Otokar Březina v Nové Říši

Expozice v klášteře Panny Marie v Nové Říši vznikla ve spolupráci Kanonie premonstrátů v Nové Říši a Ústavu pro českou literaturu AV ČR v Praze
Koncepci výstavy vytvořily Daniela Iwashita a Eliška Müllerová
Vernisáž v neděli 27. června 2021

Před řadou let jsem pro sebe objevila básně Otokara Březiny. Kdo je zná, ví, že na ně není čas kdykoliv, je možné vrátit se k nim, až si je duše vyžádá. Pak nespěchat a přemýšlet nad nimi. Jejich tvůrce je tak složitá osobnost, že jistě často nedohlédnu všech významů a jinotajů – ale ta nedostižně krásná čeština…

Při cestách Vysočinou jsme s Mirkem samozřejmě několikrát navštívili místa spojená s životem Otokara Březiny – Mirek nafotil množství obrázků a já jsem dlouho hledala příležitost, kde je uplatnit. Když jsem si pročetla panely nové březinovské výstavy instalované v jedné z místností novoříšského kláštera a byla mile překvapena jejich výpovědní hodnotou, rozhodla jsem se texty zachytit tak, abych je v případě potřeby lehce našla, a přidat k nim fotografie, které Mirek s takovou péčí pořizoval. Snad i těm, kteří nemají možnost osobně navštívit Novou Říši, přijdou vhod.

Dílo Otokara Březiny (1868–1929) se vejde do jediné knihy. Jeho básně a eseje přitom formovaly celou moderní českou poezii a inspirovaly další básníky, umělce a myslitele od konce 19. století dodnes. Všech pět Březinových vydaných básnických sbírek – Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899) a Ruce (1901) – vzniklo v Nové Říši.
Básník zde našel ústraní pro svou práci a zdálky sledoval celý svět myšlenkových a uměleckých proudů. Naopak pozornosti světa, které postupně přibývalo, rád unikal. Když byl později nominován na Nobelovu cenu za literaturu (od roku 1916 osmkrát), nesl to nelibě.

…p. Březina je dalek všech styků s pražskými kruhy. Jako je vzdálen od Prahy vůbec. Nikdo ho nezná, s nikým si nedopisuje – i redakce Nivy ví o něm jen tolik, že je učitelem (tuším) v Nové Říši u Telče.
(Z redakčního textu v časopise Niva, 1893)

Pseudonym Otokar Březina vznikl až v roce 1892 a básník si jej sám nezvolil.

Roháček (redaktor Nivy), jenž náhodou nedostal včas můj dopis, v němž jsem mu sděloval známý Tobě svůj pseudonym, uveřejnil mé básně pod groteskním jménem Otokara Březiny.
(Františku Bauerovi 21. února 1893)

Jeho vlastní jméno bylo Václav Ignác Jebavý. Narodil se 13. září 1868 v Počátkách na Táborsku . Ve čtrnácti letech odešel studovat na reálku do Telče (1883–1887).
Ředitel školy Jan Mládek ho podporoval hmotně i intelektuálně.

Největší mou radostí byly knihy, a k těm mi ředitelova přízeň zjednávala přístup neomezený. V ředitelně míval hromadu knih právě došlých pro knihovnu profesorskou; knihy ty jsem rozřezával a dychtivě prohlížel. Přišla-li do ředitelny návštěva, Mládek mě poslal do profesorský knihovny od níž měl klíč. Tam pak nastaly mi pravý hody. Lezl jsem po žebříku a vytahoval i prohlížel knihu za knihou.
(Emanuel Chalupný: Dopisy a výroky Otokara Březiny, 1931)

Jeho nejbližším kamarádem na studiích a později adresátem početné korespondence se stal hudebník František Bauer. Václav Jebavý mu už v Telči věnoval rukopisný soubor Poesie. V téže době začal publikovat básně a povídky pod pseudonymem Václav Danšovský. Jméno upomíná na jeho původ: Danšovka byl zaniklý název počátecké ulice, kde rodina Jebavých bydlela.
Na podzim 1887 nastoupil jako výpomocný učitel v Jinošově u Náměště nad Oslavou. Během ročního působení zde poznal Annu Pammrovou, inspirátorku své poezie a celoživotní korespondenční přítelkyni.

