Návštěva hrobu Gustava Mahlera
18. září 2021
Zahajovací koncert jubilejního 20. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Mahler Jihlava – Hudba tisíců jsme museli 20. května kvůli všudypřítomnému koronaviru sledovat v rouškách online na velkoplošné obrazovce umístěné před jihlavským Domem kultury.
Janáčkova filharmonie Ostrava hrála za řízení dirigenta Marka Štilce Symfonii č. 7 e mol Gustava Mahlera, jejíž světová premiéra se uskutečnila v září 1908 v Praze pod taktovkou samotného skladatele.
Epidemiologická situace se poté pomalu zlepšovala, a tak festival nabízel (živě) skvělé koncerty, které se konaly buď v gotické síni radnice Jihlava (Smetanovo trio), v kostele Povýšení sv. Kříže (Kühnův dětský sbor a Wranitzky Kapelle), v refektáři hotelu Gustav Mahler (Zemlinsky Quartet), v Horáckém divadle (Český chlapecký sbor Boni Pueri), jeden koncert, přednáška prof. Jiřího Štilce a výstava 20 let festivalu též v rodném domě Gustava Mahlera v Kalištích u Humpolce. Během té doby stále probleskovala informace, že možná se uskuteční zájezd do Vídně s návštěvou hrobu Gustava Mahlera.
Vyšlo to.
Autobus vypravili pořadatelé festivalu, v sobotu kolem poledne jsme přibyli na parkoviště před hřbitovem v Grinzingu, čtvrti v severozápadním okraji Vídně – nemohli jsme si nevšimnout, že právě začaly vyzvánět zvony z místního farního kostela sv. Kříže. Někteří z nás to brali jako poselství…
Nebyli jsme tu poprvé – podobné pietní shromáždění u hrobu Gustava Mahlera se uskutečnilo v roce 2011. Tehdy jsem napsala myslím dost podrobný článek, doprovázený Mirkovými fotografiemi – navrhuji proto těm, kteří mají zájem o životní příběh skladatele, aby si text s názvem Mahler-Vídeň-Grinzing 2011 přečetli – dnes se vydám jiným směrem.
Po položení květin a vzpomínce na osobnost, která město svého dětství a mládí, naši Jihlavu, zviditelnila v mnoha částech světa, jsme postáli i u nedalekého místa posledního odpočinku jeho manželky Almy Mahlerové (1897–1964) a její dcery Manon z manželství s Walterem Gropiusem (1883–1969).
Jen o pár desítek kroků dál je na pomníku Mahlerovy sestry Justiny a jejího manžela Arnolda napsáno jméno jejich dcery, vynikající houslistky Almy Rosé, která zemřela v koncentračním táboře Osvětim.
Přikládám mapku oblasti:
Po desetiletém působení ve vídeňské Dvorní opeře, kterou přivedl ke světové slávě, přijal Gustav Mahler od roku 1908 angažmá v Metropolitní opeře New York a až do začátku roku 1911 úspěšně pořádal koncerty nejen tam, ale v mnoha amerických městech. Po závažném onemocnění streptokokovou infekcí musel kvůli nemocnému srdci předčasně ukončit zdejší dirigentskou činnost.
8. dubna 1911 opustil lodí New York, 16. dubna připluli s manželkou Almou do Evropy, v Paříži pokračovala léčba, ale pro zhoršující se stav skladatelův byl převezen 12. května do vídeňského sanatoria Löw, kde ve čtvrtek 18. května večer v jedenáct hodin a pět minut vydechl Gustav Mahler naposledy. Alma tehdy napsala, že celý večer zuřila bouře, která ustala půl hodiny po Mahlerově skonu.
Posmrtnou masku sňal hudebnímu geniovi Carl Moll (nevlastní otec Almy Mahlerové) 19. května, poté rakev s tělem zesnulého odvezli za účasti přátel a příbuzných ze sanatoria a uložili v márnici na hřbitově v Grinzingu.
