49. ročník pochodu a setkání turistů na závěr sezony
19.–20. listopadu 2021
Akce měla kvůli dlouhotrvající nepříznivé epidemiologické situaci některá specifika, ale byli jsme rádi, že se vůbec koná – ročník 2020 byl kvůli koronaviru zrušen.
Míla Bradová všechny potřebné náležitosti vyřídila, takže jsme se my tři zbývající, František, Václav a já, nemuseli o nic starat. Domluvili jsme se, že nebudeme shánět ubytování v Brně, protože bude výhodnější (finančně i časově) vrátit se v pátek 19. listopadu po absolvování trasy autem domů do Jihlavy, ráno znovu zajet do Brna a účast na „Puchýři“ ukončit v sobotu 20. listopadu večer.
Organizační štáb pochodu rozhodl, že se v pátek mezi 14. až 16. hodinou uskuteční start Rozmarného kolomaznického pochodu, který je součástí akce Jede Kudrna okolo Brna. „Kudrna“ má za sebou více než 50 ročníků a koná se vždycky na začátku září – letos tedy byl start odsunut na 2. polovinu listopadu (což hrálo podstatnou roli, jak se později dočtete).
Po příjezdu do Brna našel Václav dobré parkovací místo blízko ulice Újezd, odkud bylo kousek na Špilberk, jehož prohlídku jsme si pro dopoledne naplánovali. Měli jsme štěstí, vstup do kasemat začínal v 10 hodin a my čtyři jsme byli jediní účastníci – průvodkyně, velmi vstřícná, se nám věnovala, takže prohlídka trvající hodinu a patnáct minut byla zážitkem, při kterém jsme se dozvěděli vše podstatné o nepřehlédnutelné dominantě Brna na vrcholu kopce nad historickým jádrem města.
Hrad byl založen ve 2. polovině 13. století Přemyslem Otakarem II., v 17. století přestavěn na mohutnou barokní pevnost, v níž vznikla obávaná věznice.
Všechny fotografie v tomto článku pořídil František Janeček – děkuji za ně!
Viděli jsme rozlehlé hradní prostory i části věznice, též místo, kde byl vězněn legendární baron Franz Trenck a roku 1749 zemřel. Budova u vnitřních hradeb, v níž si odpykával doživotní trest, byla zbořena, zůstaly jen základy a část zdiva. Trenck je pochován v Kapucínské hrobce.
Průvodkyně se zmínila také o dalších známých vězních – např. Václav Babinský byl odtud propuštěn roku 1855 po asi 15ti letém pobytu. Ještě byl čas, tak jsme stihli výstavy Symboly vládců a Barokní lékárna (bez průvodce) a prohlédli si bastion a nádvoří.
Lékárna pochází z kláštera brněnských alžbětinek, které přišly do Brna roku 1750 a věnovaly se službě nemocným.
Jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války hrabě Jean-Louis Raduit de Souches (*1608 La Rochelle – †1682 Jevišovice) zachránil Brno před Švédy, poté (1664) Nitru před přesilou Turků – usadil se na svém panství Jevišovice, obnovil poutní místo v Hlubokých Mašůvkách – o jeho podivuhodných životních příbězích se dočtete v uvedeném odkazu.
Zvonkohra byla vyrobena v roce 1990 ve zvonařské dílně Laetitie Dytrychové v Brodku u Přerova. Tvoří ji 15 různě velkých zvonů, nejmenší o váze 16 kg, největší 220 kg. Autorem figurální výzdoby velkého zvonu a erbů na menších zvonech je akademický sochař Otmar Oliva. Zvony jsou uchyceny napevno, hýbou se pouze jejich srdce. Zvonkohru si můžeme poslechnout od 9 do 18 vždy v celou hodinu, střídavě hraje 32 melodií.
Horní část studny je vyzděná, hlouběji tvoří její stěny už jen skála. Průměrná šířka šachty je 3,5 metru, v nejužším místě necelé 2 metry, vodní sloupec sahá do výšky 90 metrů. Na přiložené tabuli je i další informace: Původně stával nad studnou domek s dřevěným kolem na čerpání vody, což konali vězňové. Během německé okupace byl domek odstraněn. V sousedství studny je barokní cisterna pro shromažďování dešťové vody ze střech.