Má poezie nebude nikdy poezií davu. (…) Sním o literatuře senzitivní, plné vnitřního života, oživené duší, pikantní originalitou; nestačí mi podati život v jeho vnějších formách, chci vniknouti v tajemné jádro věcí, v onu duši, která dříme ve všem a dá se tušiti pouze uměním.
(Anně Pammrové 22. května 1892)

V listopadu roku 1888 získal mladý učitel Václav Jebavý místo na obecné škole v Nové Říši. Zpočátku se necítil dobře ve zdejší společnosti: v dopisech přátelům si stěžoval na nudu, všudypřítomné klepy a omezenost. Postupně však na tomto místě nalézal inspirační zdroje a vhodnou atmosféru pro tvorbu vlastní básnické řeči i myšlenkové koncepce, na nichž vybudoval své originální dílo. Jeho středobodem i nejčastějším motivem je duše.

V únoru 1890 zemřeli Otakaru Březinovi v jediném týdnu oba rodiče. Svému příteli Františku Bauerovi o tom psal:
„Jsem teď sám, docela sám v širém světě, s duší otrávenou myšlenkami, se vzpomínkami, které chovají jen bol… Do Počátek už víckrát nepojedu. Snad někdy navštívit opuštěný hrob dvou starých lidí, kteří mě jediní v celém světě milovali.“

Počátkem devadesátých let 19. století se oblíbenými autory mladého básníka stali symbolisté, „jejichž verše zaznívají v duši tajemnou hudbou“: Verlaine, Mallarmé, Moréas či Baudelaire. Inspiraci nacházel i v myšlenkách F. X. Šaldy o syntetismu v novém umění, ale také v přírodě a krajině či v přátelství s konkrétními lidmi.

Březinova přátelství se v Nové Říši rozvíjela i na dálku. Od poloviny devadesátých let si dopisoval s polským básníkem Zenonem Przesmyckým-Mariamem, s literáty Sigismundem Bouškou z revue Nový život, Arnoštem Procházkou z Moderní revue, s kritikem F. X. Šaldou, mladým Jakubem Demlem a od roku 1900 se sochařem a grafikem Františkem Bílkem .

Nová Říše leží v tiché krajině jemného půvabu; lesy dýchají na nás ze všech stran; nalezl byste mnoho krásných hodin v melancholii našich podzimních dní, teplých a tichých, kdy nebe vyšší než jindy letí proti nám v záři a přibližuje k nám z dalekého obzoru neznámé jakési bílé osady, celý rok neviditelné, až kdesi daleko z Rakous…
(Františku Xaveru Šaldovi 18. srpna 1899)

Někteří přátelé sem za Březinou putovali – například Bouška nebo Bílek. Pro gymnazistu a později bohoslovce Jakuba Demla se tři pěší cesty k Březinovi do Nové Říše staly rozhodující událostí.

Najednou totiž – na té silnici mezi Starou a Novou Říší – jsem uviděl a cítil, že sice kráčím po pevné zemi, ale tato země není sama sobě účelem a že není sama sobě dostatečná a sama sebou ohraničená! Viděl jsem ji v přímé souvislosti s Bohem (…). Právě tehdy uviděl a rozpoznal jsem dva světy: svět tento a svět Boží, nebo jak tomu říká ve svém díle Otokar Březina: tento břeh a onen břeh…
(Jakub Deml: Mé svědectví o Otokaru Březinovi, 1931)

Březina časem našel několik blízkých přátel i v Nové Říši a okolí. Patřil k nim lékař Karel Křivý s manželkou Kristou. Křivý měl ordinaci v západním křídle kláštera. Byl místním kulturním organizátorem a přispěl k Březinovu zájmu o indickou kulturu. Básník v jejich domě trávil velikonoční i vánoční svátky.

Jen kdybyste zde byli Vy a Otcovi a všichni ti milí, na které oddaně vzpomínám. Ty naše večery, které byly pro mne svátkem, chvíle radostných improvizací, cesty vegetacemi umělecké myšlenky, hra v letu zachycovaných pohledů v život, důvěrný, otevřený hovor, jak je ho potřeba duši člověka – a všechno v atmosféře Vašich sympatií a Vaší laskavosti.
(Z Jaroměřic Karlu Křivému 19. října 1901)

Předčasný skon Křivého (1902) a žal jeho ženy inspirovaly jednu z posledních Březinových básní Zpívala.

