18. ročník akce pořádal KČT, odbor Vojty Náprstka v rámci Novoročního čtyřlístku 2022
Z Pankráce Podolím do Braníka
31. prosince 2021, pátek
Trasa: Metro Pražského povstání – náměstí Hrdinů – kostel sv. Pankráce – vilová část Podolí – kostel sv. Michaela Archanděla – Český Yacht klub – Podolská vodárna – Podolský Sokol – Plavecký stadion – Dvorecké náměstí – Branické skály – restaurace Na Jezerce = asi 10 km
Na počátku 20. století leželo Podolí, Dvorce s Kublovem a Braník jako samostatné obce podél pravého břehu Vltavy pod jižními hranicemi Prahy. Nad Podolím se rozkládala Pankrác, která byla tehdy součástí Nuslí. V roce 1922 byly zmíněné obce připojené k Praze, v současné době jsou součástí Městské části Praha 4.
To je úvod skvěle vypracovaného itineráře, který jsme dostali online od pražských pořadatelů, podle něj se řídili a bez problémů prošli navrženou a popsanou turistickou silvestrovskou trasu.
Přijela jsem s Mílou a Pavlem Bradovými autobusem na Florenc, metrem jsme dojeli do stanice Pražského povstání a v 9.50 hodin se vydali na cestu za historií.
Většinu informací, které uvedu v tomto článku, jsem získala z hutného popisu, k němuž jsem ščudlou pořídila dokumentační obrázky – předem se omlouvám za jejich kvalitu – snažila jsem se, ale…
Podle návodu jsme se nejdříve zastavili na náměstí Hrdinů u památníku Milady Horákové.
Památník Milady Horákové (25. prosince 1901 Královské Vinohrady – 27. června 1950 Praha) byl odhalen na náměstí Hrdinů 28. října 2009.
Součástí textu jsou poslední slova Milady Horákové v den její popravy: „Miluji tuto zem a lid, odcházím bez nenávisti„.
Na desce pomníku je 234 dalších jmen lidí, kteří byli obdobně perzekvováni komunistickým režimem. Pod dílem jsou jako autoři podepsání akademičtí sochaři Jan Bartoš, Ctibor Havelka, Milan Knobloch a architekt Jiří Kantůrek.
Dr. Milada Horáková se účastnila protinacistického odboje za druhé světové války. Aktivně vystupovala také proti komunistickému režimu. Byla jedinou ženskou obětí zrůdných komunistických politických čistek v padesátých letech 20. století. Její život se završil 27. června 1950 v Pankrácké věznici po vykonstruovaném „monstrprocesu“.
Například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor Rooseveltová se snažili získat pro odsouzené milost. Prezident Gottwald však rozsudky smrti podepsal.
Odtud jsme se vydali ulicí Na Pankráci k parčíku na místě bývalého hřbitova k Pomníku obětem 1. světové války, který byl postaven nedaleko kostela sv. Pankráce.
Po několika schůdcích jsme sešli na křižovatku, z níž jsme se po chvilce chůze dostali do ulice Lopatecká, kde nás popis upozornil, že zde končí Pankrác a začíná Podolí, resp. prohlídka podolské vilové zástavby ze 20. a 30. let 20. století.
Projekt vily na předchozím obrázku pochází od dvojice architektů Mendla a Šantrůčka. Původně zde bydlel architekt z Baťovy zlínské projekční kanceláře Ing. Josef Jiřičný, otec světově proslulé architektky Evy Jiřičné, která se narodila ve Zlíně (1939) a během pražských studií zde bydlela.
České kvarteto, první stálý profesionální komorní soubor v českých zemích, bylo založeno roku 1892 a s velkým úspěchem působilo až do roku 1934, kdy soubor zanikl.
Na vile je pamětní deska s textem. „V tomto domě žil a pracoval od roku 1926 do své smrti houslový virtuos, profesor pražské konzervatoře, primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann 1872–1936“.
Na křižovatce ulice Lopatecké s ulicí Na Lysině stojí dvě vily představující současnou architekturu:
Nedaleko obou vil stojí na pozemku, z něhož je překrásný výhled na Prahu, vila Haliny Pawlowské.
Pokračovali jsme dál kolem Podolského hřbitova k areálu vysokoškolských kolejí pro České vysoké učení technické.
MUDr. František Langer (1888–1965) nemohl po únoru 1948 publikovat, jeho hry se nehrály, byl odstraněn z veřejného života, od roku 1949 až do své smrti byl předsedou Společnosti bratří Čapků.
Tuto funkcionalistickou vilu vyprojektovali v roce 1939 bratři Jaroslav a Karel Fišerovi. V roce 1957 ji koupil výtvarník Jiří Trnka (1912–1969) pro svou bývalou manželku a tři děti, sám žil s novou rodinou na Pohořelci, pak ve vile na Kampě.
To už jsme sestoupili níže k Vltavě a v itineráři si přečetli upozornění na poslední podolskou architektonicky cennou vilu.