Odjezd na odpolední start v Bystrci byl docela problém, protože v Brně se provádějí opravy ulic a silnic, tedy umístění zastávek se mění, objížďky působí další změny, takže se ani místní nevyznají, kam co jede. Nakonec jsme nasedli do autobusu č. 52, který měl konečnou v Bystrci ZOO, což byla zastávka, kam jsme se potřebovali dostat. Objeli jsme část okolí Brna, protože autobus zajížděl k mnoha zastávkám – vyhlídková cesta trvala 42 minut a my jsme rádi popatřili značnou část pro nás nové krajiny. 🙂
Ve Společenském centru v Bystrci jsme se ohlásili, vyzvedli si objednané služby, dostali startovní průkaz, propozice a ujištění, že trasa je dobře značená modrými šipkami až na Špilberk, kde je dnes cíl.
Byla jsem řádnou členkou významné akce.
Trasa je velice hezká, ale ředitel pochodu se vůbec nezamyslel nad praktickou stránkou, vše zůstalo bez úpravy pro současné roční období. Nerozuměli jsme tomu (a zdaleka jsme nebyli sami), proč pochod začínal až ve 14 hodin, když se docházelo za tmy, která nastává velice brzy – hledat správnou cestu v rozlehlém neosvětleném parku na kopci Špilberku, když nejsou vidět modré šipky, obnovované tak před třemi roky, není žádná pohoda, která by se očekávala od inzerovaného Rozmarného kolomaznického pochodu. Značení na silničce, které je přikryté spadaným listím či nerozpoznatelné v lesním šeru, není k ničemu. Jiné je pochod pořádat na začátku září, kdy je jeho běžný termín, jiné ke konci listopadu – to by zodpovědný pořadatel neměl ignorovat.
Většina pochodníků už v minulosti trasu prošla, tak neměli problém, ale my „kolomazničtí učedníci“ jsme se setkali s přístupem nevstřícným.
Hezký zážitek jsme ale měli v oboře Holedná, kde se beze strachu z lidí pohybovali daňci.
Došli jsme na Špilberk do místa osvětleného jen odleskem z nedalekého bistra, v temnotě nám buchli razítko na propozice a řekli, že diplomy došly, ať se pro ně zítra zastavíme v Bystrci. 🙂 Po dotazu na počet účastníků sdělili, že vůbec neví. 🙂
Je jasné, že jsme se při cestě autem do Jihlavy měli o čem bavit…
V sobotu 20. listopadu to v 7 hodin ráno, když jsme vyjížděli směrem Brno, vypadalo na slunečný den – prudké světlo do očí ale bodalo jen do doby příjezdu do Bystrce, pak se slunko unavilo a celý den kdesi odpočívalo, bylo však bezvětří a vcelku příjemný podzimní den.
Před Společenským centrem panoval čilý ruch, potkali jsme mnoho milých známých a radovali se z toho.
Dnes jsme si vybrali trasu 20 km, na níž hlavním odměnovým místem byly vyhlídky na hrad Veveří. Vycházeli jsme z Bystrce, původně samostatné obce, od roku 1960 připojené k Brnu. V současnosti žije v této městské části asi 24 000 obyvatel. Jedním z rodáků, kterými se Bystrc pyšní, je Jakub Obrovský (1882–1949), sochař, malíř, grafik a spisovatel, který za svou uměleckou činnost obdržel řadu ocenění, mnohé jeho sochy a obrazy jsou v Národní galerii v Praze.
Mapa se zakreslenou trasou pochodu:
Drželi jsme se žluté značky a záhy došli na hráz Brněnské přehrady, dál velmi pěknou lesní cestou (listnáče) k rozcestí Rakovec a mírným, nekonečným stoupáním až k Ríšově studánce, chudé na vodu.
Že existuje také Helenčina studánka a oba jmenovaní jsou hrdinové knihy Viléma Mrštíka Pohádka máje asi nemusím uvádět. 🙂
Od rozcestníku jsme po zelené značce došli velice příjemnou cestou pod hrad Veveří, který nás překvapil svou krásou a rozlehlostí.
Na kontrole nás přivítala Marta s Erikem a jako Brňanka nám dala cenné rady na další cestu.
Užívali jsme si výhledu na hrad od přístaviště, pak z mostu přes přehradu, kterému říkají lávka, protože slouží jen pro pěší a cyklisty. Most byl otevřen roku 2003, vede po něm ČTZ a MTZ, délka mostovky je 101 metr, šířka 4 metry.
Velice romanticky vyhlížejí obnažené skalní břehy nádrže. Kochali jsme se okolím a slibovali si návštěvu interiérů hradu.