Dalším přítelem byl Josef Otec, lesník v Červeném Hrádku. Od roku 1898 v domě jeho rodiny – a později rodiny jeho syna Jaroslava v hájence na místě zvaném Svatá Magdaléna – básník trávil část letních prázdnin. „Že byl Otokar Březina u těchto krásných lidí, že byl v rodině, tedy nikoli mezi vyděděnci lidské společnosti, to jistě přispívalo k jeho blaženosti, k pocitu totiž jistoty na této zemi…,“ napsal v roce 1931 Jakub Deml ve vzpomínce na Josefa Otce.

Přítele Matěje Lukšů Březina poznal už při studiích v Telči. Lukšů pak vyučoval v nedaleké Staré Říši (1889–1896) a Krasonicích (1896–1901), každý týden k Březinovi docházel, hovořili spolu a sdíleli četbu. V roce 1906 následoval Březinu i do Jaroměřic a po jeho smrti se stal s Emanuelem Chalupným vykonavatelem básníkovy závěti. Lukšů se zasloužil o zachování Březinových rukopisů a sám zanechal rukopisné zápisy z rozhovorů s přítelem.

S Josefem Florianem, vydavatelem, který pocházel ze Staré Říše, se Březina spřátelil ke konci novoříšského pobytu. Zůstali ve stálém spojení navzdory rozdílům povah i postojů: „Z obecné školy jsem utekl po roku, z reálky náchodské, kdež jsem dvě léta profesoroval, jako ze Sodomy byrokratů. A to já, jenž jsem v porovnání s umělcem tlustokožným slonem, jehož se tak hned vše netkne. Představte si pak básníka tak citlivého jako p. Jebavý, jak od rána do večera ,rasuje se´ s osmdesáti dětmi kvůli chlebu…,“ naléhal například Florian na výtvarníka Františka Bílka, aby Březinu přesvědčil k opuštění učitelské dráhy. Básník však tento návrh nevyslyšel a v létě 1901 odešel učit do Jaroměřic nad Rokytnou.

Premonstrátský klášter Panny Marie, založený počátkem 13. století, podle Březiny udával „tón, podle kterého se zde v Říši všecko točí“. A významný byl i pro něj samého. Setkal se zde se svým krajanem z Počátek Augustinem Petrů, spřátelil se též s Norbertem Drápalíkem, správcem zdejší knihovny. Právě tato knihovna Březinu ovlivnila, ač v ní nemohl studovat současnou literaturu, po níž toužil:

A doba letí, bibliotéky knih vycházejí, míjejí kolem mne, a já je nemohu zachytiti, oškubati, pohltiti, zažíti, tisíce myšlenek mi uniká, orgie tvarů hučí kolem mne, a já se nemohu přiblížiti k nim, slyšeti, vnímati, chytati, asimilovati, krystalovati! Žiju teď v minulosti; moje žízeň hasí se teď v zaprášené knihovně zdejšího kláštera, odkudž odnáším balíky knih minulých estetických kultur, dávno zavřených, zatopených moderním nánosem současných tvoreb.
(Františku Bauerovi 1. prosince 1892)

Později právě tuto možnost soustředit se na starší literaturu oceňoval – inspiraci nacházel v dílech antických filosofů i středověkých mystiků, studoval cizí jazyky.

V klášterní bibliotéce (v Nové Říši je klášter premonstrátský) poznal jsem klasiky v překladech francouzských a německých. Božského Platona jsem dychtivě četl. A mnohé staré mistry. Současně studoval jsem mně přístupná díla francouzská a anglická. Mocně na mne působil Baudelaire. Závratně Mallarmé…
(Zenonu Przesmyckému-Miriamovi 4. července 1896)

Básníkovu obrazotvornost inspiroval i novoříšský chrám svatého Petra a Pavla, který svými dvěma věžemi a zvukem zvonů dominuje krajině (báseň Angelus). Také atmosféra a konkrétní detaily chrámového interiéru se promítly do symboliky Březinovy poezie. Například ústřední obraz básně Mrtvé mládí z Tajemných dálek („kde v rakvi skleněné, jak světic mrtvá těla, / mé mládí leželo v rubáši zhaslých jar“) vychází ze znázornění svatých mučednic Kandidy a Euprepie figurínami dívek ležících ve skleněných rakvích v bočních kaplích kostela.

Roku 1901 přešel Otokar Březina na měšťanskou školu do Jaroměřic nad Rokytnou. Vydal soubor esejů Hudba pramenů (1903) – poslední novou knihu za svého života. Poté zveřejňoval už jen jednotlivé básně (do roku 1907) a eseje (do roku 1908).
Po roce 1918 se stal „pilířem republiky“ a žijícím klasikem, hojně navštěvovaným (i vyrušovaným), ale na veřejnosti důsledně mlčícím.

