Vycházka byla vzpomínkou na minulé přechody Arnoleckých hor
Sobota 3. dubna 2021
Nejen nepřívětivé počasí, ale i protiepidemická opatření nám znemožnily velikonoční přechod hřebene Arnoleckých hor – cíl je totiž v Měříně, který leží v okrese Žďár nad Sázavou, kam jsme z jihlavského katastru neměli přístup. Chtěli jsme dodržet tradici, proto jsme si dopřáli alespoň okruh kolem Řehořova, kde vždycky býval start přechodu.
Po 8. hodině ráno, když jsem nasedla do auta Korbelových a jeli jsme do Vyskytné pro Ivu, právě končila sněhová přeháňka doprovázená silným větrem. Než jsme dojeli do Řehořova, počasí se trochu zklidnilo, ale žádná pohoda. Honza zaparkoval auto v místech, kudy vesnicí kdysi vedla stará brněnská silnice, asi před padesáti lety ji přeložili nedaleko tak, aby zmizelo několik prudkých zatáček a stoupání.
Silnice Brno–Jihlava vznikala v letech 1783–1787. O stavbě této jedné z nejstarších a nejdůležitějších tuzemských silnic rozhodla císařovna Marie Terezie, ale vlastní vybudování dopravní trasy spadalo až do doby panování jejího syna Josefa II.
Proto se silnici říká také císařská či josefská, v současnosti, po vzniku dálnice D1, se stala komunikací druhé třídy a dobře slouží jako záložní trasa při uzavření dálnice.
Po zeleně značené turistické trase jsme nejdříve sešli ze svahu Řehořovského vrchu (645 m. n m.), na kterém už ve 14. století stávala vesnice, pak jsme stoupali po úbočí do protějšího kopce zvaného Kopeček (627 m n. m). Oba tyto sice nevysoké, ale zdaleka, zvláště z hřebene jen o málo vyšších Arnoleckých hor, viditelné vrchy jsou součástí tzv. Řehořovské pahorkatiny, která vytváří přívětivou hradbu nad sníženinou, kde se usadily obce Řehořov, Nadějov, Věžnice a Meziříčko.
Když jsme vyšli na otevřený svah, do míst, kde je Evropské rozvodí, vrátila se plnou silou sněhová přeháňka – v mžiku nebylo vidět na krok, vítr se točil zběsile a přinesl kroupy, naštěstí po necelé půlhodině odlétly živly strašit jinam. Nezašli jsme proto k prameništi Řehořovského potoka, jehož vody končí v Černém moři, ani o kus dál k pramenné louce Jamenského potoka (od Polné nazývaného řeka Šlapanka), který patří do rozvodí Severního moře.
Mokří a zmrzlí jsme zdolali Kopeček (i jeho zalesnění je minulostí) a sešli po závětrném svahu k Nadějovu. Okolí vesnice je velice hezké – voda, stékající z kopců Řehořovské pahorkatiny a Arnoleckých hor, je zde využita v několika rybnících.
Nedaleko Nadějova jsme opustili zelenou značku, která stoupá k Arnoleckým horám, ale šli neznačenou silnicí, z níž jsme odbočili vpravo a vydali se k hájence Řehořov.
Podívejte se na mapku:
Lesní cesta, kterou jsme stoupali, se postupně otevřela a vedla zcela čerstvou pasekou, počasí se obracelo k dobrému, na modré obloze se ukázalo slunce, viditelnost byla po dešti velmi dobrá, tak jsme se nedívali na okolní kůrovcovou spoušť, ale do dálky na Arnolecké hory (ani ty však brouk nevynechal).
Došli jsme k hájence, což je místo, kde jsme v dětství trávily se sestrou Věrou hodně času při hrách se sestřenicí Jindřiškou a bratrancem Toníkem, jejich matka, naše kmotřička, byla provdaná za hajného.
Hájenka stojí u staré brněnské silnice, necelé dva kilometry od vsi. Kdysi tu býval dost velký provoz, dnes je cesta k Řehořovu docela pohodová. Jako dítě jsem si vždycky v místech, kde se říkalo U Kněza, a kde stál, a dosud je k vidění křížový kámen, opakovala, co jsem od koho o historii jeho vzniku slyšela. Každá teta vyprávěla něco jiného, já jsem svou fantazii neomezovala, takže tajemný kámen byl odrazovým můstkem k neobvyklým příběhům… Dočetla jsem se, že prý tu byl zavražděn kněz, ale doba neurčena.
V Řehořově, který je částí Kamenice u Jihlavy, žije asi 300 obyvatel. Máte-li čas a chcete se dozvědět o obci něco bližšího, podívejte se na článek Vlastivědná vycházka v okolí Kamenice u Jihlavy nebo na První sraz rodáků v Řehořově.