Nedaleko Veveří je zastávka autobusu, kterým jsme odjeli do Bystrce a přestoupili na tramvaj č. 10, která nás zavezla před v současnosti rekonstruované brněnské nádraží, kde jsme obhlídkou haly započali krátkou, spíše orientační prohlídku brněnských pamětihodností. Vydali jsme se do centra města, první zastávkou byl Zelný trh a nedaleká Stará radnice.
Další část prohlídky patřila náměstím – Svobody, kde jsme řešili záhadu určení času na orloji, Jakubskému s nádherným interiérem kostela a Moravskému s nadílkou sochařské výzdoby.
6 metrů vysoký orloj z africké žuly vypouští ze svých útrob každý den v 11.00, kdy v Brně podle tradice zvoní poledne, kuličku, kterou si může šťastný nálezce ponechat jako suvenýr. Vše je podrobně popsáno ve článku Výlet s u3v – Brno.
V kostele sv. Jakuba je honosný náhrobek hraběte de Souches, zachránce Brna před Švédy.
Nemohli jsme se nepodívat na obdivovanou funkcionalistickou stavbu na České ulici, 40 metrů vysoký, 36 metrů dlouhý a pouze 8 metrů široký hotel Avion, vystavěný v roce 1928 podle návrhu architekta Bohuslava Fuchse.
Na Moravském náměstí je úroda sochařských výtvorů, prim ovšem hraje jezdecká socha Jošta, moravského markraběte z dynastie Lucemburků. Jako všichni návštěvníci, okoukli jsme sochu i zespodu a potěšili se kouzlem nechtěné atrakce.
Markrabě Jošt byl synovcem českého krále Karla IV. Ve své kariéře dosáhl až na vrchol – na podzim roku 1410 se stal králem Svaté říše římské, ale už na počátku roku následujícího zemřel. Brno tak bylo připraveno o možnost stát se hlavním městem říše, neboť Jošt prý měl v úmyslu řídit ji ze svého sídelního města.
Ve článku Sochy na Moravském náměstí v Brně je výklad vzniku a charakteru dalších artefaktů v okolí – Spravedlnost představuje měděná socha muže, zvedajícího kvádr, umístěná před protějším Nejvyšším správním soudem, Umírněnost zastupuje nízká hranolová kašna před Místodržitelským palácem, dnes budovou Moravské galerie.
Aspoň pohledem jsme se dotkli několika významných budov, které by neměl turista opomenout: Červený kostel, Besední dům, pošli jsme ulice Kobližnou a Českou…
Závěrem zařadím obrázky divadel, které leží v oblasti, kde jsme se pohybovali:
U Janáčkova divadla jsme nasedli na tramvaj a dorazili do cíle ve Společenském centru v Bystrci. Předložili jsme startovní průkaz se získanými razítky a obdrželi od pořadatelů diplomy, taky ten včerejší. 🙂
A taky si hodně považuju odznaku „30 let znovuobnovení KČT“, který jsme zásluhou Milušky, jako správkyně zápisů a iniciátorky účasti na akcích potřebných pro získání odznaku, dnes od Tomáše Beránka ze sekce výkonnostní turistiky obdrželi. Podmínky obsahovaly povinnost odpracovat 7 hodin prospěšných pro KČT, projít 4 úseky na 4 turistických trasách různých barev, navštívit chatu KČT, zúčastnit se 9ti akcí KČT a absolvovat 270 km. To všechno jsme mí přátelé i já v určené lhůtě splnili, ale nebýt aktivistky naší skupiny, tak…
Právě v té restauraci, před níž roste zmíněná památeční 440 let stará bystrcká lípa, jsme měli předplacenou večeři, tak jsme tu starou dámu mohli obdivovat. Lípa srdčitá je prý nejstarší strom na území Brna, obvod kmene je 450 cm, výška 18 m. Ačkoliv je kmen tohoto úctyhodného stromu dutý, lípa žije a stále plodí.
Podle sdělení organizátorů Posledního puchýře Brno Bystrc byla účast 598 turistů.
Zásluhou mých kamarádů to byly nádherné dva dny.
V neděli poté jsem byla na koncertě Cello night v sále jihlavského hotelu Gustav Mahler, kde se představili vítězové soutěže violoncellistů O cenu Gustava Mahlera pořádané Filharmonií Gustava Mahlera a Institutem GM Praha v posledních třech letech – na programu byl Beethoven, Martinů, Dvořák. Skvěle hráli Adam Klánský, Dora Hájková a Bence Temesvári (Maďarsko).
Skvělé zakončení prodlouženého víkendu!