Když básník 25. března 1929 zemřel, vypukly spory o průběh jeho pohřbu, osud jeho knihovny, podobu jeho náhrobku, ale především o jeho názory, politické přesvědčení a víru. Březinovy výroky, hojně citované přáteli i občasnými návštěvníky, totiž vyznívaly mnohdy protichůdně.

… nechtěl říci nikdy nic hostu nepříjemného, naopak hleděl hosta poctít a potěšit. (…) mluvil-li s katolíkem, mluvil o těch rysech katolicismu, které mu byly sympatické, a nechával si pro sebe to, co se mu na katolicismu příčilo; mluvil-li se židem, zdůrazňoval sympatické stránky židovství a nezmiňoval se o svých citech, pokud se blížily k antisemitismu; mluvil-li s pokrokářem, vyzdvihoval zase naději v pokrok a zavrhoval temné moci reakce…
(Emanuel Chalupný: Dopisy a výroky Otokara Březiny, 1931)

V té době se zájem o Březinu soustředil na jeho osobu: vznikla Společnost Otokara Březiny, která v básníkově jaroměřickém bydlišti zřídila literární muzeum, vycházely o něm memoáry, knihy jeho výroků a korespondence s různými adresáty.
Kritik F. X. Šalda v souvislosti se záplavou březinovských vzpomínek upozornil na smutný paradox: čtenářská obec dá přednost tomuto druhu literatury před Březinovým vlastním dílem.

Otokar Březina vždy nejvíc volal po duševně spřízněném čtenáři a věřil ve skryté působení své poezie.

Jsem básníkem světel, tónů a tajemného života,
jenž dýchá z věcí. A stínů. A smrti.
Nechci splétat ze svých veršů karabáč,
jímž bych burcoval spící buržoy.
Nezáleží mi na potlesku masy.
Píši lidem svého kraje; podobné duševní konstrukce,
jako je moje vlastní. Několik čtenářů, jako jsi Ty, mi stačí.
(Františku Bauerovi 21. května 1893)

Jak básník předpověděl, jeho poezie se nikdy nestala poezií davu. Zato už přes sto let oslovuje a znepokojuje konkrétní čtenáře.

Dle mé poetiky umělecké dílo, jak vychází z rukou autora, není ještě dotvořeno. Není hotovo. Celé generace ho tvoří, sta mozků o něm pracuje. Není zavřeno v knize, která obsahuje jen několik základních jeho vět, jeho viditelný začátek, neboť pokračování, celé drama života uměleckého díla, jeho peripetie, krize a katastrofy jsou už neviditelny, odehrávají se v duších.
(Sigismundu Bouškovi 26. března 1896)

Výstava, kde jsou zveřejněny předchozí texty, je věnovaná památce znalců a editorů Březinova díla Miroslavu Červenkovi a Petru Holmanovi.

Následující text byl uveden na panelu v původní, staré expozici v klášteře, zařazuji opis z fotografie, kterou Mirek pořídil v srpnu 2010:

Otokar Březina v novoříšské škole
Básník mezi svými
Dr. Jindřich Říha

Je tomu již sedmdesát let, co jsme v čtyřtřídní škole v Nové Říši na Moravě čekali nového učitele. Roku 1888 byl sem ustanoven jako výpomocný učitel absolvent telčské reálky Václav Jebavý, básnickým jménem Václav Danšovský, později proslulý básník Otokar Březina. Rok před tím působil již v Jinošově u Náměště nad Oslavou a neměl mnoho učitelských zkušeností. Byla mu svěřena třetí třída, kde jsme napjatě očekávali příchod svého budoucího vychovatele.

První dojem nebyl nikterak ohromující. Do třídy vstoupil mladý, asi dvacetiletý muž menší postavy, s černým chmýřím pod nosem a na bradě, na nose prosté brýle se širokými skly. Nápadná byla jeho velká hlava a vysoké čelo. Chůzi měl vážnou, ale ze všech jeho pohybů byla patrna plachost a skromnost. Uvítali jsme Otokara Březinu obvyklým pozdravem a usedli. Jeho vlídný úsměv nás podmanil hned při prvních slovech. Strach a nejistoty rázem zmizely a cítili jsme se jako v rodinném kruhu.

