z jiného směru, vidím zcela novýma očima.

Napíšete-li do vyhledávače na našich stránkách slovo bledule, objeví se řada článků na toto téma, proto se zdržím opakování.
Rozloha bleduliště je obrovská – rozsáhlé bílé plochy mezi stromy, většinou olšemi, byly prozářeny sluncem, v této denní době ovládlo celý prostor oslnivé světlo.

Tuto obec však celý kulturní svět spojuje s rodem Florianů (původem z Nepomuků) – s některými významnými členy této rozvětvené rodiny se však můžeme setkat už jen na hřbitově – tam pokaždé zajdeme. I letos jsme se s pokorou poklonili znamenitým lidem, díky nimž vznikly na Vysočině hmotné a duchovní hodnoty, které ji povýšily mezi regiony zasluhující pozornost. Poblíž domu, kde bydlí Juliana Jirousová jsme se vydali na polní cestu k Hladovu.

Cesta k Hladovu byla snadná a hezká – žádné bláto, krásné výhledy.
Zde je rekapitulace dnešní 18ti kilometrové cesty:

Ve stavu blaženosti mě přátelé vyložili na jihlavském dolním náměstí poblíž zastávky autobusu městské hromadné dopravy. Čekala jsem na spoj, pak dojela do Bedřichova, došla domů a až tam jsem zjistila, že si mě někde na této trase vyhlídl pták a nešetřil na přízni ke mně, obsah svých útrob mi rozhodil od ramene až k pasu, já jsem to v náladě naprostého uvolnění (až k netečnosti smyslů) nepostřehla, a tak ani nevím, zdali jsem s touto ozdobou cestovala, či ji získala až během cesty k domu…
Každopádně jsem si jistá, že dnes mi příroda poskytla všechno, co od ní může člověk dostat. 🙂