Pokračovali jsme stále dolů až na ulici Podolská, kde nás ohromil komplex budov Podolské vodárny,vystavěné ve druhé polovině 20. let 20. století podle projektu Antonína Engela. Na svou dobu se jednalo o rozsáhlou a mnoha technickými zařízeními vybavenou stavbu, která byla s narůstající spotřebou vody postupně rozšiřována. Dnes už vodárna slouží pouze jako záložní zdroj, v jedné z budov je umístěna expozice Muzea pražského vodárenství. Celý komplex budov je památkově chráněn.
Vydru, Otavu s Blanicí, Malši, Berounku, Sázavu s Vlašimskou Blanicí, Želivku, Lužnici a Nežárku (ta zůstala mimo foto 🙂 ).
Na protější straně zadního traktu vodárny je Nedvědovo náměstí – ústředním bodem je impozantní školní budova.
V ulici Pod Vyšehradem jsme podle popisu trasy byli v centru Starého Podolí. Dočetli jsme se, že Podolí jako osada v okolí kostela sv. Michaela Archanděla je poprvé zmiňována v zakládací listině vyšehradské kapituly v roce 1222 – kapitula zde vlastnila dvůr a stráně s vinicemi. Po připojení k Praze v roce 1922 byla celá oblast i svah až nahoru k Pankráci zastavěna.
Do dnešních dnů se zachovalo pouze několik staveb ze Starého Podolí:
Přešli jsme na Podolské nábřeží a obdivovali komplex budov Ústavu pro péči o matku a dítě, vyšehradské hradby, přístaviště lodí na Vltavě a nádhernou modrou, téměř jarně slunečnou oblohu a skvělou viditelnost.
Reprezentativní český léčebný ústav založil významný chirurg a rentgenolog profesor MUDr. Rudolf Jedlička, bylo otevřeno v roce 1914. Projekt vypracoval prof. arch. Rudolf Kříženecký.
Na druhém břehu řeky Vltavy je přístaviště lodí a loděnice Českého Yacht klubu – třípatrová dřevostavba vznikla roku 1912 podle projektu Ferdinanda Šamonila. Český Yacht klub byl založený v roce 1893 všestranným sportovcem Josefem Rösslerem-Ořovským (1869–1933).
Vydali jsme se po nábřeží směrem k Podolské vodárně, u domu č. 14 jsme postáli před pamětní deskou se smutným sdělením:
Nežli se vydáme parkem a sportovišti k sokolovně, pokocháme se znovu impozantním jižním průčelím Podolské vodárny:
Základní kámen budovy pocházel z rodného domu Miroslava Tyrše (1832–1884) v Děčíně.
V místech za sokolovnou ležel kdysi Kublov, chudá osada s několika domky v blízkosti bývalé podolské cementárny. Ves byla zbourána v polovině 20. století při výstavbě areálu Plaveckého stadionu v Podolí.
Za stadionem se vypínají skály, kde se těžíval vápenec pro cementárnu, a oblast za nimi je označována jako Přírodní památka Podolský profil.
Přímo proti stadionu je můstek vedoucí na Veslařský ostrov – odtud jsou mimo jiné veslařské sportovní aktivity pořádány od roku 1910 Pražské primátorky – závod osmiveslic.
Osada Dvorce vznikla v roce 1222 na pozemcích vyšehradské kapituly; po zrušení poddanství (1850) byly Dvorce přidruženy k Podolí.
Braník je poprvé připomínán v roce 1088, byl vlastněn českými královnami i pražskými kláštery, od začátku 20. století patřil do Královských Vinohrad, nyní je součástí Městské části Praha 4.
Popis trasy nás neomylně přivedl do parku ke sluncem nasvícenému skalnímu masivu.
V „průvodci“ jsme si přečetli, že skalní masiv využívají horolezci, ale jsou možné i rekreační vycházky – na skále je vyhlídka od architekta Davida Vávry, branického rodáka.
Parkem pod Branickou skálou jsme došli k místu, kde nelze přehlédnout zvláštní dřevěný evangelický kostel – byl otevřen, tak jsme mohli vstoupit a prohlédnout si interiér, hodně odlišný od katolických kostelů.
To byla poslední zastávka na trase, ve 14.30 jsme dorazili do cíle v restauraci Na Jezerce.
Silvestrovská turistická akce byla spojená s Novoročním čtyřlístkem – nám nyní zbývalo vykonat už jen poslední dobrý skutek – finančně podpořit zdravotně handicapované spoluobčany, což jsme prostřednictvím pořadatelů učinili.
Myslím, že pražští turisté neměli při pochodu městem tak intenzivní zážitky jako my, přespolňáci – získané informace nás vyburcovaly k dalšímu hledání souvislostí a nabily energií.
Také milé setkání s hlavním pořadatelem pochodu a autorem bezvadného popisu trasy, emeritním předsedou KČT Ing. Janem Havelkou, ale i možnost projít milované město ve společnosti Milušky a Pavla, bylo odměnou za absolvování pochodu a optimistickým vykročením do roku 2022.
Krátce po 15. hodině jsme museli odjet na Florenc, abychom stihli autobus v 16 hodin.
Související článek:
Silvestrovskou Prahou za historií 2017.
Zadáte-li do vyhledávače na našem webu slovo Praha, objeví se články, vztahující se k minulým návštěvám.