Pravidelnost a pořádek byly jedním z hlavních článků výchovného programu našeho nového učitele. Do školy se chodilo ve dřevácích, které musely být odkládány na chodbě před třídou, vždy v pečlivém vyrovnání. Říkává se, že učení lidé mívají špatnou kázeň, pravý opak byl Březina. Ne strach, ale spíše přirozená úcta k učitelově osobě a vědomí jeho duševní převahy odrážely každý náš pokus o odpor, rozpustilost nebo dětskou svévoli.

Neznali jsme ještě žákovské samosprávy, ale v jeho přítomnosti varovali jsme se jakékoliv nekázně.  Březina dovedl velmi upoutat svými výklady. Vyprávěl vždy jasně a mírně, nerad se zlobil. V té době vládla ještě na venkovských školách rákoska a tělesné tresty bývaly odstupňovány. I Březina jich používal – ovšem jen výjimečně – pro výstrahu druhým, vykonal vždy trest se vší obřadností. Dívky nikdy rákoskou netrestal. Ostatně v Březinově třídě bylo této zvláštní operace zřídkakdy zapotřebí. Březina byl se svými žáky neustále v živém styku a jeho vyučování nepostrádalo zajímavosti.

Jeho osobní poměr ke školním dětem byl teplý a srdečný, a to ke všem bez jakéhokoli rozdílu. Byl jejich upřímným otcem a rádcem. Věděli jsme, že píše básně a často jsme se na něj obraceli s prosbou, aby nám napsal veršované přání tatínkovi nebo mamince k svátku. Březina vždy ochotně vyhověl a psaníčko diskrétně doručil – obyčejně na chodbě při odchodu ze školy vtiskl nenápadně papírek žadateli do ruky.

V Nové Říši bydlil Otokar Březina v přízemním domku v Telčské ulici. Do domku se vcházelo velkými vraty přes průjezd s cihlovou podlahou, osvětlenou úzkým oknem ze dvora.
Dvě velká okna jeho pokoje měla výhled do ulice.
Na poměry malého městečka to byl byt ideální, tichý a jasný. Jeho zařízení bylo jednoduché a působilo spíše dojmem knihovny. Poblíž pokojových dveří měl básník příruční adresář s nejrozmanitějšími jmény a adresami. Vedl tehdy čilou korespondenci.

Na stravu docházel do hostince „U Brabců“ na dolním náměstí, kde sedával uprostřed za hlavním stolem pod zrcadlem, jež dodnes zdobí stěnu.
Po večeři vypil obvykle jedno pivo a zapálil si viržinko. Asi po hodině se vracíval domů. Pravidelnost a odměřenost byla jedním z hlavních rysů jeho povahy. Když kráčel po náměstí k obědu, tlouklo obyčejně na věži dvanáct, a když tudy procházel k večeru, bylo právě 19 hodin.
Pokud nebylo v hostinci známých, pojedl zcela mlčky a zase nenápadně odešel. Dlouho do noci pak čítával a pracoval, jak o tom svědčila osvětlená okna do ulice.

Kolem páté odpoledne chodíval Otokar Březina na procházku do lesa k samotě zvané lidově „U Brázdů“, po silnici směrem k Telči. Potom zabočil pěšinou lesní cestou k osamělému rybníčku, obešel zelený palouk, který lemovala alej bělostných bříz a zastavil se na břehu rybníka u dřevěného loubí s lavičkou. Říkávalo se tam v „Březině“. Těžko říci, zda toto jméno povstalo od pseudonymu básníkova či od bříz, lemujících palouček. Jisté však je, že toto místo přirostlo Březinovi zvlášť k srdci, s oblibou prodléval v této čisté přírodě, naplněné přirozenou krásou a svěžím vzduchem.

Vnější vzhled básníkův býval až asketicky jednoduchý. Ve všední den chodíval Březina v prostém šatě, na podzim v převlečníku, v zimě v silném černém kabátě. Jen v neděli a ve svátek se ustrojil podle místního zvyku (Cum grano salis /se zrnkem soli=čili ne tak doslova/) a pravidelně zavítal na „velkou“ či „hrubou“ mši. Naslouchal se zanícením lidovému zpěvu a pozorně sledoval obřady. Velebnost novoříšského chrámu i modliteb jej velice poutala, jak nejednou říkával, a budila v jeho srdci city pokory před nevyzpytatelnou vůlí všemohoucího. Jinak trávil básník každou neděli v četbě a obvyklé procházce.