V pondělí 22. května 1911 byla v pozdním odpoledni za účasti velkého množství lidí rakev vyzvednuta z márnice a převezena cestou lemovanou mnoha věnci do kostela v Grinzingu.
Toho dne bylo velice proměnlivé počasí – chvílemi pršelo, občas vysvitlo slunko.
Zádušní mši v kostele odsloužil a rakev požehnal kněz, který se pak postavil do čela průvodu a za zvuku zvonů odvedl jej až k hrobu. Manželka Alma, ani dcerka nazývaná Gucki, Anna Justina (*1904), se pohřbu nezúčastnily.
Mahler si přál být pochován bez hudby a proslovů vedle své dcery Marie, která zemřela v létě 1907 na záškrt. Při ukládání do hrobu prý krátce vysvitlo slunce…
Uvádím text, který zveřejnil Mahlerův přítel Josef Bohuslav Foerster:
„Mahler si přál tichý pohřeb bez řečí a zpěvů. Dostalo se mu ho. Jen kdesi na stromě zatíkal pták a já mimoděk vzpomněl na poslední větu Mahlerovy Druhé symfonie. Tam nad světem zhrouceným hrůzami posledního dne, dne soudu, se někde v oblačnu vznáší opuštěný pták, poslední tvor, jenž přetrval vše, a jeho dojemná píseň, v níž není hrůzy ani smutku, se vznáší tiše, tichounce a zapadá vzlykem v první zvuky trub, volajících k soudu živé i mrtvé.“
Autobus nás cestou plnou serpentin vyvezl do výšky téměř 490 m n. m., abychom z vrcholu hory Kahlenberg popatřili na nezapomenutelné panorama Vídně ozdobené stuhou dunajskou.
Dovoluji si upozornit na článek z roku 2012, kde jsme při turistickém pochodu Za nejkrásnější medailí v okolí Nußdorfu putovali stezkami Vídeňského lesa – jsou tam podrobnosti o dnes navštívené lokalitě.
Místem, k němuž se obracejí zraky většiny příchozích, je zdejší kostel sv. Josefa: stojí na strategickém návrší, odkud v roce 1683 řídil polský král Jan III. Sobieski bitvu, v níž porazil Turky a tím osvobodil křesťanskou Evropu.
Závažná témata a historii jsme odložili a vydali se na frekventovanou výletní stezku k nedaleké Štěpánčině rozhledně – všude bylo něco k vidění:
Než se vydáme do centra Vídně, podívejte se na mapku jejího okolí:
Je skoro k nevíře, že teprve při nasedání do autobusu začalo pršet, bohužel nepřestalo ani při dojezdu do středu města, neotáleli jsme však a vydali se tam, kam míří všichni turisté – ke katedrále sv. Štěpána.
Všechny následující fotografie mi laskavě poskytla Silva Poukarová.
Čas byl vyměřen, tak jsme po prohlídce katedrály zašli (už bez deštníků) do blízké ulice Domgasse č. 5, kde se zastavují mnozí turisté u domu, kde Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) bydlel a právě zde napsal operu Figarova svatba. Ve Vídni prý postupně měl několik bytů, ale pouze tento se částečně zachoval, proto byl zrekonstruován a zřízeno zde muzeum.
Z mnoha, které Silva pořídila, přidávám poslední dvě fotografie, které by neměly chybět pro dokumentaci zážitků dnešního dne.
Slavnou budovu Vídeňské státní opery, vystavěnou v roce 1869 na Ringstraße jako nástupkyni tradiční Dvorní opery, založené Habsburky v 17. století, jsme obešli ze všech stran a připomínali si osobnosti uctívané u nás i v Rakousku – projekt architektů, kteří zvítězili v soutěži na výstavbu operní budovy, realizovala firma českého architekta Josefa Hlávky (1831–1908), rozkvět operního domu nastal v letech 1897–1907 za působení Gustava Mahlera.
Související články:
Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel,
Vídeň 2011,
Vídeň 2014.