Tělesně se Březina cítil vždy zdráv a nevyhledával lékaře. Oslavám se vyhýbal, ale s místními lidmi žil v družné shodě. A poněvadž miloval nesmírně přírodu, měl v lásce i pracující zemědělský lid. Lidé jej zdaleka pozdravovali a projevovali mu úctu jako málokomu jinému. Z jejich řad se básník nikdy nevylučoval a bylo-li v místě divadlo nebo koncert, rád je navštívil a pohovořil se sousedy.

V únoru 1890 postihla Březinu těžká rána, zemřela mu matka, kterou tolik ctil a miloval. Čtyři dny poté zesnul i jeho otec. Básník byl nesmírně zdrcen touto ranou osudu a vrátil se z pohřbu bez zájmu o vše, co se kolem dělo. Tato nenahraditelná ztráta citelně ovlivnila i jeho další literární tvorbu. Dlouhé večery trávil pak básník v pilné četbě a přemýšlení, hojně rozšiřoval své znalosti jazykové a obklopil se samotou. Tu a tam vyhledávali ho sice duševně spříznění přátelé, z nimiž vedl dlouhé a hluboké rozpravy, ale jinak byl jeho čas vymezen jen osamělému studiu.

Když nastaly prázdniny, odstěhoval se Březina do myslivny v Koutech u Červeného Hrádku, kde nerušeně pracoval, nebo se oddával klidu a procházkám v lese. Tento pobyt vždy básníka osvěžil a přispěl k utvrzení jeho zdraví. Na myslivnu a svoje novoříšské známé Březina nezapomněl ani tehdy, když byl přeložen na měšťanskou školu do Jaroměřic nad Rokytnou.

Léta ubíhala a jeho přátelé i známí se pomalu ztráceli jeden za druhým. První byl lékař Dr. Křivý, po něm řídící učitel Pořízka, učitel Hřebíček a revírník Otec. Nakonec odešel i velký básník tiše a nenávratně. Zůstalo po něm nesmírné dílo – a bílá, osiřelá Nová Říše, která mu tolik přirostla k srdci.

V roce 2010 byly na výstavě věnované Otokaru Březinovi k vidění výstřižky z novin s textem  Karla Čapka nazvaným Několik zastávek. Z Mirkovy fotografie zařazuji opis části Čapkova textu o Otokaru Březinovi, který už tehdy žil a učil v Jaroměřicích nad Rokytnou:

U Otokara Březiny
Karel Čapek

Jaroměřice, to je tiché městečko s velikým Vrbnovským zámkem na náměstí a velkým kostelem, v němž prý jsou pamětihodné fresky; ale já je neviděl, protože kostel je většinou zavřen, nejspíš aby v něm lidi nemařili čas.
Kraj kolem je mírný a rovný; jen tu a tam vyrývá potok něžná a poněkud zádumčivá údolíčka, a jimi chodívá drobný pán s brejličkami, bílou bradičkou a velikou, silně klenutou hlavou. Je to Otokar Březina.

Jde se k němu po příkrých schodech; jeho pokoj je vybílený jako cela, vystlaný knihami všech jazyků a veškerého poznání, jinak až podivně střízlivý nebo přísný; neboť člověk, který tu žije, není nikterak přísný, nýbrž velmi něžný a velmi antický.
Chtěl bych, aby mu kolem oken rostla réva se sladkými hrozny a v zahradě zurčela živá voda a zrálo zlaté ovoce, neboť křesťanská askese je jen část Otokara Březiny; musíte ji doplnit antickým rozkošnictvím ducha, řeckou ironií, klasickou láskou ke kráse slova, bujnou svobodou ducha, širokou universálností platonika a jakousi sokratovskou podšitostí; k tomu přistupuje milostná a bezstarostná pokora Františka z Assissi, bezbřehá moudrost Orientálce a k tomu ještě velmi jasný, reální a spravedlivý rozum ve věcech tohoto života; ano, je to velmi složitý a překrásný případ.

Hovoří rád a hovoří dokonale, v bohatě rozvětvených odbočkách a ještě bohatěji provedených obrazech; zdá se, že vše již promyslel, neboť nikdy mu není tápati po myšlence nebo se ohlížet po přesném slově.

Fotografie z muzea Otokara Březiny, které vzniklo v Jaroměřicích nad Rokytnou v domě, kde básník bydlel od roku 1913 až do své smrti.